Ilustrační foto FOTO: AdobeStock
FOTO: AdobeStock
NÁZOR / Když historik Robert Proctor ze Stanfordovy univerzity vytáhl z archivu kolem roku 2000 zaprášenou studii o kampani tabákového průmyslu na popírání škodlivosti kouření, neměl tušení, že to, co drží v ruce, je něco jako návod na bombu. Americký tabákový průmysl čelil v roce 1953 možnosti úplného bankrotu. Vědecké práce nade vší pochybnost prokázaly, že kouření způsobuje rakovinu. V posledním zoufalém pokusu najali zástupci průmyslu mladého neortodoxního chlápka z „Public Relations“ jménem John Hill. Hill předložil plán, který spočíval ve vytvoření stovek různých verzí fikce a pravdy o tom, co všechno může způsobit rakovinu. Efekt byl děsivý, lidé, přehlcení směsí lží a pravdy, ztratili pozornost a zájem.
Dnes se tomu říká „naklonovat pravdu“ a „flood the zone“. Oboje souvisí se schopností sociálních sítí distribuovat nám informace v různém měřítku – někomu to, někomu ono. Jako v té říkance o myšičce, co vaří kaši: Někomu hodně, někomu málo, někomu nic. To je ve stručnosti obraz toho, jak pracují moderní sociální sítě, které si udělaly byznys z toho, co lidem ukáží nebo také zatají. Oboje lze zpeněžit. A nikdo se jim nesmí dívat na prsty.
Díky Hillově kampani se v USA léta naprázdno debatovalo o tom, že „kouření zabíjí“, až všichni začali být unavení: „Takže to zabíjí, no a co?“ Hill spustil kampaň, v níž populární televizní osobnosti „pochybovaly“ a „vysmívaly“ se vědeckým závěrům. Nikdo neřekl, že je to lež. Pochybnosti a odvádění pozornosti stačí k tomu, aby lidé přestali „trvat na vědě“. Vtipné skeče o kouření, „které údajně zabíjí“, jim byly denně v TV podávány v takových dávkách, že zcela otupěli k pravdě. Už jim to bylo jedno. Odborníkům, kteří „strašili rakovinou“, naopak nedal prostor nikdo, bylo to špatné pro reklamu a sledovanost. Hillův záměr oddálit pád tabákového průmyslu se zdařil.
Dnes už to není jednosměrný tok televizní informace, ale mnohamilionový chór lidí a naprogramovaných botů na sociálních sítích, kteří se za lidi vydávají. Dohromady vytvářejí na sociálních sítích toxické prostředí, které chtělo původně jen prodávat reklamu: Na boty, na tabák, na prací prášky. Jenže o tom, co kdo uvidí a kolik, rozhoduje matematická instrukce jménem algoritmus. Algoritmy, tedy byznysové instrukce v matematickém jazyce vtělené do programování, rozhodují o tom, zda se něco dozvíme a jakou bude mít informace kvalitu.
Pánem nad životem a smrtí informace se dnes stal majitel sociální sítě. Mediální moguly, jako byl například Rupert Murdoch, vystřídalo božstvo ze Silicon Valley. Mladí majitelé a ředitelé sociálních sítí záhy zjistili, že takto pojatá distribuce informací a možnost těžit psychodata jejich příjemců představuje mnohem víc než prodejní nástroj. Kdo drží distribuci informací, ovládá prostor lidského poznání. Co se lidé dozvědí, co jim bude opakováno, rozhoduje o tom, jak vidí svět a svoje místo v něm. A z toho se odvíjí i pocit jejich identity. Jednoduše řečeno, každý člověk chce někam patřit a o tom, kam bude patřit a ke kterému „kmeni“ bude chtít patřit, rozhodují informace, které jsou mu podávány už od dětství. Dřív to byla škola a rodiče, dnes jsou to sociální sítě. A ty s nimi, na rozdíl od nás, nemají dobré úmysly.
Když vám bude váš spolužák do omrzení opakovat, že kouření možná zabíjí, ale je to fuk, stane se to součástí vaší kulturní identity. Když vám bude nějaký kult opakovat, že vaši rodiče jsou ďáblové, při dostatečné izolaci od okolního světa, jakou reprezentují algoritmy sociálních sítí, které uzavírají lidi do souhlasících bublin, budete časem věřit i tomu. Magický klíč ke změně osobnosti je neustálé opakování a budování identity uprostřed lidí, ke kterým chcete patřit. Moderní výzkumy ukazují, že lidé tak strašně potřebují najít své místo ve společnosti, že raději ignorují do nebe volající lži, než by se ozvali a stali se tak outsidery. Kdo by chtěl být sám proti všem.
Sociální sítě se změnily z dobrého sluhy na krutého krysaře, který píská a táhne nás, kam potřebuje. Představují moc, o které se nikomu z mediálních mogulů staré éry ani nesnilo. Logicky své firmy nyní chrání před regulací.
Je vůbec možné, abychom jako lidstvo přežili pouze na základě informací, které se nám líbí, a které nám někdo servíruje bez našeho vědomí, aniž bychom byli vystaveni běžným, nudným informacím, které potřebujeme k přežití? Je načase začít se obávat o náš demokratický řád, kulturu a tradiční hodnoty. Ale o tom zas příště.
Autorem je místopředseda poslanecké sněmovny za KDU-ČSL.
