KOMENTÁŘ / Před kontroverzní moskevskou přehlídkou k výročí „vítězství nad fašismem“, uspořádanou fašistickým Ruskem, vydaly Peking a Moskva navrch klíčové společné strategické prohlášení. Jedním z nápadných rysů dokumentu je, že dělá dokonalé pitomce ze všech hlasatelů „získání Ruska na naši stranu“. To však ani zdaleka není nejdůležitější zpráva. 

Státy, které nepokrytě vyhlašují ničím nepodložené územní nároky vůči sousedům, se v tomto dokumentu dovolávají „rovné a kolektivní bezpečnosti“, kterou údajně ohrožují Spojené státy americké, o nichž se v dokumentu stále dokola hovoří, leč jmenovány jsou pouze jednou, a to ještě v závorce. 

Povedená dvojice diktátorů, z nichž jeden je podle mezinárodní legislativy předmětem zatykače pro zločin genocidy, se hlásí k mezinárodnímu systému OSN. 

Dále čtěte

Přehlídka vrahů, žluči a lží v bažině. Zelenskyj z Kyjeva zasypal urážkami ruské oslavy Dne vítězství

Putin se bude stavět, jako by Říšský sněm dobyl sám, a shlížet na pochod vrahů pod sebou…

Zatímco se v prvních dvou odstavcích dokument formálně zaklíná rovností všech států a spoluprací, už ve třetím „přechází k věci“ a dovolává se „udržování konstruktivních vztahů mezi hlavními mocnostmi“, jimž do toho samozřejmě drobné zemičky typu Ukrajiny nemají co mluvit. Tak se záhy dozvídáme, že světový systém OSN tu podle Pekingu a Moskvy není kvůli tomu, aby vymáhal stejná pravidla pro všechny – taková, podle nichž je Putin pachatelem genocidy na Ukrajině a Si Ťin-pching je z ní přinejmenším podezřelý v Sin-ťiangu – ale máme ho proto, aby se na jeho pozadí ustavil klub mocných hráčů, kteří o všem rozhodují přes hlavy ostatních. 

Další dva odstavce jsou věnovány na první pohled amorfní kritice „expanze koalic“, která má odsoudit dosavadní politiku Spojených států vůči plánům na ruskou expanzi v Evropě a čínskou expanzi v jihovýchodní Asii. Z obrany menších zemí proti expanzivnímu chování „hlavních mocností“ Ruska a Číny se mávnutím kouzelného proutku stává nebezpečné ohrožení „globální strategické stability“. 

To jste si totiž dovolili dost, pomáhat Ukrajině, Jižní Koreji, Japonsku či Austrálii, aby nám nebyly vydány na milost. Naštěstí tu ale máme americké neoizolacionisty, jako je viceprezident J. D. Vance, kteří tradiční americkou politiku na každém kroku napadají. Takže co kdybychom zkusili narativ, který v Trumpově okolí tyhle lidi podpoří? 

Já jsem nic neukradl, chyťte zloděje!  

Nejméně čtyři roky víme, že ze všech „tradičních“ a formálně uznaných jaderných mocností světa je v současnosti největším problémem agresívní Čína. Buduje nová sila se strategickými mezikontinentálními raketami tempem, nad nímž stydne krev v žilách. Vedle toho ale také nepodepsala ani jednu jedinou dohodu o omezení jaderného zbrojení. 

Mysleme si, co chceme, o většině politických záměrů Donalda Trumpa, nicméně jeho tvrzení, že dvoustranné rusko-americké smlouvy bez účasti Číny už dnes nedávají smysl, je těžké napadnout. Peking nicméně zásadně odmítá přistoupit k jakýmkoliv smlouvám, jež by omezily jeho šílené rozšiřování strategických jaderných sil. 

Dále čtěte

Perverzní oslavy vítězství. Rusko zneužívá výročí konce války k nacionalistické propagandě

Když před třemi lety Vladimir Putin spustil masivní vojenskou invazi na Ukrajinu, hlásal na nacionalistickém mítinku blábol o ruském národu, že…

V daném kontextu tedy možná někoho překvapí, že nový čínsko-ruský strategický dokument důrazně varuje před jaderným zbrojením. Ale jedno se musí uznat: Od Ruska, které stále ještě drží největší počet jaderných hlavic na světě, a od Číny, která svého kdysi silnějšího bratra pekelným tempem dohání, to vyžaduje mimořádně vytříbený smysl pro humor, pokud obě země veřejně a nahlas varují světovou veřejnost před sebou samými. 

Následující odstavce prohlášení je třeba číst jako kritiku praxe, v níž Bidenovy USA po zániku staré smlouvy o raketách středního a kratšího doletu v Evropě a tváří v tvář masivnímu čínskému raketovému zbrojení začaly také plánovat opětovný vývoj kdysi zrušené kategorie zbraní plus jejich případné rozmístění v Evropě a spojeneckých asijských zemích. 

Podle Pekingu a Moskvy není problémem to, že tyto dvě země disponující jaderným klackem zastrašují své sousedy a ohrožují je. Problémem pro světovou bezpečnost má být, že ohroženým zemím, které nepatří mezi „hlavní mocnosti“, měl kdosi tu drzost pomáhat s obranou tak, aby nebyly snadno vydíratelné nebo dokonce okupovatelné. 

I tady pozorujeme pokus udělat z minusu velké plus. Spojené státy od války se Španělskem v závěru 19. století neobsadily a nepřipojily žádné cizí území (byť se to teď „geniální“ Trump snaží změnit). Naproti tomu Moskva zatím naposledy vyhlásila za svůj ukrajinský Krym a čtyři další oblasti, zatímco Čína relativně nedávno anektovala Tibet, vyhlašuje za své cizí ostrovy v Jihočínském moři a plánuje pohltit Tchaj-wan. 

V takovém kontextu je velice vtipné kritizovat oponenta, že rozmisťuje své zbraně na území cizích států – místo aby si prostě zabral cizí území, prohlásil je za své a rozmisťoval si tam pak po libosti, co se mu jen zachce. 

Poslední budíček pro všechny kissingery

Rusko i Čína jsou bezesporu revizionistickými mocnostmi, které mají v plánu zcela rozbít stávající mezinárodní řád a změnit jej tak, aby úplně eliminovaly jakékoliv vynucování obecných mezinárodních pravidel ve svých „vlivových sférách“. 

Dále čtěte

Indicko-pákistánská krize dále eskaluje. Mohla by přerůst v širší konflikt?

ANALÝZA / V noci na středu provedla Indie očekávané údery proti tomu, co označuje za teroristickou infrastrukturu v sousedním Pákistánu.

Donedávna měly obě expanzívní mocnosti s takovým programem poněkud problém, to se však nyní změnilo. Namísto toho, aby čelily Spojeným státům hájícím poválečný status quo, teď mají co do činění s Trumpem, který by rád postupoval podle obdobných pravidel jako Putin a Si. Dělá to ovšem natolik škrholovsky, že vyvolal vlnu obav po celém světě. Jeho nároky vůči Grónsku, Kanadě, Mexiku nebo Panamě nicméně nezůstaly v táboře nepřátel Spojených států nepovšimnuty. 

Už přinejmenším v březnu v Číně převládl názor, že když je Trump zjevným agentem chaosu, bude nyní pro Peking mnohem výhodnější vystupovat spíše jako „ten rozumnější“ a stylizovat se do obránce statu quo, kterým samozřejmě ČLR ani náhodou není. 

Tento přístup je v posuzovaném čínsko-ruském dokumentu patrný v každé větě. Veškeré agresívní nároky obou mocností se mají schovat za amorfní závoj „kolektivnosti“ a „rovnosti“, které se však týkají pouze a jedině uznaných jaderných mocností, tedy stálých členů Rady bezpečnosti OSN. Ostatní země jsou tu od toho, aby mlčely a poslušně přikyvovaly jadernému klubu. A vedle toho se Američanům zakáže, aby se jich ještě někdy v budoucnu případně zastávali. 

Pokud v době úřadování Baracka Obamy bylo těžké představit si, že by někdo vymyslel ještě hloupější mezinárodněpolitickou a bezpečnostní koncepci, než jakou tento prezident uplatnil vůči Íránu, Trump II. zmíněnou metu s přehledem překonal. Poslední čínsko-ruský dokument je pro něj pořádnou fackou do tváře a výsměchem všem plánům na oddělení Ruska od Číny. 

Kromě Washingtonu ale čínsko-ruské memorandum budou číst i v jiných hlavních městech světa. A nedá zase tolik práce z něj jasně pochopit, že kdo se nechce v příštích dekádách ocitnout v postavení lovné zvěře, musí si za každou cenu pořídit vlastní odstrašující jaderný arzenál.