Na základě osobní zkušenosti si myslím, že každý z nás zažije ve svém obyčejném a veskrze malicherném životě pár okamžiků, kdy se třeba jen zdálky a víceméně v náznaku dotkne opravdu velikých dějin, plných hrůzy a krve. Zapomenout se na to dá snadno. Zároveň bych řekl, že zapomínat se nemá. 

Můj dotek s Historií trval asi devadesát vteřin. Odehrál se, když mi bylo  pět let. A dávám ho tu k dispozici ne snad proto, že bych se chtěl vytahovat (není čím, přežil jsem to a vůbec nic se mi nestalo). Jen bych při té příležitosti moc rád vzpomněl na desetitisíce, co v těch dnech tolik štěstí jako já neměli.

V předjaří roku 1945 se Hitlerova veleříše horempádem řítila do definitivní zkázy. Německá města se měnila v hromady neobyvatelných trosek. Protektorát Čechy a Morava představoval v té spoušti jakousi oázu. Ve vzduchu však přesto byla jakási nervozita. Necelých osm set metrů od mého tehdejšího (a taky nynějšího) bydliště byla umístěna německá protiletadlová baterie.  Moc si nezastřílela, mým šťastnějším kamarádům se přesto občas podařilo najít střepiny protileteckých granátů. Vypadaly jako shluky krásných stříbřitých kovových krystalů.

Poplachy probíhaly s jistou stereotypností. Nejdřív přineslo rádio obecnou zprávu. Pamatuji si zejména na jednu často se opakující větu: „Svaz nepřátelských bombardovacích letadel nad územím Korutany-Štýrsko.“ Korutany a Štýrsko byly pro mne tehdy vzdálenou zlou pohádkovou zemí, odkud přilétá neštěstí. Od rodičů jsem samozřejmě věděl, že vůbec nejde o žádná nepřátelská letadla. Přesto jsem si ve svých pěti letech nebyl dostatečně jistý, zda jsou, aspoň pokud jde zrovna o mne, podobně přesně informováni i piloti těch letadel. A měl jsem docela strach.

Za nějakou chvíli po zprávě v rádiu zazněl předběžný poplach, jakýsi warning. Rozhoukaly se sirény a bylo třeba jít do krytu. Po necelé hodině se ozval osvobozující a uklidňující tón: poplach skončil.

V této lehce hysterické atmosféře dostali naši nápad, který se ukázal být více než nešťastným. Děti je třeba přesunout na bezpečnější místo. Za bezpečnější místo byl vybrán dům na náměstí v Nuslích, kde můj  strýc provozoval lékařskou praxi.

A tam mne zastihl 14. únor 1945. Kolem poledne byl vyhlášen warning. Nezvykle rychle poté následoval „ostrý poplach“ a ve chvíli, kdy jsme byli s babičkou na schodech, na cestě do krytu ve sklepě, někde mezi prvním patrem a přízemím, se odněkud ze shora ozval intenzivní řev leteckých motorů.

„Nepřátelská letadla“ jsem předtím viděl vždycky jen  v pravidelně seřazených stříbřitých útvarech vysoko ve vzduchu. Ve své naivitě jsem si myslil, že bomby shazují odtamtud. Od 14. února 1945 vím, že to není pravda, tedy aspoň vždycky ne. Veliké letadlo mohlo být bratru tak dvě stě metrů nade mnou. Viděl jsem dokonce něco jako jeho stín (přitom bylo šeredné, pošmourné počasí). Na dvůr dopadly dva těžké předměty. Žádnou explozi jsem neslyšel. Tlaková vlna mne porazila na schody. Někde nahoře se utrhl výtah a sletěl s kraválem šachtou do suterénu. Zároveň se pěkně odshora dolů a docela pomalu vysypala skleněná výplň výtahové šachty. Najednou jsem seděl na schodech v závěji skleněných střepů. Bylo to jako v pohádce.

Pak vyběhl ze sklepa nějaký člověk, popadl mne a odnesl do bezpečí. Babička došla sama.

Tak skončil můj devadesátivteřinový dotek s Historií. Nepoznamenalo mne to nijak psychicky ani fyzicky. Neprobouzel jsem se – a neprobouzím se – v noci zpocený hrůzou. Děti vydrží hrozně moc.

Američani Prahu bombardovali omylem. Letěli v mracích, když se mraky potrhaly, spatřili pod sebou velké město s řekou uprostřed. Usoudili, že jsou na místě, a začali shazovat bomby. Nálet trval necelých deset minut, pak odletěli. Během té chvíle vzal zasvé jeden gotický klášter, asi stovka dalších domů a o život přišlo přes 700 lidí. 

Omyly se ve válce dějí a musí se s nimi počítat. Rusové a jejich čeští přisluhovači zrovna tenhle od té doby vydávají za důkaz americké imperialistické zhovadilosti. Já mám k Americe a k Američanům velkou úctu. Kdybych byl tehdy přišel o život, neměl bych to těm vojákům ani trochu za zlé. A ostatně, mělo by to i svou světlou stránku: aspoň bych se nemusel dožít doby, kdy se naší země zmocní Babiš, Zeman, Okamura, Hamáček a Filip za mohutné, i když snad nechtěné pomoci rozlícených prokurátorů a různých havlovských publicistů a za líné lhostejnosti nás ostatních.

Je tu ovšem ještě druhá věc. Týká se „strategické koncepce“ náletů. To, čeho se  mi dostalo 14. února 1945, byl jen malý a vlastně bezpečný náhled divadelním kukátkem do drážďanského pekla. V tom městě jsem pak byl poprvé v životě za studií, v roce 1958. Trosky už sice byly uklizeny, zážitek to byl přesto strašný. 

Jistě, Drážďany nebyly ani jediný, ani největší letecký masakr. Jen na něj bylo shodou okolností nejlíp vidět. A s masovými ničivými nálety na civilní cíle začali ve válce Němci. Bohužel, není pokaždé nutné inspirovat se lidmi jako Adolf Hitler, zvlášť když se to provozuje systematicky a s perfekcionismem hodným podstatně lepších cílů.

Od zničení Drážďan uplynulo právě tři čtvrtě století. Vzhledem k prostředí, v němž jsem prožil většinu svého života, jsem zvyklý čas od času klást věnce a kytky na nejrůznější možná i nemožná místa.  Jako dítě jsem často musel, pak už jsem na to čím dál tím víc kašlal. Přesto mám intenzivní pocit, že jsem své životní pensum v kladečství květin a věnců už dávno bohatě splnil. Tedy až na jeden jediný případ: ten, na nějž jsem se mohl 14. února 1945 dívat z bezpečné vzdálenosti a jakoby divadelním kukátkem. Cítím to jako veliký rest.

Do Drážďan je to z Prahy poměrně blízko. Bohužel je mi osmdesát a kromě toho se cítím dost blbě. Obávám se, že už to nestihnu. Jde o jednu malou kytičku. Kdyby za mne tentokrát, 14. února 2020, někdo zaskočil, byl bych mu docela vděčný.