K velké radosti a úlevě všech lidí, kteří sledovali osudy Antonie a Hany, dvou českých dívek, unesených v jihozápadním Pákistánu, měl příběh šťastný konec. Dívky se po dvou krušných letech mohly vrátit domů.
Během své nucené izolace jistě musely tisíckrát přemýšlet nad tím, proč místo toho, aby se přepravily letadlem, raději cestovaly po zemi v provincii Balúčistán. Jenže, jak známo, celý život se skládá z řady nejrůznějších rozhodnutí, které můžou být životu nebezpečné. Nakonec i sám život je nebezpečný. Mladé ženy mohly třeba zvolit leteckou přepravu a narazit na pilota jako byl Andreas Lubitz, který poslal k zemi 149 nevinných lidí.
Vyčítat nyní Haně a Antonii, proč zvolily cestu, jakou zvolily, s vědomím toho, co všechno ty dívky musely prožít, tudíž prostě nelze. Anebo lze; ale k tomu, aby člověk něco takového udělal, musí mít emoční inteligenci, která se pohybuje v záporných číslech, nebo být trochu sadista.
Prezident Miloš Zeman v reakci na šťastný návrat dívek domů sdělil národu, že se s nimi nesetká. Prohlásil, že být rodičem těchto mladých žen, tak by je nejprve objal, potom políbil a nakonec pohladil po vlasech. A potom by je přehnul přes koleno. A pak se rozhovořil o jejich nezodpovědnosti, kvůli níž je odmítl přijmout.
Navrhovat výprask pro někoho, kdo se ocitl v situaci, jakou známe jen z filmů – a můžeme být jen rádi, že si ji ani nedokážeme představit – znamená potrestat ho ještě jednou. Je to velmi neempatické a ubohé. Je to podobné, jako kdyby člověk uhodil znásilněnou ženu, protože byla neopatrná a nechala se znásilnit. Takhle může možná uvažovat někdo v hospodě po šesti pivech, ale nemůže tak mluvit hlava státu. Je to stejně buranská úvaha, jako že si Američané a Evropané, kterým vrazi z Islámského státu uřízli hlavu, můžou za svoji popravu sami svojí nezodpovědností. Proč tam lezli, že? Burana nenapadne, že viníkem vraždy je vrah a viníkem únosu je únosce. Buran přemýšlí, zda oběť nenese spoluzodpovědnost za zločin. A ještě si přitom samolibě myslí, jak je inteligentní.
Když člověk srovná chování Miloše Zemana s jinými prezidenty, tak se musí stydět. Jak léčivé bylo zažít německého prezidenta Joachima Gaucka, když se šel omluvit pozůstalým z Lidic. A jak vypovídající je vidět slovenského prezidenta Andreje Kisku, který se v den Downova syndromu vyfotí v objetí s postiženým dítětem a z fotky je znát, že to není jen na doporučení jeho P.R. oddělení. Člověk by se nejraději na nějakou dobu stal občanem Slovenska či Německa. Prezident má dávat svým jednáním dobrý příklad ostatním, a ne je odstrašovat.
Miloš Zeman nejenom že uráží, zastrašuje a zesměšňuje všechny ty, kterých by se měl zastat, ale také stále více rozděluje už tak rozdělenou společnost a pro západní spojence působí jako bezpečnostní riziko.
Jeho angažmá v případu dvou unesených Češek bylo tristní. Ničemu nepomohl, naopak mnohé pokazil. Zatímco matky obou dívek vystupovaly se zahalenými vlasy, Zeman trousil své infantilní bonmoty o tom, že islám je rakovina lidstva. Nakonec se o osvobození nejvíc zasadila turecká nevládní organizace IHH, kterou tvoří většinou muslimové. Bylo by na místě jim poděkovat a zdůraznit, že to byli právě oni, turečtí muslimové, kteří pomohli nejvíc.
Miloš Zeman by se správně měl za své výroky omluvit. A také všechny ty, kterých se v posledních dvou letech dotkl stejně jako Antonie a Hany, požádat o odpuštění. Otázka je, jestli je tohoto nahlédnutí vůbec schopen.
Pokud platí teorie o jeho nemoci – která se mimo jiné projevuje obhroublostí a zálibou ve sprostých slovech – mělo by se s ním jako s nemocným zacházet. A v jeho vlastním zájmu nedovolit, aby jeho veřejný úpadek dále pokračoval. Míra trapnosti už byla vrchovatě naplněna.
Monika Le Fay
