Ačkoli KSČM drtivě prohrála letošní sněmovní volby, je zřetelné, že komunismus (nebo možná spíše „normalizační“ socialismus, který spousta Čechů prožila) je pro stále více lidí něčím akceptovatelným.

V minulosti byly nespornými důvody nostalgické vzpomínky na dětství či lepší předrevoluční podmínky, pokud jde o sehnání práce (byť mnohdy ne takové, jakou by si člověk vybral a v některých případech měl šanci získat ve svobodné společnosti), i lepší podmínky na trhu bytů (nejen kvůli poválečnému odsunu Němců z pohraničí či zabavení soukromých vil, ale i díky stavbě panelových domů apod.).

V současnosti se však společnost navíc posouvá k ochotě akceptovat bývalé agenty Státní bezpečnosti. Typickým příkladem je samozřejmě Andrej Babiš, který prezidentu Miloši Zemanovi nepředložil čisté lustrační osvědčení, a přesto byl jmenován ministrem financí a tím i členem Bezpečnostní rady státu. Zeman tak porušil ústavní zvyklost, ale velkou skupinou lidí to nijak zvlášť neotřáslo. Naopak, v dalších parlamentních volbách dali voliči Babišově straně ještě mnohem více hlasů a Zeman už slíbil, že tohoto člověka, který i nadále odmítá předložit své lustrační osvědčení, v klidu jmenuje premiérem a tím i předsedou Bezpečnostní rady státu.

Společně s tímto vývojem je u nás možné sledovat příklon k „režimu“ Vladimira Putina v Ruské federaci. Pro část veřejnosti je totiž symbolem boje proti Spojeným státům, a šmahem dokonce i proti celému tzv. „Západu“. Paradoxní tak je, že zejména levicoví čeští voliči pohrdají početnou levicí v západní Evropě a podporují Putina, který byl v ekonomických otázkách přinejmenším ochotný tolerovat „svého“ dlouholetého pravicového ministra financí Alexeje Kudrina a ačkoli má některé sklony vůdců totalitních režimů, nelze ho ani v mnoha jiných otázkách označovat za člověka levicového.

Možná Putinovi čeští fanoušci spíše oceňují stránku nacionální než ekonomickou. Nedává to však logiku. Nechme stranou tu anomálii, že jsou mnozí čeští levicoví voliči už na první pohled (poslech) zaměřeni na české poměry dosti nacionálně. Proč však podporují nacionalistu ruského? Nacionalisté všech států, spojte se? To je stejné, jako kdyby evropští („bílí“) rasisté podporovali africké „černé“ rasisty, protože spolu mají společnou rasistickou ideologii.

Paradoxní je, že se spousta z těchto levicových Čechů radovala také z výhry výrazně pravicového Donalda Trumpa ve Spojených státech. Ale to může být dáno tím, že je Trump zmátl. Jeho marketing nebyl nijak skvělý, měl šanci především díky tomu, že proti němu za levicovou Demokratickou stranu stála soupeřka, kterou spousta Američanů neměla ráda stejně jako jeho. Trump se však choval hezky k Vladimiru Putinovi (dokonce navzdory ruským útokům na americké volby) a nic v jeho kampani ani v prvních týdnech vlády nenasvědčovalo tomu, že by snad byl ochotný jakkoli zasáhnout proti syrskému diktátorovi a Putinovu „spojenci z rozumu“ al‑Assadovi. Ačkoli v Sýrii později jednorázově zasáhl a navíc pokračoval v podpoře arabsko‑kurdských jednotek v boji proti teroristické organizaci Islámský stát, jeho vztahy s ruskou vládou to alespoň navenek příliš nepoškodilo. Jako kdyby Trump nebyl součástí americké politiky.

Ale nevíme, co mezi sebou mají Putin s Trumpem. Zajímavější je, že Trumpa jeho protiruské kroky (či vyjádření např. proti Íránu jakožto ruskému spojenci) nijak viditelně nepoškozují u české „proputinovské“ levice. Stávající americký prezident má sice nevhodné řeči, neprominutelné chování vůči novinářům a některé velmi výstřední (a pro mnohé z nás neakceptovatelné) názory, v řadě ohledů (daně, energetika, velká část zahraniční politiky) ho však lze považovat za typického pravicového republikána typu George W. Bushe. Jestliže je tedy Bush mladší u české levice extrémně nepopulární, zatímco Trump si v této skupině získal řadu fanoušků, lze to považovat za jeho majstrštyk, i když asi jen přechodný.

Vývoj mezi levicovými voliči směrem ke vzhlížení k autoritářské vládě a tolerování lidí bez čistého lustračního osvědčení, dokonce i např. ve funkci premiéra, však lze sledovat již delší dobu. Nepřišel teprve s Babišem a „Putinofilem“ Zemanem. Již několik let po revoluci bylo možné mezi voliči pozorovat řekněme, při jistém zjednodušení, čtyři základní tábory. Dva středové až pravicové (které v minulosti patřily Václavu Klausovi a Václavu Havlovi) a dva výše charakterizované levicové (sociálnědemokratický a komunistický). Mezi sympatizanty prezidenta Havla byli rovněž přívrženci levice (např. z řad „zelených“ nonkonformistů), ale tím není naznačené poměrně ostré dělení nijak poškozeno.