Případy čínských křesťanů, kteří u nás nedostali politický azyl, se vrací. U Krajského soudu v Hradci Králové v lednu žadatelka Y. W., členka Církve všemohoucího Boha, dosáhla toho, že se jejím případem bude znovu zabývat ministerstvo vnitra. Je ze skupiny odmítnutých žadatelů zřejmě první, které se to povedlo.

Církev všemohoucího Boha je velmi neortodoxní křesťanské hnutí v Číně, které může mít tři až čtyři miliony členů. Úřady ji považují za zhoubný kult. Je ovšem otázka, zda se některých činů (znám je případ jedné vraždy) skutečně dopustili členové této církve, nebo to byla jiná náboženská skupina používající totéž jméno. Členové jsou podezřelí z antikomunistického smýšlení.

Proč u nás zatím nedostala azyl? U našeho ministerstva vnitra tvrdila, že byla v Číně v roce 2012 na šest dní zatčena a vystavena psychickému i fyzickému nátlaku.

„Když policisté viděli, že žadatelka nemluví, srazili ji na zem. Když dopadla na zem, už nic necítila. Po chvíli se na zemi probrala. Následně ji policisté začali kopat do různých míst,“ píše se v rozsudku o jejím zatčení.

Deník Právo píše: „Stíhání věřících z její církve prý zesílilo o dva roky později, kdy i česká média zaznamenala incident, při kterém byla ubita žena v restauraci McDonald’s kvůli tomu, že se k náboženské skupině nechtěla přidat. Dva členové sekty, která je v Číně zakázaná, za to dostali tresty smrti a byli popraveni. Po tomto incidentu prý proběhla v domově ženy policejní prohlídka. Ona domov opustila a zhruba rok žila jinde.“

Žena se podle svých slov nějakou dobu ukrývala před policií a pak v roce 2016 požádala o pas a přijela do České republiky, kde zažádala o azyl.

Ministerstvo vnitra jí nevěřilo, protože o poměrech v Číně prý mluvila jen obecně a nedala k dispozici žádný důkaz, mohla si opatřit pas a odcestovat a o azyl nepožádala hned na letišti, ale začala u nás pracovat. Proto se jim jevila jako ekonomický uprchlík.

Podle ministerstva: „Vygradovala svůj azylový příběh a vytvořila údajné obavy z návratu do vlasti, přestože ona sama ve skutečnosti ve své vlasti ohrožena nikdy nebyla. Žadatelce objektivně nikdo nebránil v její víře, respektive jejím vyznávání, nedošlo u ní k žádnému ohrožení či porušení svobody jejího vyznání, ale ani k ohrožení jejího zdraví, života, osobní svobody či jiných jejích základních lidských práv.“

Dotyčná se ale brání s tím, že konkrétní důkazy nemělo ani těch osm žadatelů, kteří azyl u nás dostali.

V čem je problém? Ministerstvo vnitra může mít samozřejmě pravdu a je tu vždycky možnost, že někdo hovoří o pronásledování, ke kterému (aspoň v jeho případě) nedošlo. V krajním případě se za pronásledovaného může vydávat i agent cizí tajné služby. Potíž je v tom, že pokud někdo skutečně pronásledovaný uprchne, jak může něco prokázat? Máme se ptát čínských úřadů, jestli dotyčnému něco neprovedly? Můžeme sehnat jiné postižené, kteří „byli u toho“? Pokud čínské úřady o nějaké církvi nebo náboženské skupině budou tvrdit, že jde o nebezpečné sektáře, máme to ateisticko-marxisticko-maoisticko-kapitalistickému režimu věřit?

Základní skutečnost je taková, že v Číně vládne režim se silnými totalitními rysy. Navenek může klamat, že nejsou pronásledováni pořád všichni a za všechno, protože ne všechno za to vládcům stojí, ale celkem jde o systém, kde není skutečná svoboda projevu a náboženská svoboda, kde existují lágry pro nepohodlné a kde se hojně popravuje. Situace se navíc v posledních letech stále zhoršuje.

Diskutovat o tom, z jakých důvodů někdo odtamtud utíká, je dost akademická záležitost. Všichni, kdo odněkud utíkají, hodlají zmizet, aby se dostali na lepší místo. V totalitách se žije mizerně duchovně i hmotně, pokud nepatříte k vládnoucí kastě.

Kdyby na Západě nasadili na uprchlíky ze socialistického Československa stejná kritéria, kdo by obstál? Jaképak pronásledování věřících, když tady byly kostely a smělo se do nich chodit? Vždyť se dokonce náboženství vyučovalo ve školních budovách! (No právě, smělo se vyučovat jenom tam, aby to bylo pod kontrolou. Kdyby se vyučovalo na faře, bylo by to maření dozoru státu nad církvemi a náboženskými společnostmi.) Stát platí duchovní! (Aby jim mohl sebrat podle potřeby státní souhlas k výkonu činnosti a zabránit jim působit.)

Na Západě ovšem věděli, že totalitní režim je špatný a lidé v něm žít nechtějí. Zkoumat se dalo leda to, jestli někdo není špion nebo skutečný kriminálník. Skutečný, ne „pachatel“, který se provinil narušováním „socialistické zákonnosti“ „pobuřováním“ (řekl, že není maso), „hanobením představitele světové socialistické soustavy“ (mínil, že Brežněv vypadá na umření), „sabotáží“ (nestíhal normy), pokusem o „nezákonné opuštění republiky“ (sebrali mu pas a zadrátovali hranice, takže to jinak nešlo), „šmelinářstvím“ (prodával lidem něco, co si sám vlastníma rukama vypěstoval) a tak dále.

Pokud někdo přichází z totalitní země, mělo by se spíš zkoumat, jestli to není zakuklený příslušník tamní elity s jinými než deklarovanými úmysly a ne, zda opravdu trpěl.