Více než 200 000 lidí zahájilo „bojový výcvik“ v rámci ruské částečné mobilizace. Podle ministra obrany Sergeje Šojgua probíhá výcvik na 80 cvičištích a v šesti výcvikových střediscích. Organizace ale nefunguje hladce a přibývají zprávy o tragikomických momentech celého podniku.
Především se velmi mnoho ruských mužů rozhodlo zemi opustit. Do Kazachstánu odešlo 200 000 mužů. Jak informovalo gruzínské ministerstvo vnitra, jen během prvního týdne mobilizace dorazilo do země 53 tisíc lidí. Počet osob překračujících hranici se od 21. září zvýšil o 40–45 procent. Ve stejném týdnu vstoupilo do Evropské unie 66 000 Rusů, což je o třetinu více než obvykle. Ještě před vyhlášením mobilizace Rosstat oznámil, že zemi opustilo 419 000 lidí, což je dvakrát více než v roce 2021.
Těžko se dá spolehlivě zjistit, kolik z těch, co zůstali, se pokouší odvodním komisím vyhnout. List Novaja Gazeta Europe posbíral přímá svědectví z Ruska, jak vypadá situace odvedených. V podstatě by se to dalo shrnout tak, že stát sbírá lidi do války, a nedává jim nic, co potřebují.
List popisuje, jak to vypadá u bran tábora Berjozka. Ženy obtěžkané taškami čekají, až je pustí dovnitř. Přinášejí vybavení, které si rodiny pro své odvedené příslušníky musely koupit samy.
Irina, která má v táboře bratra, říká, že je to zatím přišlo na 40 tisíc rublů. Její matka pracuje ve vesnici jako pošťačka a její plat je sedm tisíc. Babičky, které rozváží, jí nosí penzi po 500 rublech, říká štíhlá tmavovláska Irina. Má tady bratra, kterému je teprve 21 let a povoláním je kuchař.
Líčí, jak hledali vybavení: „Na vesnici se nic takového neprodává. V Saratově jsem v jednom obchodě našla chrániče kolen. Můj bratr je stejně hubený jako já, má malou čéšku, těžko se do ní vejde. Uniformu jsme koupili ve Volsku. Na sbalení dostal dva dny. V tom zmatku mu nedali ani aspirin.“
„Z vesnice, kde žije méně než 700 lidí, byli odvezeni tři chlapci. Jeden z nich je sirotek a vybavení mu koupil místní farmář. Sedm z nich bylo odvezeno ze sousední vesnice, což je značná část práceschopné mužské populace, která nepije alkohol. Chlapci pracovali na amerických traktorech s palubními počítači. Nemá je kdo nahradit,“ popisuje Novaja Gazeta dopady mobilizace na běžný život.
Takových příběhů je hodně. Manžel ženy jménem Marie pracoval v továrně na nábytek, kde dostával 53 tisíc rublů, což je pro Saratov vysněný plat. Maria se starala o dům a o syna, a nyní si bude muset najít práci. Dítě je nemocné a potřebuje urologickou operaci. Teď není jasné, kdo to zaplatí. Vypráví také, jak v táboře, kam chodí každý druhý den, nemají na ošetřovně léky ani teploměr. Prý si mají v případě potřeby zavolat záchranku. Oblečení vydané vládou bylo první den promočené a není je kde sušit.
Manžel Natalie sloužil jako poddůstojník před 12 lety a nemá nejspíš žádnou bojovou způsobilost. Třesou se mu ruce, a u odvodu mu řekli, že bude ostřelovačem. Polovina lidí v jeho firmě nikdy nedržela zbraň v ruce. „Víte, jaký smluvní plat mu byl nabídnut? 27 tisíc! Zemřít za ty peníze? Možná trochu moc mluvím, ale už mě to nebaví, v televizi je to jedna věc, ale v praxi je to takhle,“ konstatuje rezignovaně žena.
Představitelé kremelského režimu nesou útěk mužů před mobilizací nelibě. Rusové, kteří během mobilizace opustili zemi, budou svého rozhodnutí litovat, napsal předseda Státní dumy Vjačeslav Volodin na telegramu. „Dnes mnoho lidí diskutuje o tom, kolik lidí opustilo zemi. Do Kazachstánu, Gruzie, Mongolska a dalších států. Ve vlasti, kterou opustili, zůstali jejich rodiče, prarodiče a blízcí. To, co udělali, byla zrada vlasti. Mnozí toho budou v budoucnu litovat. Po návratu do Ruska poznají svůj omyl, ale bude pozdě,“ píše Volodin.
Problém pro režim ale představuje to, že v některých neruských republikách federace nemají občané pocit, že se jich dění na Ukrajině týká. Také už po negativních zprávách z bojiště klesla ochota narukovat a vypukaly protesty.
Pětadvacetiletá studentka Abidat z Dagestánu pro web Meduza řekla: „Nejsem věřící, ale vím, že islám zakazuje útočné války. Je dovoleno bránit pouze vlast, a nyní je zřejmé, že k nám nikdo nepřišel. To my útočíme.“ Podle ní se projevuje rozhořčení Dagestánců, kteří nevědí, jak se jich týkají „vnitřní záležitosti“ Ukrajiny. „Rétorika o ruském světě zde nefunguje, my nejsme Rusové. Dříve šlo mnoho lidí do války, aby ,splnili svou povinnost vůči vlasti‘. A nikdo nezkoumal, co by měli ,dlužit‘ a o jaký dluh se jedná. Ještě před mobilizací se však začaly postoje měnit. Vracela se spousta mrtvol a to působí jako vystřízlivění. Jedna věc je jít do války jako na fotbalový zápas, a druhá věc je, když už byli zabiti známí.“