Předseda Motoristů Petr Macinka a jejich čestný prezident Filip Turek FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Motoristé s SPD chtějí ústavně zabetonovat korunu. Nejde jim o záchranu měny, které nic nehrozí. Jde o to, co se dá pár dní před volbami napsat na sociální sítě, a o to, jak lehkomyslně jsou kvůli tomu ochotni sáhnout do Ústavy.
Inu, koruna je ohrožena. Tedy alespoň podle Motoristů a SPD. Pár dní před komunálními a senátními volbami přicházejí s nápadem vepsat do Ústavy jednoduchou větu: měnou České republiky je koruna česká. Šest slov, na nichž má prý viset národní suverenita. Kdyby šlo o školní diktát, učitel by pod něj napsal: správně. Jenže tohle není diktát. Tohle je ústavní zákon.
Odložme proto na chvíli trikoloru i slavnostní řeči a podívejme se, co se vlastně navrhuje. Koruna žádnou ústavní záštitu nepotřebuje, aby existovala. Už dnes je českou peněžní jednotkou podle zákona o České národní bance a právní řád žádnou měnovou prázdnotou netrpí. Návrh tedy nic nepotvrzuje, nýbrž mění pravidla hry: co lze dnes změnit běžným zákonem, by po jeho přijetí šlo změnit jen ústavní většinou. Předkladatelé to ostatně ani netají. Přeloženo z politické řeči do češtiny: chtějí, aby jejich dnešní postoj zavazoval i budoucí parlamenty. Ať to tedy laskavě neprodávají jako pouhé potvrzení současného stavu.
Tím se dostáváme k euru. Česká republika se při vstupu do Evropské unie zavázala euro přijmout, termín však nikde stanoven není. Česká národní banka a ministerstvo financí v dubnu 2025 vládě doporučily, aby cílové datum prozatím nestanovovala, a Česko v roce 2024 nesplnilo dvě ze čtyř maastrichtských kritérií. Současná vláda má navíc věc vyřešenou po svém: v programovém prohlášení slibuje euro nepřijmout a nepodnikat k němu žádné kroky.
A právě tady je háček. Korunu nikdo přes noc nevymění. Vláda takový krok sama odmítá, datum neexistuje a případný vstup do eurozóny je proces na roky. Ústavní zápis koruny tedy neřeší žádný akutní problém, nýbrž jen budoucí možnost, že se jednou najde jiná politická většina. Ach, jaký rozdíl. Ústavou se tu nehasí požár. Ústavou se zamykají dveře pro případ, že by někdy začalo hořet, a to tak, aby je příští nájemníci jen stěží otevřeli.
Teď k parlamentní matematice. Koalice ANO, SPD a Motoristů má ve Sněmovně 108 poslanců, ústavní zákon jich potřebuje 120. Minimálně dvanáct tedy chybí. V Senátu by koalice potřebovala tři pětiny přítomných, a tam nemá zdaleka ani to. Horní komora podobné ústavní novely odmítla už čtyřikrát, letos v květnu i s korunou. A sám vicepremiér Karel Havlíček z ANO připouští, že úspěch v tuto chvíli pravděpodobný není. Navrhovatelé tedy dobře vědí, že návrh neprojde. Podávají ho přesto, a právě teď. To není zákonodárství. To je volební slogan na hlavičkovém papíře Sněmovny.
Kde vzít chybějící hlasy, říkají Motoristé rovnou: v ODS. Boris Šťastný otevřeně mluví o konzervativně a národovecky smýšlejících poslancích a míří na 27členný klub občanských demokratů. To není vedlejší detail, to je celý mechanismus návrhu. Straně, jejíž část s korunou věcně souhlasí, se nabízí volba: buď posloužit populistické koalici jako razítko, nebo se nechat celou kampaň vykreslovat jako ta, která korunu nehájí. Martin Kupka se k návrhu staví odmítavě a dělá dobře. Navrhovatelé tím ovšem dostali přesně to, co chtěli: spor se přesunul z ústavního práva do politické identity, kde se hraje na emoce, a ne na argumenty.
Pozoruhodné je i to, kdo pod návrhem chybí: celé hnutí ANO. Nepodepsal ho jediný jeho poslanec. Přitom právě Babišova vláda si ústavní zakotvení koruny vepsala do programového prohlášení. Vládní program tedy slibuje, do Sněmovny to však nesou čtyři politici Motoristů a SPD, zatímco Havlíček celou věc odbývá jako běžný postup. Premiér nechává menší partnery, ať si u koruny zakřičí, a sám se pod předem prohranou věc nepodepíše. Rozdělení práce jako vystřižené: Babiš si drží ruce čisté, Okamura s Macinkou dělají kampaň.
Nu, a pak je tu Ústava. Ta má nastavovat základní pravidla hry a přežít několik vlád, volebních období i módních vln. Ústavní právník Jan Kysela už na jaře upozorňoval, že základní zákon není vhodným místem pro hodnotové spory společnosti, která se na nich neumí shodnout. Jeho námitka sedí přesně. Je-li shoda široká, může Ústava věc stabilizovat. Trvá-li spor, zápis do Ústavy ho nevyřeší, jen ho přesune o patro výš a zdraží každou budoucí změnu.
Koruna navíc nepřichází osamocena. Z vládního tábora letos zazněla i hotovost, referendum nebo změny prezidentských pravomocí. Senát část těchto nápadů smetl a pokus osekat pravomoci hlavy státu prostým zákonem označil za protiústavní. Člověk nemusí být ústavní purista, aby viděl vzorec: čím víc politici do základního zákona připisují, tím méně výjimečným dokumentem Ústava je.
A potom je tu jeden trapný účetní kontrast. Babišova vláda současně navrhla na rok 2027 schodek státního rozpočtu 389 miliard korun, druhý nejvyšší v dějinách země. Ministerstvo financí ho prodává jako rozpočet rekordních investic. Jenže zatímco se o ústavní ochranu koruny vede hlasitá bitva, o tom, kolik dluhu se v korunách nadělá, se mluví podstatně tišeji. Suverenita měny se dobře vyjímá na pódiu. Rozpočtová odpovědnost se musí vejít do tabulek, výkazů a čísel, která zdaleka nejsou tak fotogenická. Jedno je slogan. Druhé je práce. A u práce už tolik nadšení nevidíme.
Výsledek je tedy zvláštní. Koruna je v bezpečí, vláda ji chce ponechat, euro nemá termín a ústavní většina chybí. Přesto se rozjíždí politická operace, jejímž jediným hmatatelným výsledkem bude další spor o to, co všechno patří do Ústavy. Hle, národní měna jako ústavní rekvizita.
Česká koruna nepotřebuje, aby jí politici vystavili pamětní desku v základním zákoně. Potřebuje stát, který rozumně hospodaří, měnovou politiku opřenou o důvěryhodné instituce a politiky, kteří nezaměňují ústavní pravidla za billboardovou plochu. Jakmile totiž začneme Ústavu používat jako volební slogan, u koruny to neskončí. Zítra se najde další symbol, pozítří další. A pak budeme mít základní zákon plný nápisů, které dobře vypadají na plakátu, ale hůř se s nimi žije.
