Andrej Babiš a Dita Charanzová, europoslankyně za ANO FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Články, které vycházejí v poslední době o situaci v Česku a zejména o roli premiéra Andreje Babiše, jsou pro nás velmi zahanbující. Nezvládnutí epidemie a chaotické chování české vlády sledují zahraniční pozorovatelé mezi novináři i politiky se značným údivem. Zaráží je, že náš premiér, jehož nesmetly ze scény skandály se zneužíváním evropských peněz, navíc projevuje neschopnost při obraně před epidemií. Tak to popsal minulý týden list Frankfurter Allgemeine Zeitung. Nemělo by ale zapadnout, že vedle tohoto v zásadě pravdivého, nicméně poněkud nedostatečného popisu tu také zazněl hlas političky, která se naším vývojem zabývá do značné hloubky. Jde o analýzu německé europoslankyně Moniky Hohlmeierové v rozhovoru pro FORUM 24.
Šéfka kontrolního výboru Hohlmeierová před rokem vedla misi Evropského parlamentu do České republiky ohledně zjišťování pozadí konfliktu zájmů českého premiéra. Europoslancům nešlo ani tak o to, zda je Babiš v konfliktu zájmů, protože to je jasné, ale snažili se pochopit, jak je možné, že to české úřady mohou připustit. Premiér Babiš za to tehdy Moniku Hohlmeierovou sprostě urazil, čímž si vysloužil důraznou výtku předsedy Evropského parlamentu Davida Sassoliho.
Nyní Hohlmeierová jasně promluvila o poměrech, které v České republice panují. Na otázku, zda se vedle Maďarska a Polska potýká s úpadkem principů právního státu i Česká republika, Hohlmeierová přisvědčila:
„Vidím v Česku problematické okolnosti a případy, ať jde o kauzu Čapí hnízdo i o další situace, kde vůbec neprobíhalo vyšetřování, nebo když probíhalo, tak bylo zastaveno. Ohledně případů, nad nimiž se vznášejí pochybnosti, česká vláda tvrdí, že se netýkají Evropské unie, protože nebyly zaplaceny z evropských peněz. Mnoho pochybných projektů bylo proplaceno z českého rozpočtu, takže z toho vyplývá, že za problematické projekty platí účty čeští daňoví poplatníci, nikoli česká vláda. A to je pro mne velice jasný případ porušování pravidel právního státu. Stejně jako situace, kdy neprobíhá nezávislé vyšetřování některých případů. V Česku také existují závažné pochybnosti o transparentních výběrových řízeních, najdeme tu různá podivná propojení, z nichž poté těží místní oligarchické struktury.“
Kdyby takhle kritické stanovisko o fungování českého státu řekl významný činitel z evropských orgánů před deseti lety, tak by z toho byly titulky na prvních stranách všech novin, konaly by se demonstrace a sněmovna by hlasovala o nedůvěře vládě.
Míra našeho úpadku se pozná v tom, že nyní většina médií takové závažné stanovisko ani nezaznamená. Nejde přitom o to, že by to Hohlmeierová řekla jen tiše. FORUM 24 má se svými 1,4 miliony reálných uživatelů měsíčně pozici srovnatelnou s předními a zavedenými médii. I kdyby její stanovisko odvysílala Česká televize, ačkoli se to ze známých důvodů již takřka neděje, tak by byl efekt na současné státní instituce: Ticho. A co víc, ani naše opozice to téma nezvedne v expresivní a sebevědomé formě, aby nebyla moc „antibabiš“.
Co s tím? Nezbývá nic jiného než bubnovat a volat, že ostuda České republiky se zdaleka netýká jen nejhoršího místa v žebříčku zemí nevíce postižených koronavirem. To by se dalo svést na rány osudu.
Češi, a tím je třeba myslet zejména část českých politiků i novinářů, ale zejména nechápou, že srovnatelnou a ne-li horší ranou osudu je destrukce právního státu, rozšířená nedůvěra v nezávislý postup orgánů činných v trestním řízení a zejména selhání státního zastupitelství. A celé to ukazuje na narušení demokratických principů v samotných základech. Tak dlouho jsme tu bojovali s kmotry, až jsme si vybrali toho nejmocnějšího a svěřili mu řízení státu. Části české společnosti přitom nevadí tolik, že je to kmotr, ale to, že vůbec neovládá krizový management, jak tvrdil. Jeho kompetence není v koncepčním řízení, nýbrž ve finančních machinacích a v agresivní technologii moci.
Sdělení Moniky Hohlmeierové se ale netýká zdaleka jen Babiše a ukazuje na širší komplex problémů, v nichž vězíme.
Česká republika není sama, v níž dochází ke zneužívání evropských prostředků pod ochranou státu, a Evropská unie, konkrétně Evropská komise, nemá sílu to efektivně a rychle řešit. Hohlmeierová sice nepochybuje, že k žádoucímu cíli, tedy k nastolení transparentnosti a vymahatelnosti pravidel, dojdeme, ale sama vykazuje značnou míru frustrace z pomalého postupu auditorů. A uvádí, že řada členských zemí včetně Německa je nespokojena s prací Evropské komise při vymáhání dodržování pravidel.
Je tedy jasné, že orgány EU nejsou schopny zatím účinně bránit práva evropských daňových poplatníků, jejichž peníze zejména východní oligarchové a barbaři zneužívají. Snad je to pod dojmem brexitu, aby nevznikaly další potíže, snad je to pod dojmem epidemie, která požírá většinu energie, a nebo prostě proto, že je Česká republika bezvýznamná. Západní média se beztak hned po koronavirové krizi nejvíce věnují záchraně planety a klimatickým změnám.
Z celé situace plyne důležité ponaučení. Když naši hnědí i rudí vlastenci křičí, jak nás Evropská unie ovládá a likviduje naši suverenitu, tak je to naprostá lež. V současné době je Evropská komise bezzubá a vůbec nejde o nějakou diktaturu superstátu, jak to naprosto falešně vykresluje náš bývalý prezident Václav Klaus. Projekt evropské integrace se zastavil na půli cesty kvůli pochopitelným politickým ohledům, a proto nefunguje ochrana práva a demokracie na evropské úrovni a Evropský parlament nemá dostatečnou kontrolní sílu vůči komisi, jež zase vůbec není žádnou vládou, ale spíše koordinačním orgánem sdružení států na základě multilaterálního smluvního vztahu. Suverenity českého státu je tu až příliš a nikoli málo, pakliže si uvědomíme, že výsledkem je pošlapávání práv českých daňových poplatníků od českých státních představitelů. Máme přitom natolik oligarchizované mediální prostředí, že se to ti poplatníci ani pořádně nedozví.
Suverenitu českého státu nyní realizují Andrej Babiš s Milošem Zemanem, a to je ten problém. Tato jejich suverenita není bohužel skoro ničím omezena. A takové zvrácené pojetí české suverenity je proto třeba odmítnout. Je také třeba nahlédnout, jak bylo od počátku pošetilé, když jsme se tu spoléhali na Evropskou unii, že nám odstraní lupiče z čela státu. To totiž není úkol Evropské komise a přesahuje to její možnosti, ačkoli je jasné, že by evropské orgány měly pracovat mnohem lépe v prezentaci zjištěných faktů a vymáhání vrácení zneužitých peněz. Už proto, že posíláním finančních prostředků východoevropským loupežníkům a oligarchům se podílí na rozvracení tamních nezralých demokracií. Ale ta hlavní váha zodpovědnosti za to, jak si stojíme před světem, je prostě na nás samotných. A to zdaleka nejen ve věci epidemie, ale hlavně v tom, zda jsme důstojným národem.
Rány osudu, které nás potkaly ve druhém desetiletí nového století, mají stejně jako v případě egyptské země z Druhé knihy Mojžíšovy jednoduchý důvod. Můžeme si za ně sami. Žáby, štěnice, kobylky, mouchy a dokonce v jistém smyslu i ten mor tu máme v takové neskutečné míře jenom proto, že jsme se nedrželi pravidel civilizované společnosti.
