Pietní místo na Národní třídě v Praze FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Připomínáme-li si svátek 17. listopadu, nesmíme vedle roku 1989 zapomínat ani na temné listopadové události roku 1939. Byť obě data, jak 17. 11. 1939, tak 17. 11. 1989, pojí stejný úhlavní motiv, tedy boj proti nesvobodě a za demokracii, výchozí podmínky pro události obou dní jsou odlišné.
V roce 1939 se společnost (a zejména studenti) postavili snaze o omezení svobody a na obranu naší státnosti, v roce 1989 se obyvatelé (opět jiskra vzplála v řadách studentstva) již nemohli s probíhajícím útlakem dále smířit. Zatímco německý nacistický režim byl na vrcholu moci a dokázal se s protesty vypořádat, komunistický režim byl v celé východní a střední Evropě ideologicky i prakticky již zcela vyčerpán a vyprázdněn. Mimo jiné proto, že nedokázal držet ekonomicky krok se Západem, přičemž toto systémové, očividné a prohlubující se selhávání centrálního plánování a kontroly bylo vidět i zpoza železné opony.
17. listopad 1989 má nicméně tu „výhodu“, že je to svátek, který velká část naší společnosti aktivně prožívala, není to pro nás uzavřená historie. Jaké byly tehdy cíle protestujících? Tato otázka je nejen klíčová pro zhodnocení cesty, kterou jsme ušli, ale i pro úvahy o směru, jakým se má naše země ubírat dál. Pokud totiž dnes někteří lidé říkají, že za současný stav naší země, za to či ono z dnešní reality tehdy „necinkali“, měli by zároveň jedním dechem dodat, jakou jinou vizi měli. Plánovat nicméně před více než třiceti lety realitu dnešní doby nešlo a nemělo by to jakýkoli smysl. Jakkoliv jsem přesvědčen, že by málokdo před těmi více než třiceti lety mohl doufat, že si budeme žít v tak stabilní, prosperující a kvalitní život nabízející zemi. Listopadové události spolu s koncem represivního a neefektivního komunistického systému přinesly jednu nejpodstatnější věc – svobodu, resp. svobodu volby. Tu každý z nás měl a má šanci využít podle svého, resp. podle svých znalostí, dovedností či schopnosti riskovat. A každý z nás ji také s různou mírou úspěchu využíváme.
Pokud nežijeme zrovna tak, jak bychom si představovali, měli bychom nejprve přemýšlet, zda je to skutečně kvůli okolnímu prostředí a vnějším podmínkám, či je to důsledek smůly nebo naší neschopnosti svobodu volby správně využít. Svádět své neúspěchy na polistopadový režim je v tomto smyslu v drtivé většině případů neschopnost si přiznat odpovědnost za své vlastní životy.
Dnešní den by neměl být jen dnem vzpomínání a uctívání, ale i dnem zamyšlení. Dnem zamyšlení každého z nás nad tím, jak obrovský dar – svobodu – nám listopadové události r. 1989 přinesly, zda jsme schopni tohoto daru ve prospěch nás a našeho okolí využívat a zda si tohoto daru vážíme a chráníme ho před dalšími nepřáteli svobody, kteří nezmizeli ani s koncem nacismu, ani s koncem komunismu. Měli bychom rovněž této unikátní historické zkušenosti využít pro dnešek.
Vidíme-li i na dnešním Západě, se kterým jsme se zcela správně po roce 1989 identifikovali, jak se tam dnes bourají sochy, propouštějí lidé ze zaměstnání za své výroky, bojuje proti nejrůznějším nerovnostem, měli bychom být vůči těmto nebezpečným jevům citlivější než kdokoliv jiný, kdo s takovým omezením svobody zkušenost nemá. Nerovnost nalezne člověk ve finále i tam, kde je mu pro rovnost ve výstupu upřena rovnost v příležitostech. I proto by měla politická reprezentace využít 17. listopadu jako majáku svobody a demokracie pro ty země a jejich obyvatele, kde je na jejich svobody dnes a denně saháno a šlapáno prostřednictvím tradičních, proti svobodě zaměřených ideologií, ale i pod falešnou záminkou rovnosti a nedobrovolné či vynucené solidarity. Pakliže se totiž střední Evropa tímto majákem nestane, můžeme se ještě všichni divit, kde všude bude svobody ubývat.
Autor je místopředsedou sněmovny a členem ODS.
