Mrazík s pendrekem v ruce. Temná kniha Alexandra Mitrofanova o Rusku

Politické svobody mizí, ale Putinův kult kvete. Matrjošky na moskevském Arbatu. (ČTK/Ruml Miloš)

Politické svobody mizí, ale Putinův kult kvete. Matrjošky na moskevském Arbatu. | FOTO: ČTK/Ruml Miloš

Kniha Alexandra Mitrofanova Mrazík s pendrekem v ruce – Proč je současné Rusko takové a proč nemůže být jiné by mohla mít i jiný podtitul. Mohl by znít třeba „Zanechte vší naděje“. Naděje na to, že se Rusko v nějaké dohledné době dostane do stavu, který by připomínal trochu normální společnost, jak si ji (snad většinou) představujeme tady. Proč to tak je?

Alexandr Mitrofanov kombinuje exkursy do ruské minulosti, otřesné zprávy z posledních let, měsíců i dní a svoji vlastní zkušenost, protože v SSSR vyrůstal. Některé z ponurých historek o pronásledování opozice i zcela běžných občanů mnozí čtenáři znají, protože je autor průběžně publikoval na twitteru. Tam ovšem není prostor rozepsat se o všech detailech, které hrůzy kremelského režimu dokreslují. Každý už se dnes také nebude prokousávat odkazy na články v azbuce. Vidozáznamům z bizarního dění z takzvaných volebních místností ale porozumí každý. Ne, není normální, aby komise nevzrušeně přihlížela, jak někdo láduje do mizerně zapečetěné urny celé svazky volebních lístků. Drzost Kremlu je bezmezná.

Ivan Bartoš a Petr Fiala (FB Ivana Bartoše)

Podstatou Mitrofanovova sdělení je to, proč Rusko tak dopadlo a že naděje na změnu je mizivá. Je to zakódováno v samotné ruské historii a v jeho demografii.

Autor cituje z poznámek Maxima Gorkého, které napsal ještě předtím, než se stal po návratu do SSSR z Itálie uctívaným spisovatelem stalinského období. Gorkij znal Rusko od těch nejnižších vrstev a neměl žádné iluze o úrovni „mas“. Západní člověk podle Gorkého už jako malé dítě vidí kolem sebe monumentální výsledky práce svých předků. „Dítě Západu vstřebává tento dojem, který v něm vychovává vědomí a hodnoty člověka, respekt k jeho práci a pocit své osobní významnosti jako následníka kouzel práce a tvorby předků.“

V Rusku to tak ale podle Gorkého není: „Jenže podobné myšlenky, podobné pocity a hodnocení nemohou vzniknout v duši ruského rolníka. Dálava bez hranic, na které se choulí dřevěné vesnice se slaměnými střechami, má jedovatou schopnost vyprazdňovat člověka, vysávat jeho touhy. Když rolník vykročí za hranici své vesnice a podívá se do prázdna kolem sebe, za chvíli pocítí, že toto prázdno se vlilo do jeho duše… Kolem je jen rovina bez konce a kraje a uprostřed ní je nicotný, malý človíček, který byl na tuto nudnou zem vržen proto, aby tu dřel jako na galejích.“

FORUM 24 (archiv)

A pak ještě jeden zdrcující soud: „Myslím si, že ruský národ je výjimečně nadán – stejně výjimečně, jako je Angličan nadán smyslem pro humor – smyslem pro zvláštní krutost, která je chladnokrevná a jako by zkoušela, kde je mez lidské snášenlivosti vůči bolesti, jako by studovala chytlavost a výdrž života.“

„Podle Gorkého obsahuje ruská krutost ďábelskou vychytralost, má v sobě cosi jemného a vytříbeného, co nelze vysvětlit pojmy jako psychóza nebo sadismus. Gorkij pochybuje, že jde jen o následky všeobecného alkoholismu, i když připouští, že kvůli špatné stravě ruského rolníka na něj alkohol působí zhoubněji než na příslušníky jiných národů Evropy, kteří také nadměrně užívají alkohol,“ píše autor.

Ruské dějiny posledního století (část se jich odehrávala pod značkou SSSR) jsou sérií devastací, částečných nadechnutí a dalšího ponoření do marasmu. Bolševická revoluce, občanská válka, mírná obleva za Leninovy „Nové ekonomické politiky“, stalinské represe, pak (pro někoho) mírnější poměry za Nikity Chruščova, brežněvovská zatuchlost, iluze Gorbačovovy perestrojky, rozpad SSSR a chaos Jelcinovy vlády s řáděním gangů a nakonec vláda silné ruky důstojníka KGB Vladimira Putina.

Marija Aljochinová (ČTK)

Jakmile se v době o něco mírnější vlády vytvoří (ve městech) vrstvička svobodně smýšlejících lidí, další garnitura jim šlápne na krk. Naprostá většina obyvatel žije na venkově, obyvatele měst nenávidí a nemyslí si, že se v jejich životě někdy něco plošně změní k lepšímu. Soustřeďují se na přežití. „Přežití“ je ostatně jedním z klíčových slov pro pochopení mentality naprosté většiny občanů, kteří nejspíš sami sebe ani jako občany nechápou. Rusové nejsou hloupí, aby neviděli neschopnost a zkorumpovanost všude kolem sebe. Někteří ovšem žijí v iluzi, že „kdyby to věděl soudruh Stalin“, totiž vlastně pan prezident Putin, jistě by zakročil. Ono se také čas od času zavírá i za něco, za co by se zavíralo i na Západě, ale vzhledem k tomu, že v Rusku by se na každého něco našlo, nebo vymyslelo, zavírají se ti, kdo se jeví Kremlu nebezpeční. Loajální oligarcha má relativní klid, pokud poslouchá a sype podle pokynu peníze tam, kam má.

Z této mentality režim těží a vytvořil si i oddíly svých tupých goril, které slepě poslechnou. Kdyby snad náhodou nebyl spoleh na vojáky, je tu ještě Putinova Ruská garda. Relativně zajištěné, krmené a agresivní cvičené opice, u kterých se vzbudí nenávist k nepříteli. Tím nepřítelem jsou vlastní ruští lidé.

Alexandr Mitrofanov to popisuje na případu fiktivního Kolji. Fiktivní je tedy jen to jméno, jinak ti lidé existují a je jich hodně.

Rabín Lionel Blue (F24)

Koljův otec si v nějakém zapadákově dával do trumpety a mlátil matku. A Kolja? „Nenarodil se příliš nadaný pro školy a ani tam, kde vyrůstal, žádné lepší školy neměl. Ale nechtěl zůstat hnít jako kompost v té zpropadené díře, chtěl mít prachy, ženské, auto a byt. Je to nějaká spravedlnost, že on nic z toho nemá, ale měšťáci z Moskvy a Petrohradu dolary přehrabují vidlema?

Nenávist k zazobaným, příliš chytrým obyvatelům velkých měst, především těch dvou hlavních, Moskvy a Petrohradu, nenávist, které jeho dědové a pradědové říkali „třídní“ a ke které je nabádali bolševici jako k hlavní červené niti, která se má vinout jejich životem, a pak všechno udělají správně, jak si to přeje Strana, která ví, co je pokrok a co musí dělat každý, aby bylo líp… To byl jeden hnací motor.

Druhým hnacím motorem byl sen takového tuctového člověka. Aby měl pořád tohle dobře placené, i když buzerací velitelů kořeněné, ale přece jen stabilní zaměstnání, aby se postupně vypracoval, aby měl to auto a ty ženské a jednou se i oženil s nějakou vhodnou partií, aby měl byt, kde by mohli bydlet, aby měli i ty haranty, jak to mají všichni normální lidi, a pak aby ve čtyřiceti mohl jít do penze, která bude panečku solidní, a jestli ještě bude zdravý, a proč by vlastně ve čtyřiceti nebyl, tak si přivydělá, balík tedy mít nebude, ale bude mít dost na spokojený život obyčejného chlapa…“

A pak stačí ukázat na nepřítele: „Kdo mu chce tenhle křišťálový sen rozbít? Kdo chodí do ulic křičet proti státu, aby narušil stabilitu, která konečně v Rusku zavládla zásluhou Vladimira Vladimiroviče Putina? Kdo? Ano, oni! Ti nechutně zazobaní, nechutně povýšení, protože prý chytří, ti, kteří nenávidí prostý pracující lid! Inteligenti! Studenti! Buzeranti a lesby! Nepřátelé Ruska řízení ze západních centrál CIA a jiných Sorosů! Politruk to říkal jasně! Vraž jim, synku, pořádně, ať hledají svoje brejličky po celým městě. Tak to říkal velitel, že jo. Anebo jak to vtipně prohlásil mluvčí samotného Putina Dmitrij Peskov: ‚Rozmažte jejich játra po asfaltu!‘ Chlapi to slyšeli taky. A zamakali.“

Je pravda, že přes všechny represivní složky, ovládnutí velkých médií a likvidaci a šikanu těch nezávislých se podpora putinovského Jednotného Ruska dost drolí. Proto je třeba přistupovat k průhledným volebním podvodům, které v tom posledním případě začaly vadit i komunistům, a represi ještě zesílit.

Jak je to tedy s tou nadějí do budoucna? Mizivé. Odpovědí kromě minulosti je směřování země dané demografií. Rusko se stává státem se stárnoucí populací, masa venkovských obyvatel tu zůstane, elity utíkají do zahraničí, mládež není politicky moc aktivní a ze Západu se jí nejvíc líbí konzum. Sociolog Lev Gudkov, kterého autor také cituje, soudí, že Rusko prostě potřebnou liberální elitu, která by mohla s něčím pohnout, nemá. Nevalný stav ekonomiky už dotlačil Kreml k tomu, že zauvažoval o posunutí věkové hranice odchodu do důchodu, této jistoty trvající od raných bolševických dob. To už na obyvatele zapůsobilo jako zaříznutí posvátné krávy a pochopil to každý, i ten, kdo slovo liberál považuje za nadávku. Podle Gudkova se dá tlak na změnu čekat od střední vrstvy aparátu, tak, jako tomu bylo za Michaila Gorbačova a jeho přestavby. Těm lidem prostě zchátralost a plíseň brežněvovské etapy už vadily. Jak ovšem dosáhli aspoň trochu svého, reformní zápal polevil.

Co tedy nakonec zbývá? Není toho mnoho. Pomáhat těm, kdo chtějí z toho pekla uniknout, a dávat si pozor, aby se jeho moc nepřelila ještě jinam. Na druhou stranu si ale z knihy přece jen odneseme aspoň jedno zjištění, že i tam žijí lidé, kteří se ještě nezbláznili, a dokonce si troufají vzdorovat. Je to spíše psychologická útěcha, než sociologická, ale pro jedince to může být přece jen inspirací, pokud ty příběhy bude číst i jinak, než jen z hlediska čiré racionality.

Alexandr Mitrofanov: Mrazík s pendrekem v ruce. Proč je současné Rusko takové a nemůže být jiné. PROSTOR 2021.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]