Rychlý skon tří sovětských vůdců po sobě, Brežněva, Andropova a Černěnka, způsobil smíšené pocity i u skalních komunistů a vyvolal zlomyslné poznámky a plejádu vtipů u těch, kteří režim nesnášeli. To bylo ještě posíleno tím, že o skutečném zdravotním stavu těchto starců se nesmělo do poslední chvíle mluvit.
Jurij Andropov (1914–1984) z nich všech budil ještě tak nejméně zchátralý dojem. Byl šéfem všemocné tajné policie KGB a o jeho povaze se, když nastoupil po Brežněvovi, vyprávěly různé vtipy. Jeden z nich například, jak se jmenoval poslední lék, který dostal Leonid Brežněv před smrtí: „Andropin“. A jaká byla Brežněvova poslední slova: „Nech na pokoji ten vypínač, Juriji.“ Po jeho volbě se říkalo, jaká byla jeho první slova po jednomyslné volbě generálním tajemníkem: „Soudruzi voliči, už můžete dát dolů ruce a odstoupit ode zdi.“ A ještě poslední: „Jaký byl rozdíl mezi Brežněvem a Andropovem? Brežněv ještě mohl cestovat do zahraničí, protože fungoval na baterky, zatímco Andropov nikam jet nemohl, protože byl trvale připojen do sítě.“
To poslední ovšem platilo až v konečném období jeho života. Nebylo tomu tak ale vždycky. Andropov byl u klíčových událostí poststalinské historie. V roce 1956 byl „jen“ velvyslancem v Maďarsku. Právě v době násilného potlačení tamního povstání sovětskou invazí. V letech 1957–1967 ale už dohlížel z Ústředního výboru na sovětské satelity a od roku 1967 vedl 15 let KGB. K jeho nepřátelům patřili disidenti, místní projevy nacionalismu a náboženství. Za něj byl ze země vyhnán Alexandr Solženicyn a odpůrci režimu byli posíláni nejen do vězení, ale do psychiatrických léčeben. Andropov se podílel na vpádu do Československa v roce 1968 a v roce 1979 do Afghánistánu. K jeho světlejším momentům patří, že byl údajně proti vojenskému zásahu v Polsku v letech tamní vnitřní krize režimu v letech 1980 až 1981. Viděl také, jak zoufale neefektivní je řízení země, a pokoušel se, zvláště po svém nástupu do čela, všechno zefektivnit. Myslel si ovšem, že bude stačit nastolení kázně a potírání alkoholismu a trestání zkorumpovaných papalášů. Že je prohnilá podstata systému, to si ani tento jinak prý velmi inteligentní člověk nepřipustil.
Bezmoc mocného muže
Byl to boj s časem, protože musel stále více vidět, že ho nebude mít mnoho. Stihl ještě postihnout některé zkorumpované činitele z brežněvovských kruhů a pozvedl k moci několik mladších funkcionářů.
V červenci a srpnu 1983 se Andropovovo zdraví zhoršovalo a většinu času pracoval ve venkovském domě, často z postele. Když do Moskvy dorazil německý kancléř Helmut Kohl, generální tajemník dorazil do Kremlu, ale mohl vystoupit z auta pouze s pomocí tělesných stráží. Lékaři, kteří pozorovali Jurije Andropova, mu důrazně doporučovali, aby na sebe dával pozor. I sebemenší nachlazení mohlo mít vážné následky.
Dne 1. září 1983 Andropov uspořádal setkání politbyra a odletěl na odpočinek na Krym. Jak se ukázalo, toto setkání pro něj bylo poslední: na Krymu chytil nachlazení a nakonec musel ulehnout. Dostal hnisavý zánět a musel absolvovat operaci. Jak líčí lékař kremelských funkcionářů Jevgenij Čazov, Andropov se stal obětí své vlastní lehkomyslnosti. V tom ročním období je počasí na Krymu zrádné. Když svítí slunce, má člověk dojem, že je teplo. Andropovovi se zalíbilo procházet se několik hodin v lese. Když se ale člověk dostal v tuto dobu na Krymu do stínu, bylo najednou chladno. To se také sovětskému vůdci stalo. Při procházce se unavil a rozhodl se, že si na chvilku sedne ve stínu stromů. Začala mu být zima a požádal ještě o další oblečení. Bylo ale už pozdě.
Nemocí byla síla organismu podkopána a pooperační rána se nehojila. Andropov dál pracoval v nemocnici, kde se snažily generálního tajemníka z jeho stavu dostat nejlepší síly sovětské medicíny. Andropov ale už přestal chodit. Nadále četl mnoho dokumentů, pořádaly se tam schůzky, ale bylo mu jasné, že prognóza není dobrá. Lékaři Čazovovi dokonce řekl, že je na čase uvažovat o změně na postu generálního tajemníka. Aby unikl nemocničnímu světu, diskutoval o různých plánech, které je třeba uskutečnit, ale bylo stále více jasné, že on se na tom nejspíš podílet nebude.
Ještě měsíc před smrtí byl časopisem Time označen – spolu s Ronaldem Reaganem – „Osobností roku“. Roku 1983, což byl poslední rok, který ještě prožil celý.
Andropov zemřel 9. února 1984 v 16 hodin a 50 minut. Bylo mu 70 let. Podle oficiální verze bylo příčinou úmrtí selhání ledvin.
Andropov odešel, tak jak žil, bylo kolem toho velké utajování. Příští den noviny jeho smrt vůbec nezmínily a list Pravda na první stránce přinesl rozsáhlou zprávu o vládních aktivitách ohledně spotřebního zboží a zprávy týkající se přípravy voleb, pak ještě zprávy ze zahraničí, ale nic jiného. Kreml potřeboval vzbudit dojem, že je vůdce ještě naživu. V kremelském politbyru probíhal boj o moc, pro veřejnost byl tedy Andropov generálním tajemníkem skoro ještě 24 hodin po své smrti.
Ačkoli by se zdálo, že Andropovova vleklá nemoc dala politbyru dost času vybrat jeho potenciálního nástupce, trvalo to v tomto případě déle než u jeho předchůdce Leonida Brežněva. Konstantin Černěnko byl zvolen až za čtyři dny. V tomto mezidobí byla Moskva a zvláště okolí ústředního výboru v obležení vojenských hlídek, uniformovaných i různých příslušníků v civilu. Během dní, kdy bylo Andropovovo tělo vystaveno v Sloupové síni, přicházelo jenom málo lidí, aby se poklonili. Nálada veřejnosti byla tentokrát jiná. Z televizních záběrů je vidět, jak přicházejí vysocí představitelé, aby se poklonili, a bylo na nich patrné podráždění a únava.
Následoval další ponurý pohřební rituál, který připomínal pochodující les věnců ve vyklizených moskevských ulicích. Napadlo Konstantina Černěnka, že takhle za krátkou dobu ponesou Moskvou i jeho? Muselo ho to napadnout. Celá mašinérie skomírajícího systému ale musela ještě chvíli běžet, než dojela setrvačností ke svému konci.
