Mrva zavání z Kremlu. Traktorové deníky Che Guevary a lidové tribunály

NÁZOR / V jeden slunečný červnový den před čtvrt stoletím jsem ve vlaku do Brna narazil na skupinku dělníků zabranou do hovoru. Uprostřed kupé byl centrem dění člověk, který se zjevným potěšením vykládal, jakým bestiálním mučícím procedurám by vystavil šéfa centrální banky za to, že dovolil devalvaci koruny a zdražil mu dovolenou.

Událost si stále pamatuji, protože podobné situace tehdy bývaly výjimečné a vyvolávaly zděšení – kromě jiného naprostým nepoměrem (údajné) příčiny a účinku. Dnes, když se na kdekoho běžně snáší nenávistné výlevy a přívaly výhrůžek, bych možná podobný zážitek záhy zapomněl.

Česká společnost si za pětatřicet let po revoluci prošla mnoha etapami – od listopadového „nejsme jako oni“ přes přisprostlého chlapa s gulama a nekritický obdiv „širokých lidových mas“ k mysogynnímu notorikovi propagujícímu vraždění novinářů až po lidové hrdiny formátu nájemného vraha Kajínka.

Že je česká společnost tradičně „holubičí povahy“, však tvrdí pouze obrozenecký mýtus. A ten se musel uchylovat k nestravitelným lžím už v konfrontaci s vyvražděním Slavníkovců nebo zabitím Václava. O vysvětlování novějších případů politického násilí v Česku se nikdo z jeho propagátorů ani nepokusil.

Divoký odsun, teror 50. let nebo potlačování protestů v roce 1969 československými úřady na příkaz Alexandra Dubčeka patří k historickým událostem, které do blízkosti holubičího mýtu raději nikdo nepouští. A také je nutno připočítat je k faktům, na něž se velmi rádo zapomíná.

Právě proto si zřejmě tolik lidí ze setrvačnosti namlouvá, že je česká společnost klidnější než některé jiné, že se v ní politické násilí prakticky nevyskytuje a spory se řeší ve smyslu švejkovského hesla „to chce klid“.

V mnoha ohledech tohle nikdy nebyla a stále není pravda. Stovky švejkovských hospod po celé republice jen odpoutávají pozornost od potenciálu násilné mobilizace „tekutého hněvu“.

Ovšem co uniká samolibým příslušníkům českých špiček, ještě nemusí ujít bedlivým pozorovatelům ze zahraničí. A také že jim to neuniklo.

Traktory se valí na Prahu? Opravdu?

Třetina rozpočtu Evropské unie je vynakládána na společnou zemědělskou politiku. Zemědělstvím se přitom v evropských zemích typicky zabývají nižší jednotky procent ekonomicky aktivních obyvatel.

Pátráte-li tedy po nějaké skupině, která má rozhodně mizivé důvody stěžovat si na Evropskou unii, jsou to právě zemědělci. Ta 2 %, která dostávají 33 % všech rozdělovaných peněz.

Od pondělní „zemědělské“ blokády Prahy se distancovaly všechny tři hlavní organizace českých zemědělců – Agrární komora, Zemědělský svaz i Asociace soukromého zemědělství.

Ponor o pouhou jednu úroveň níže pod oficiální fasádu akce už ukázal mezi organizátory převládající osoby s vazbami na proruskou antisystémovou scénu, nejčastěji na extremistickou stranu PRO Jindřicha Rajchla a Raptor TV. Hlavní „protestant“ Jandejsek se pak ohání „vyčerpaností demokracie“ a tvrdí, že je připraven na její zánik.

Analytička Alexandra Alvarová na X, dříve twitteru, upozornila na mezinárodní kontext proruských protestních konvojů po celém světě a know-how podobných akcí sahající původem do 80. let minulého století.

K dispozici jsou tedy četné indicie poukazující, že pondělní blokáda Prahy je vším jiným, jen ne autentickým protestem ohrožených českých farmářů. Nicméně aktivita ve prospěch cizí nepřátelské mocnosti nejen že nebyla úřady překažena – také veřejnoprávní média o ní dokola stereotypně informují jako o „protestu zemědělců“, kterým zjevně není, čímž ji v očích publika legitimizují.

Proč by se ovšem proruská scéna do takové povrchně zakamuflované akce vlastně nepustila? Vláda dávno vzdala boj s dezinformacemi, přijala směšné přesvědčení, že v případě obětí dezinformační války Kremlu jde o „pomýlené“, v jádru prý loajální občany, kterým je jen třeba „věci lépe vysvětlovat“. Ve vládě sedí ministr spravedlnosti, jenž dlouhé měsíce obchází akce proruské páté kolony a osobně ji ujišťuje, že ani po totální ruské invazi na Ukrajinu a zařazení ČR na ruský seznam nepřátelských států jí absolutně nic nehrozí.

A v neposlední řadě za naší východní hranicí proruský premiér Robert Fico společně s mafiánskými kumpány předvádí výkon naprosté politické zvůle, což vlilo i našim proruským aktérům nový optimismus do žil.

Umíme se vůbec bránit? Chceme to umět?

Pokaždé, když agresor překročí hranici slušného chování – ani nemluvě o hranici zákona – aniž by následovala jakákoliv sankce občanské společnosti nebo úřadů, Česká republika se propadne zase o něco hlouběji do necivilizovanosti postkomunistického marasmu.

Na konci trajektorie sílící konfrontace leží etapa otevřeného politického násilí. Tedy čas, kdy vesměs anonymní autoři barvitých popisů toho, co se prý s vámi stane, pokud nepodporujete návrat pod ruské imperiální jho – od lidových tribunálů přes kastrace nepohodlných až po „spontánní“ věšení na kandelábry – plánují přejít od slov k činům.

Zahrávání si s politickým násilím by se mělo systematicky setkávat s uměřenou, ale rozhodnou reakcí. Nechceme tu zabíjení novinářů jako na Slovensku. Nechceme politické atentáty jako v Rusku. Jenže proti tomu neděláme absolutně nic.

Násilí se nejprve normalizuje tím, že se o něm stále dokola hovoří, až si na ně publikum pomalu zvykne. Tolerováním „pouhých řečí“ ohledně záměru někoho „postavit před lidový tribunál“ a „zrušit demokracii“ se staráme o to, abychom se jednoho dne dočkali také odpovídajícího jednání. To platí jak o jednotlivých občanech, tak o policistech nebo soudcích posuzujících podobné případy.

Kdo se nedovede ohradit vůči verbálnímu zneužívání, dělá vše proto, aby se postupně dočkal i fyzického útoku. Potenciální pachatelé testují reakce a vůli obětí stavět se na odpor. Čím chaběji se oběť projevuje, tím více odvahy vyvolá na straně útočníka.

Četné zkušenosti lidí z minulého století bohatě dokumentují fakt, že civilizace je jen tenkou slupkou na nezměrné mase lidské bestiality.

Nemáme, myslím, zapotřebí ke stávající zásobě důkazů přidávat ještě další, zažité na vlastní kůži.