Předseda Motoristů Petr Macinka a jejich čestný prezident Filip Turek FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
NÁZOR / Ikonický Filip Turek řítící se po „německé“ dálnici více než dvousetkilometrovou rychlostí. Malý velký šéf Petr Macinka, který dorazil na nádvoří Pražského hradu v terénním monstru, jako by cestou překonával Velký Atlas a půl Sahary k tomu. Nebo že by přijel z válečné fronty, kde Rusové stejný typ vozů používají k odpalování dronů na Ukrajinu?
A pak tu máme samotnou podstatu strany Motoristé sobě, kterou oba zmínění reprezentují. Ta se dá shrnout do jedné věty: Jsem řidič silného auta se spalovacím motorem a kdo je víc? Mít možnost s ním vjet téměř kamkoli, povolenou rychlostí ani vypouštěným smradem si hlavu příliš nelámat a ideálně z patřičné výšky se kochat rozestupujícím se davem těch méněcenných – chodců. Motoristé sobě tomu říkají svoboda, jiní bezohlednost.
Vzhledem k tomu, jak moc asi museli slevit ze svého konzervativně pravicového programu, aby je vzal Babiš do vlády, jim možná nic jiného než bezohlednost nakonec nezbude. V podobě Macinky se může dokonale zhmotnit na ministerstvu životního prostředí.
Už před Motoristy sobě, kteří vstupem do sněmovny získali formální moc, se v ulicích a na silnicích v Česku vyskytovalo dost, mírně řečeno, nevyrovnaných majitelů řidičských průkazů, kterým teď logicky vzroste apetit. Vždyť mají své zastánce a možná i vzory na vysokých místech.
Sama řídím přes třicet let a pořád mě to baví. Zpravidla se však pohybuju po svých a všímám si, že chodci už nejsou v bezpečí ani při správném přecházení vozovky. Motoristé je buď nepustí vůbec, nebo se na ně řítí, dokud to jde, než prudce zabrzdí. Pokud se někdo, většinou malé dítě nebo senior, na jejich vkus příliš loudá, povzbudí ho klaksonem.
Opravdu tolik spěchají, nebo je za tím něco jiného? Vsadila bych na to druhé a fantazii u toho nekladla meze. Kromě jakýchsi osobních mindráků by mohla hrát roli i kultura společnosti a míra ohleduplnosti v ní zastoupená. Zejména z častých návštěv Skandinávie totiž vím, že to může fungovat i jinak. Že řidiči nemusejí chodce děsit.
Jenže totéž jsem před rokem zažila i v Tiraspolu, hlavním městě moldavského regionu Podněstří, který by rád patřil do Ruska a ještě raději do Sovětského svazu. Takového progresu se u nás v dohledné době nejspíš nedočkáme. Motoristé prostě jedou a na ostatních bude včas jim uskočit.