Prezident Miloš Zeman si s návrhem na nového ústavního soudce dává poněkud na čas. Zatímco opakovaně navrhl do rady Ústavu pro studium totalitních režimů zcela neprůchodnou souputnici KSČM Lenku Procházkovou, činnost Ústavního soudu mu až tolik na srdci neleží.

Na konci ledna rezignoval ze zdravotních důvodů soudce Jan Musil. Zeman místo něj navrhl Aleše Gerlocha, který je znám vstřícností vůči různým kreativním výkladům práva ze strany Hradu, jenže to zamítli senátoři. Gerloch dostal jen 19 ze 64 odevzdaných hlasů.

Zeman sice vyhlásil, že „nebude trucovat“, jenže se zdá, že právě to dělá. Mluvčí Ovčáček poněkud arogantně na dotaz ČTK, kdy návrh přijde, sdělil, že takové kroky Pražský hrad „zásadně oznamuje až v okamžiku, kdy nastanou“.

Když zásadně, tak zásadně. Zemanův Hrad je znám svou pevnou zásadovostí.

Ale nic proti tomu, samozřejmě, že se dá něco oznámit, až když to nastane. Problém je jaksi v tom, že nic nenastalo a bylo by žádoucí, aby nastalo, jenže prezident má na zřejmě starosti důležitější věci.

Zatím je tomu tak, že Ústavní soud sice pokračuje, ale jak sdělil pro ČTK generální sekretář soudu Vlastimil Göttinger, problém to je: „Absence nového soudce je každý měsíc bolestnější a každý měsíc citelnější. Ti, kteří o jmenování nového soudce dosud nerozhodli, by to měli vědět nejlépe.“ Pokud by taková situace trvala celý rok, bude mít každý ze zbývajících 14 soudců asi tak o 20 spisů navíc. „Za situace, kdy měsíčně dostane k rozhodnutí 26 nových věcí, se však další zvyšování výkonnosti limitně blíží hranici lidských možností,“ říká Göttinger.

Výrok, že „ti, kteří o jmenování nového soudce dosud nerozhodli, by to měli vědět nejlépe“, celkem jasně říká, že Zeman je nečinný úmyslně. Můžeme v tom vidět zjevnou zemanovskou mstivost. To je ta emoční rovina. Pak je tu ta mocenská, protože Ústavní soud nemají tvůrci nových pořádků pod kontrolou, stejně jako třeba Senát nebo některá média, tak by to chtělo zjednat „pořádek“. Dokud existují nějaká hnízda odporu, nedá se pořád země ovládat tak, jak by chtěli.

Nejde o to, že by tu muselo být nějaké centrálně plánované spiknutí. Soustavné rozleptávání liberální demokracie, o které se Hrad, klausovci, babišovci, komunisté a okamurovci snaží krok za krokem, je tady ale společným cílem. Jde o to, udělat si ze státu rejdiště, kde si budou moci nekontrolovaně řádit jako černá ruka a přisát se na zdroje.

Využití těch zdrojů se samozřejmě může u jednotlivých vůdců lišit. Někomu stačí zadostiučinění z moci a ponižování druhých, někdo chce peníze a dlouhonohé milenky, jiný se zase chová, jako kdyby plnil úkoly, které jsou v souladu s politikou a ekonomickými zájmy jiných mocností. Pokud nejsou tito lidé formálně agenti cizích rozvědek, tak se tak přinejmenším chovají. Výsledek je stejný, po ovoci poznáte je, jak víme asi dvacet století.

Zeman je ve své nechutnosti velmi okázalý. Procházkovou do ÚSTRu, jako velvyslance do Vatikánu chtěl Forejta, do Ústavního soudu Gerlocha. K tomu můžeme připočítat jmenování různých velvyslanců na významná místa. Jména si každý snadno dosadí. Ministry si jmenuje a nejmenuje, jak ho napadne. Ústava? Pojem ústavní zvyklosti je přece „idiotský“.

Tito lidé hlásají, že „tato země je naše“, což ovšem berou doslova. Scénář je v podstatě stejný, jako třeba v Maďarsku. Ovládnout Ústavní soud, podřídit si média, demoralizovat pomocí lží jakoukoli opozici, provozovat bez kontroly kšeftíky pro vyvolené. Všechno už popsal Orwell ve Farmě zvířat. Prasátka se zmocní vlády a chrochtají ostatním zvířátkům o všeobecném blahu, ale jablka si zkonzumují sami.

Když se proti tomu někdo ozve, tak je označen jako „ulice“. No ano, lidé žijí a pohybují se na ulicích. Nejsme chovná zvěř, která se krmí na porážku, z které se stříhá srst a dře na poli a tleská pacičkami „představitelům“. Když se po lidech chce, aby žili v chlívku, nějak jim to vadí.