Moderní demokracie ochotně plní požadavky diváků. Bude špinavější

ČTK

Donald Trump | FOTO: ČTK

Vysoká politika se stává čím dál víc průhlednější. Samotná možnost uzavírat či dojednávat netransparentní dohody je dávno passé. Příklad z nejčerstvějších: na naléhání Sněmovny reprezentantů byl americký prezident nucen zveřejnit obsah svého telefonátu s ukrajinským protějškem Zelenským.

Záznam neodhalil žádné převratné novinky: je to banální konverzace dvou nerovných partnerů. Jeden se snažil druhému vlichotit do přízně, čímž kazil svůj světlý obraz rytíře bez bázně a hany. Slíbil jmenovat „svého chlapce“ generálním prokurátorem, ten že pak všechno ohlídá. Zákon a nezávislost vyšetřování jsou ve vyšším zájmu upozaděny. Merkelová a Macron jsou v jeho podání slaboši a břídilové. Je to určitě svatá pravda a nikdo vůči nim nechová zvláštní iluze. Jenže takový rozhovor není určen cizím uším. Který státník si teď troufne zavolat hlavě největší světové mocnosti, když s jistotou neví, zda se jejich tlachy druhý den neobjeví v novinách? Přitom je to teprve první krůček nadějným směrem.

Někteří kongresmani již žádají zveřejnění všech Trumpových telefonátů se světovými státníky. A někteří dokonce trvají na tom, aby jeho mobil byl trvale zapnut na hlasitý odposlech a aby všechno, co zní poněkud neobvykle, bylo neprodleně podrobeno veřejným slyšením v Kongresu. Přichystejte si kyblíky popcornu, občané, nudit se nebudete.

Když v říjnu roku 1917 bolševici převzali v Rusku moc, jejich prvním výnosem byl Dekret o míru. Ten hned v prvních odstavcích postuloval, jak je pro novou moc důležitá úplná a nezkreslená pravda, ať to stojí, co to stojí: „Vláda ruší jakoukoli tajnou diplomacii a hodlá všechna svá jednání vést naprosto transparentně tak, aby veřejnost věděla všechno do nejmenších detailů. Jako první svůj počin hodlá okamžitě zveřejnit protokoly všech minulých tajných jednání.“

Mýlil se ten, kdo samým štěstím zamáčkl slzu v oku: tento komunistický slib byl nejen prvním daným, ale také prvním porušeným. Všechna jednání bezprostředně navazující na převrat už se konala v utajeném režimu. Sen o úplné transparentnosti je sice povznášející, leč přihlouplý. Lidé holt špetku tajemna potřebují, stejně tak jako jejich vůdcové. Kde nic není skrytého, nic také není svatého. Dovedete si představit, kdyby obsah našich telefonátů byl prohlášen za veřejný statek a odtajněn? Jakože všichni mají právo vědět všechno o všech. Rozpadnou se rodiny, do krve se rozhádají příbuzní, podniky více budou řešit skandály než výrobu. O politice darmo mluvit. Vlády padnou, strany se rozštěpí, nejpopulárnější lídři budou špinavou metlou vymeteni z politického Olympu. Války se vrátí na pořad dne.

Příliš často si smrtelní lidé myslí něco jiného, než dělají a dělají něco jiného, než slibují. Vůbec není jisté, zdali by naše civilizace přetrvala do dnešních dnů, kdyby byla založena na přísaze mluvit „pravdu a nic než pravdu“.

Lidé však touží po pravdě i tehdy, když jim působí úzkost a spouští v organismu chorobné procesy. Někdy platí úsloví: „Čím méně víš, tím lépe spíš.“ Lež, polopravda, licoměrnost, pokrytectví jsou neodmyslitelnými rodovými znaky lidstva. Někdy slouží k sebeobraně, jindy k dosažení konkurenčních výhod na úkor jiných.

Mnozí se právem domnívají, že gorbačovská „glasnosť“ zahubila Sovětský svaz. Vskutku desítky milionů lidských bytostí žily šťastně právě proto, že ani netušily, co se ve skutečnosti děje v jejich zemi a v blízkém okolí. Glasnosť jim otevřela oči: najednou viděli pronásledování nevinných, neskutečný cynismus moci, omezenost a nevzdělanost mocipánů, jejich opovrhování lidskými životy. Nikoli hospodářská nedostatečnost, nýbrž poznání pravdy bylo skutečným důvodem krachu komunismu.

Jsou i tací, a není jich málo, kteří svatosvatě věří, že obyčejní kmáni ani nepotřebují vědět pravdu v celé její nahotě. Maloměšťák stejně neví, co si má s takovou pravdou počít, svádí ho leda tak k rebelantství proti vrchnosti. Zákeřnost problému je v tom, že „transparentnost“ sama o sobě je dvousečná zbraň – čím více průhlednosti kolem nás, tím větší je naše rozčarování.

Dnes je tolik průhlednosti, že snadno můžete naházet na člověka dvacet let starou špínu, a očista již bude jeho osobním problémem, ne vaším. Vám v žádném případě ztráta dobré pověsti nebo společenského postavení nehrozí. Veřejné osobnosti, které se pohybují ve středu pozornosti, vzhledem k tomu nevybrušují své ctnosti, nýbrž jen a jen zdokonalují svou licoměrnost. Nestávají se lepšími lidmi. Chtějí se pouze jevit jako lepší lidé a jedinou jejich snahou je nenechat se nachytat na švestkách.

Z veřejně činných lidí se stávají androidi. Musí neustále brát ohled na sdělovací prostředky, na tajné služby s jejich odposlechy, na své politické a profesní konkurenty, na vzdálené rodinné příslušníky a přátele. Jejich dopisy včetně elektronických mailů budou uskladněny na vzdálených serverech na věčné časy. Všechny jejich rozhovory včetně kamarádských pokeců budou přepsány a zařazeny do složek. V každou chvíli lze využít detaily jejich nejintimnějšího jednání a v příhodném okamžiku vytasit nasbírané nebo dobře poskládané kompro. 

V nekonečném vzájemném zápase těchto androidů v rámci „demokratické soutěže“ nevítězí nejlepší, nejčistší a nejšlechetnější, nýbrž nejmazanější gauner. Ten se nejlépe umí přetvařovat, pokrytecky maskovat a neprozrazovat na sebe nic, co by se nelíbilo voličům. Logickým završením procesu sebezdokonalování takového moderního politika, který se uměl zalíbit nejrůznějším vrstvám společnosti a nakonec se proměnil v jakousi nadlidskou bytost bez vlastností, bude umělý intelekt definitivně oproštěný od všech charakteristik včetně těch pečlivě skrývaných – jako cynismus, obojetnost a prolhanost.

Umělý intelekt nebude nikde vidět, nebude nijak personifikován, a pokud bude nenáviděn, pak jen neosobně a dálkově. Nicméně on o nás bude vědět všechno. A to bude ona dlouho očekávaná nová lidská rasa, společenství bytostí, jež i myslet budou pouze tak, jak je radno a dovoleno. Již dnes jich mezi námi není málo.

Moderní demokracie je stále ochotnější plnit požadavky televizních diváků a uživatelů Facebooku. Stává se průhlednější, leč nikoli čistší – ba naopak, špinavější. Narůstá rozčarování z „tradičních politiků“. Je veřejným tajemstvím, že všichni lžou – jen každý na svůj způsob. Donald Trump zvítězil do značné míry proto, že ve svých zavrženíhodných projevech byl přirozenější než gumové a splachovací figurky establishmentu. Čímž je pořádně naštval a oni se nyní snaží zbavit se ho za každou cenu, aby svým nehorázným polopatismem nekazil společenské mravy.

Tato část politické elity netuší, nebo odmítá pochopit, že když v rámci zápasu na život a na smrt používá odposlechy prezidentových důvěrných telefonátů s cizími státníky anebo si poslouží udáním oficiálního fízla, který zpoza záclony cosi zaslechl nebo si přimyslel (agent CIA, jenž smolí pro nadřízené udání na hlavu státu – no, není to krapet perverzní?), fakticky desakralizuje, znesvěcuje každou elitu, současnou i příští.

Dokud Edgar Hoover, legendární šéf FBI, sloužil osmi prezidentům, společnost žila v blaženém nevědění toho, jak se připravují v politické kuchyni různé pokrmy. Marilyn Monroe neječela na každém rohu „Me Too!“ a neukazovala prstíkem na prezidenta Kennedyho nebo jeho bratra. Až poté, co svobodný tisk watergateským skandálem vyvolal poprask na laguně, vyhřezla na povrch představa o zkaženosti americké společnosti a o tom, že politika je samá špína. Tatíček Biden chutě učil Ukrajince, jak budovat správnou demokracii a bojovat proti korupci, zatímco jeho synátor pobíral 150 tisíc zelených babek měsíčně za sinekuru ve firmě, jež zrovna ve věci získání státních zakázek začala mít nečekanou kliku – máme teď uvěřit, že právě tento Biden má být futrálem všech ušlechtilých politických ctností?

V Hollywoodu totéž v modrém. Nejlepší filmy vznikaly, když režiséři a producenti mohli plácat herečky po zadku, a nejkratší cesta k Oscarům vedla přes postel nějakého Harveyho W. Dnes je tam holý úhor a panuje politická korektnost, kdy každá menšina má nárok na spravedlivý příděl sošek. Kde by se vzala za těchto podmínek hutnost dramaturgických nápadů?

Je čas ponechat pro zjednodušení jen dvě politické strany – stranu přiznaných neřestí a stranu pokrytectví. Zdá se, že u nás na rozdíl od Ameriky se u moci zuby nehty drží ta první politická síla. Je složena z lidí, kteří nemají stud, nevědí, co je svědomí a veřejně se hlásí k heslu „Ano, jsme drzí sedmilháři a nechutní hochštapleři. A tak je to správné a odpovídá duchu doby.“

Na rozdíl od demokracie zahnívající ta naše je ofenzívní, bezohledná a neurvalá. Žádná odhalení nejsou přípustná a nebudou tolerovaná. Transparentnost je pro blbečky. Vždyť i bolševici honem vzali zpátky slova o nepřípustnosti tajné diplomacie. Špínu tedy zameteme pod koberec, aby ji žádný nepovolaný nemohl spatřit. Pokud ji spatří, bude náležitě potrestán.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner