Případ odebrání bratrů Michalákových matce vyvolává emotivní a silné reakce. Jak změnila takzvaná norská kauza Moniku Le Fay, spisovatelku a režisérku, která pro Svobodné fórum celou událost mapuje, se dočtete v jejím komentáři. Zamýšlí se nad imunitou našeho národa vůči lžím i úlohou médií v celém případu.
Zde jsou poznatky Moniky Le Fay:
– V naší zemi žije hodně lidí, kteří si myslí, že dítě není majetek rodičů a že je třeba děti ochránit před násilím.
– Máme řadu skvělých odborníků, kteří se dnes a denně zabývají násilím na dětech – psychologů, právníků, policistů, lékařů, novinářů. Jejich práce sice není tolik vidět jako práce PR agentury, která na zakázku vyrábí mediální kýče, ale je velmi důležitá. Jsou to profesionálové, kteří dnes a denně čelí útokům a znevažování, ale to je neodradí, protože ve své práci vidí smysl.
– Podstatná část národa je imunní vůči nacionalismu, populismu a lžím. To je velmi úlevné zjištění. Když jsem se podívala do jedné z diskusí, byla jsem velmi potěšená tím, jak řada lidí dokáže rozpoznat manipulace a lži a velmi racionálně a často i s velkým smyslem pro humor jim dokáže čelit.
– Lidé, kteří se skutečně zabývají ohroženými dětmi a na tomto poli prokázali výsledky – od Marie Vodičkové, přes Michaelu Tominovou-Marksovou, Zdeňka Kapitána, Jiřího Tyla a další -, neustoupí žádnému populistického nátlaku ani emocionálnímu vydírání. To je velmi důležité a je dobré, že to tak je. Mluvila jsem o tom mnohokrát s Jiřinou Prekopovou, naší nejznámější psycholožkou ve světě, která publikovala knihy ve více než 30 jazycích a velmi dobře zná situace, kdy musela čelit populistickým hlasům, které se snažily znevěrohodnit její úsilí. Lidé, kteří se doopravdy zabývají problematikou ohrožených dětí, nikdy nevynášejí soudy od stolu. To dělají jen politikové a novináři, kteří jsou líní shánět důkazy a fakta.
– V naší zemi existuje několik zdrojů, které o cause informovaly nepředpojatě – od České televize, přes Respekt až po Svobodné fórum. Je dobré si to připomínat zejména dnes při boji o charakter veřejnoprávní televize. Přes veškeré nenávistné populistické útoky trvají tato média stejně jako odborníci na týrané děti na svých postojích.
– Nic neohrožuje většinovou společnost tolik jako skutečnost, že i bílé matce v bílé rodině můžou odebrat děti. Když se odebírají romské děti dnes a denně z rodin, většinu lidí to nechává naprosto chladnými. Fakt, že lze odebrat dítě i bílé matce, vyvolává v lidech paniku a zděšení.
– Ke zpochybňování svědectví týraného nebo zneužívaného dítěte u nás dochází dnes a denně. Je to opakované páchání násilí na takových dětech. V tomto směru nás čeká ještě hodně práce.
– Nedostatek empatie, lenost myšlení, nedostatek logiky, rychlé soudy, emocionální reakce a další nejsou znaky jen čtenářů bulvárů nebo lidí s nižším IQ. Nevyhýbají se ani politikům ze všech možných stran, lidem z církve či novinářům, kteří mají ambici psát intelektuálně laděné články. Nikdo by si netroufl přijít za ševcem a radit mu, jak má ušít boty. V otázce týraných a zneužívaných dětí se každý cítí být odborníkem. Diplom z medicíny nebo ze žurnalistiky, případně že je někdo rodičem či prarodičem, neznamená vůbec nic.
Přes všechno zde uvedené mám dobrý pocit, že jsem potkala a poznala řadu lidí od nás i z Norska, kteří mě přesvědčují o tom, že naše společnost není jen to, co se objevuje v internetových diskusích. Možná že jen jejich hlas není tolik slyšet. Bylo by lepší, kdyby byl slyšet víc.