Íránci podporují Hamás proti Izraeli. FOTO: commons.wikimedia.org/CC A 4.0/Mehdi Almasi
FOTO: commons.wikimedia.org/CC A 4.0/Mehdi Almasi
KOMENTÁŘ / Během anexe Krymu a agrese v Donbasu využila Moskva starého triku, kdy vlastní agresi navenek prezentovala jako „vnitroukrajinský konflikt“. Právě pozorujeme obdobný postup na Blízkém východě v případě íránských dobyvačných plánů. A opět se našlo mnoho těch, kdo propagandě agresora skočili na špek.
Vojenskou okupaci Krymu, kam moskevský exprimátor Lužkov léta jezdil podněcovat separatismus místních ruských důchodců, zařídili příslušníci ruských speciálních jednotek bez označení. Napadení Donbasu zase ve spolupráci s FSB zajistili ozbrojenci v žoldu oligarchy Malofějeva, z nichž nejznámějším se stal jistý Girkin. Ten také po čase vše veřejně přiznal.
Některým lidem to však myslí trochu pomaleji, případně dokonce podle moskevských not. A tak velmi dlouho ruskou agresi proti Ukrajině vykládali jako „ukrajinskou občanskou válku“. Událost, jejíž příčiny v rozhodující míře spočívaly ve vnějším zásahu, měla být interním problémem napadené země, který údajně zavinili vlastní neschopní politici a jejich západní spojenci.
Tento narativ příznačně na Slovensku stále drží Robert Fico. Zda je tomu tak proto, že mu to myslí opravdu superpomalu, nebo jen nikdy neopustil noty z Moskvy, ovšem opravdu netuším.
Anglický termín „plausible deniability“ byl v souvislosti s ruskými aktivitami poprvé použit u kauzy z 80. let. Sovětská KGB prostřednictvím východoněmecké STASI podněcovala publikaci článků biologa Jakoba Segala. Ten tvrdil, že virus HIV/AIDS údajně pochází ze západního výzkumu biologických zbraní. KGB ovšem byla schopna tvrdit, že se Segalem nemá nic společného. A nakonec citovala jeho články v západním tisku coby „nezávislý důkaz“, který si ve skutečnosti sama vyrobila.
Podobně Rusko původně popřelo přítomnost svých vojáků na Krymu, stejně jako svých operativců v Donbasu. Naivním pozorovatelům trvalo řadu let, než pochopili, že události na Ukrajině v roce 2014 neměly svůj původ na Ukrajině. A než se jim konečně rozsvítilo, ruská okupace a anexe byly dávno hotovou věcí.
Rusko ovšem rozhodně nemá na zmíněné postupy monopol.
Imperialismus „by proxy“
Pokus vytvořit íránské impérium, jehož pomocí by byl realizován hlavní cíl teheránských islamistů – „osvobození Jeruzaléma“ – v plné míře spoléhá na „nezávislé“ ozbrojené skupiny v okolních zemích. Tyto skupiny si pasou generálové Revolučních gard, vlivné ozbrojené složky, kterou teokratický režim preferuje před pravidelnou armádou.
Nejsilnějším takovým prostředníkem íránské expanze se stalo libanonské hnutí Hizballáh, ale není ani zdaleka samo mezi těmi, kdo v rámci „osy odporu“ dostávají pomoc a rozkazy z Teheránu.
Obdobné „nezávislé“ miliční jednotky ideologicky i vojensky přísně podřízené íránské kontrole vytvořili íránští imperialisté i v Iráku a Sýrii. Avšak počítají se k nim třeba také menší islamistická uskupení v Bahrajnu nebo palestinské skupiny Hamás a Islámský džihád. A nejjižnějším kamínkem v mozaice Íránem sponzorovaných ozbrojenců se stali jemenští Húsiové.
Po loňském 7. říjnu představitelé Hamásu i šéf libanonského Hizballáhu Hasan Nasralláh vyvinuli nemalé úsilí na popření veškerých vazeb mezi proběhnuvším pogromem a íránskými aktivitami. Obdobně se chovala Bidenova administrativa, která stále ještě naivně doufá v produktivní jednání s Teheránem, včetně chiméry obnovení jaderné dohody JCPOA.
Tato fasáda vydržela ovšem jen několik týdnů. Přesně řečeno do doby, než íránský poslanec Mojtaba Tavangar veřejně prohlásil, že generál Revolučních gard Musáví zabitý izraelským náletem v Sýrii sehrál „klíčovou roli“ při plánování a provedení akce palestinských teroristů ze 7. října.
Tímto prohlášením Tavangar příslušníky Hamásu a dalších palestinských ozbrojených frakcí v Gaze oficiálně označil za íránské „zelené mužíky“. Následná zuřivá dementi Hamásu už na věci nemohla nic změnit.
Falešný obraz konfliktu a nefunkční návrhy řešení
Zatímco se pozornost fanoušků palestinských teroristů upírá výhradně na dění v Gaze a produkuje úpěnlivé výzvy k „jednání s Hamásem“ a „příměří“, konflikt zahájený říjnovým pogromem má dávno mnohem větší rozměry.
Většina izraelské armády nepůsobí v Gaze, ale kontroluje na severu hranici s Libanonem a čelí útokům Hizballáhu.
K 12. lednu již také došlo takřka ke 150 ozbrojeným útokům různých íránských proxies na americké vojáky v regionu, plus k desítkám útoků jemenských Húsiů na mezinárodní lodní dopravu v Rudém moři.
Mnohokrát veřejně zopakovaná varování, ba ani exemplární zničení jednoho pirátského výsadku u jemenských břehů ani dost málo nefungovaly. „Kupodivu“ nezabrala ani rezoluce Rady bezpečnosti OSN.
Na programu se tedy nevyhnutelně ocitla trestná operace s cílem oslabit útočné kapacity íránských proxies v Jemenu, které způsobily nárůst přepravních nákladů o 170 %. K operaci došlo v noci na pátek.
Fanoušci Hamásu a dalších palestinských „bojovníků za svobodu“ ovšem nadále odmítají připustit skutečné rozměry probíhajícího regionálního konfliktu. Varují před jeho „rozšířením“, které dávno proběhlo, pokud prý Izraelci nevyřeší „příčiny“ nepřátelství palestinských ozbrojených frakcí.
Avšak podobně jako na Ukrajině by samotné spory mezi Izraelem a ozbrojenci v Gaze nikdy nemohly přerůst v konflikt těchto rozměrů, nebýt masivní zahraniční pomoci Hamásu, která zahrnovala technologie, peníze, zbraně, organizační a výcvikové know-how i zpravodajskou asistenci.
A není tedy ani v moci zelených mužíků v Gaze zastavit konflikt, v němž rozhodně nejsou hlavním hybatelem.
Z falešných předpokladů ohledně charakteru války pak nezbytně plynou jedině nefunkční návrhy jeho hypotetického ukončení.
