Mnichov 1938 a utajená šance: hrozil Německu státní převrat?

wikipedie

Německý říšský kancléř Adolf Hitler – hlavní protagonista genocidního nacionálního socialismu | FOTO: wikipedie

Československá vláda zkoušela v letních měsících roku 1938 možné i nemožné, aby republiku uchránila před hrozbami přicházejícími z Německé říše. V míře téměř neslučitelné se svrchovaností státu ustupovala Henleinovi a zoufale se snažila přesvědčit francouzského spojence, že dodržet spojeneckou smlouvu a postavit se Německu je v zájmu nejen Francie, ale též Velké Británie. Prezident Beneš se rovněž držel poněkud neurčité naděje na změny v britském kabinetu, kde by byl ustrašený Neville Chamberlain vystřídán Winstonem Churchillem. Jenže na rozdíl od některých britských a francouzských politiků netušil, že zásadní vládní rošáda se tehdy rýsovala přímo v Německu… Co předcházelo mnichovské konferenci, od níž brzy uplyne 82 let?

V noci na 26. září 1938 pronesl Adolf Hitler v berlínském Sportovním paláci velmi emotivní projev. Ve stavu skutečného či předstíraného rozčilení ječel na zde shromážděné stranické papaláše, že „své“ Sudety dostane do 1. října a je mu úplně jedno jak. Pokud je Beneš nevydá, vypukne v sobotu válka. Ještě týž den odpoledne pak otestoval bojové nadšení svých soukmenovců. Motorizovaná divize, která projela Berlínem a směřovala k československým hranicím, ovšem v hlavním městě Německé říše nevyvolala pražádné nadšení, natož bojechtivou náladu. Pochodujícím vojákům nikdo nemával, nikdo je nezasypával květinami. Nepomohla ani osobní přítomnost vůdce a říšského kancléře na balkoně kancléřství. Mlčení davu bylo až depresivní.

Německá generalita proti válce

Do války se však nechtělo nejen prostým Němcům. Vážné pochybnosti o plánovaném novém dobrodružství sdílela i řada vysokých důstojníků, včetně několika členů generálního štábu. Vojáky pochopitelně neděsilo Československo, ale Hitlerova lehkomyslnost či hazardérství, ochota riskovat konflikt s Francií, a dokonce i s Anglií. Měli ovšem dosti závažný problém. Na jedné straně si téměř nedokázali představit, že by Francie nedodržela závazky vůči Československu, na straně druhé nevěděli, jak před svým svědomím i před německým národem zdůvodnit porušení vojenské přísahy a následný státní převrat.

Banner Nová Orientace

Možné by to bylo snad jen v případě, kdyby Hitlerova politika přivedla zemi na pokraj velkého a beznadějného válečného konfliktu a on mohl být označen za zemského škůdce. K tomu ovšem důstojníci naléhavě potřebovali jednoznačné stanovisko Velké Británie, že v případě útoku na Československo vypoví Německu válku. Protihitlerovským spiklencům by bývalo stačilo jen několik slov. Nepožadovali ani jednu rotu, ani generála s jezdeckým bičem, jehož řeči by prý Hitler rozuměl asi nejlépe. Avšak všechny cesty, které spiklenci od roku 1936 podnikali, ať do Paříže, či Londýna, byly marné. Západní státníci nedokázali pochopit, jak může někdo varovat nepřátelskou mocnost před svou vlastní vládou a zároveň pro ni v té či oné podobě pracovat.

Sir Robert Vansittart, šéf poradců britského ministra zahraničí, dokonce obvinil jednoho z emisarů, pomořanského aristokrata Ewalda von Kleist-Schmenzin, že právě spáchal vlastizradu. Požadavky spiklenců navíc narážely na stále se šířící politiku appeasementu: když 9. září 1938 britský ministr zahraničí lord Halifax adresoval německé vládě nepříliš kritický spis, odmítl jej sir Neville Henderson, britský vyslanec v Berlíně, předat. Žádný div! Pro zachování míru byl ministerský předseda Chamberlain ochoten odevzdat Hitlerovi nejen Sudety, ale i polský koridor, část Slezska a v případě potřeby celé Čechy. Nepochopil, a patrně ani nemohl pochopit, že o to německému říšskému kancléři nejde.

Na obranu britských politiků je však třeba připomenout, že jejich partneři sice nabízeli odstranění Adolfa Hitlera a jeho vlády, avšak jejich územní nároky byly prakticky totožné, někdy ještě větší. Ve hře byly i nadále Sudety, polský koridor, setrvání Rakouska v Německé říši a jako bonus navrácení někdejších německých zámořských kolonií. Hitler měl proti nim ještě jednu neocenitelnou výhodu: vždy tvrdil, že potáhne na východ proti bolševikům. Tohle němečtí aristokratičtí konzervativci nabídnout nemohli – jejich vazby na Rusko byly letité a pevné, a tak se hrozba spolupráce mezi Stalinovým Ruskem a Německou říší mnoha Britům nejevila jako nemožná.

Navzdory těmto neúspěchům šance na převrat v Německu vzrůstala. Čím sveřepěji hnal Hitler zemi do války, tím četnější a rozhodnější byli jeho protivníci. K nejradikálnějším patřili vysoký úředník ministerstva zahraničí Hans Bernd Gisevius, Peter hrabě Yorck von Wartenburg či Helmuth Groscurth, náčelník spojovacího útvaru mezi vojenskou rozvědkou (Abwehr) a generálním štábem pozemního vojska (OKH). Ke spiklencům náležel i berlínský policejní prezident, surový antisemita Wolf-Heinrich hrabě von Helldorff, a vrchní velitel berlínského branného okrsku generál Erwin von Witzleben. Jádro generálské frondy se však utvářelo kolem generála Ludwiga Becka, náčelníka generálního štábu OKH. Ten již v červenci 1938 navrhoval, aby v případě, že Hitler bude i nadále směřovat k válce, všichni velící generálové hromadně odstoupili.

Vojenská poslušnost má své meze, připomínal vždy Beck. On a další velitelé si však nebyli jisti, zda útok na Československo nevyhnutelně povede ke konfliktu se západními mocnostmi. Rozhodnutí zničit sousední stát sdělil Hitler velitelům Luftwaffe a pozemního vojska 10. srpna 1938 v Obersalzbergu. Tam však generál Beck pozván nebyl a o několik dní později na svůj post demonstrativně rezignoval. Jenže svým protestem Hitlerovým plánům jen nahrál. Jeho nástupce, generál Franz Halder, sice sdílel Beckovy názory, postrádal však jeho autoritu i charisma. Přesto pokračoval v přípravě státního převratu. Hitlera pokládal za mocichtivého blázna bez morálky. Dne 1. září 1938 sdělil svému nadřízenému, vrchnímu veliteli pozemní armády generálu Walteru von Brauchitschovi, že stejně jako jeho předchůdce odmítá válečné plány a je připraven využít všech možností svého úřadu, aby válce zabránil. Brauchitsch mu spontánně poděkoval.

Spiknutí nabírá obrátky

Přípravy získaly na obrátkách, zapojeno bylo stále více vysokých důstojníků. Generál Halder ovšem požadoval, aby převrat nebyl proveden jen tak, ale s podporou armády a především veřejnosti. Zlomovým bodem proto mělo být až vypovězení či zahájení války. Občanská větev spiklenců požadovala přímou akci, Hans Bernd Gisevius se kupříkladu tázal, zda je nutné dokazovat zločinnost Hitlerova režimu, SS a gestapa. Spor nakonec vyústil v Halderovo rozhodnutí, že Hitlera označí jako zločince až ve chvíli, kdy padne jeho osudný rozkaz.

Do řad spiklenců se postavil i náčelník Abwehru, admirál Wilhelm Canaris. Někdejší Hitlerův ministr financí Hjalmar Schacht byl ochoten převzít řízení dočasné popřevratové vlády. A když se podařilo přesvědčit i velitele „vzorové“ postupimské divize, hraběte Brockdorff-Ahlefeldta, zdálo se být vše připraveno. Postupimská divize představovala nejsilnější vojenskou jednotku v blízkém okolí Berlína a pro úspěch převratu byla proto rozhodující. Jejím úkolem by bylo zabránit SS divizi „Leibstandarte Adolf Hitler“ v přístupu do Berlína. Následně byly vypracovány přesné plány na obsazení říšského kancléřství, důležitých ministerstev, jakož i policejního prezidia, rozhlasu, telefonních ústředen a dálnopisu.

Už 15. září 1938 byly přípravy převratu dokončeny. Zbývala otázka: co s Hitlerem? Mohl být bez dalších okolků zabit, prohlášen za nesvéprávného, anebo postaven před soud. V případě usmrcení ovšem hrozil vznik další legendy o „ráně dýkou do zad“ a vytvoření kultu Hitlera-mučedníka. K dohodě v této věci nedošlo, část spiklenců byla přesto rozhodnuta pro jistotu zbavit Hitlera života. Dne 20. září 1938 byli kapitán Friedrich Wilhelm Heinz a korvetní kapitán Franz Maria Liedig pověřeni sestavením úderné supiny (Stoßtrupp Heinz), jejímž úkolem bylo přemoci policejní ochranu říšského kancléřství, proniknout hlavním vchodem do budovy, zlomit odpor SS a dostat se k Hitlerovým komnatám. Sesazený kancléř měl být převezen na bezpečné místo. K provedení akce chyběly toliko dva (protichůdné) rozkazy: první musel přijít od „vůdce a říšského kancléře“ a znamenal vyhlášení války, druhý pak od náčelníka generálního štábu. Ten by ve svých důsledcích válku vzápětí ukončil. Přesně a výlučně v tomto pořadí.

Jenže 13. září 1938 přišel úder z čistého nebe. Britský premiér Chamberlain byl rozhodnut zabránit válce za každou cenu a nabídl „panu Hitlerovi“ osobní setkání na místě podle jeho přání. Spiklencům se zhroutil svět. Zdálo se, že špatně posoudili situaci, podcenili Hitlerova „génia“ a naopak přecenili Anglii. Hitler sám viděl v iniciativě britského ministerského předsedy další důkaz slabosti západních demokracií a rozhodně nemínil ustoupit. Ve svém horském sídle v Berchtesgadenu se nicméně choval zdvořile. Objasnil Chamberlainovi, s čím se spokojí. Německá říše prý v podstatě pouze chce, aby jí byly postoupeny československé okresy s německou většinou, o sporných případech by mohl rozhodnout plebiscit. Chamberlain dostal týden na to, aby o oprávněnosti těchto nároků přesvědčil ministry své vlastní vlády, vládu francouzskou, a nakonec i československou.

Pražská vláda se po velkém tlaku a vyhrůžkách francouzského „spojence“ diktátu podrobila. Spokojený Chamberlain se 22. září 1938 vydal do Německa znovu. Tentokrát to měl blíže, cestoval jen do Bad Godesbergu. Hitler se předvedl v úplně jiném světle, sehrál hysterický výstup a požadoval mnohem více. Byl hrubě nespokojen. Poddajnost Velké Británie i Francie a vynucený souhlas Československa zhatily na poslední chvíli jeho plány na úspěšný útok a triumfální vjezd do Prahy. Proto požadoval nejen okamžité odstoupení požadovaných území, ale i zohlednění polských a maďarských územních nároků. Rozzlobený Chamberlain jednání přerušil. O tři dny později vyhlásil Hitler svého druhu ultimátum. Pokud nebudou německé požadavky do 28. září 1938 před 14:00 splněny, jeho divize se vydají na pochod: „Zda se do toho vloží Anglie a Francie, je mi úplně jedno. Jsem připraven na vše. Dnes je úterý, příští pondělí tedy bude válka“.

Mnichovská konference a Hitlerovo zklamání

Spiklenci, které jednání v Berchtesgadenu zcela zmrazilo, začali po Hitlerově výstupu v Bad Godesbergu opět jednat. Konečně se domnívali mít důkaz, že Hitler chce válku za každou cenu. A na válku se připravovala i Evropa. Praha mobilizovala, Londýn uvedl svoji flotilu do stavu pohotovosti, Francie povolala rezervisty. Hitler vydal rozkaz, podle něhož měly úderné oddíly zaujmout nástupní pozice. A právě za této situace provedl výše zmíněný pokus s průjezdem motorizované divize Berlínem. Hitlerovo zklamání z reakce veřejnosti spiklence pochopitelně povzbudilo. Do uplynutí vůdcova ultimáta však ještě zbývalo něco času. Válečné přípravy běžely na plné obrátky, německé jednotky na západě byly uvedeny do stavu pohotovosti. Anglie dala najevo, že v případě násilného německého postupu nezůstane stranou, Francie volky nevolky prohlásila totéž. Všichni vyčkávali. Na jedenáctou hodinu byli k obědu do říšského kancléřství pozváni velitelé invazních jednotek. Ve tři měla být vyhlášena mobilizace.

Ještě před tím však Chamberlain upozornil v dopise Hitlera, že „vše podstatné může být řešeno bez války a bez odkladu.“ Zároveň požádal Benita Mussoliniho o prostřednictví. A jako ve špatném dramatu vyhověl Hitler takřka v poslední minutě Mussoliniho naléhání a souhlasil s konáním konference, která by vyřešila tzv. sudetoněmecký problém. Spiklenci utrpěli během jednoho týdne další šok, z něhož se pak řadu let nevzpamatovali. Pokus o státní převrat se sice podařilo utajit – ani důstojníci, kteří do něho byli zasvěceni a účast odmítli, své kamarády nezradili. Ale vážnější šance na odstranění Hitlera – navzdory četným pokusům – se naskytla až za šest let. Ono spiknutí z roku 1938 mělo vlastně jen jednu chybu: úspěch závisel na rozhodnutí někoho jiného, totiž na prvním rozkazu samotného Hitlera…

Průběh mnichovské konference je celkem dobře známý, nad jejími výsledky tehdy kdekdo jásal. Výjimku tvořili toliko Čechoslováci a Adolf Hitler. Opět mu bylo zabráněno, aby triumfálně vtáhl do Prahy. A o tom, že válka měla začít již v roce 1938, byl skálopevně přesvědčen ještě v únoru 1945. Že by její začátek přežil možná jen o několik dní, se ovšem nikdy nedozvěděl.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner