Bývalý premiér Petr Fiala (ODS) FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Známá politologická poučka praví, že takzvaného průměrného voliče nezajímá zahraniční politika státu, nejde tudíž o téma, které by přispívalo k úspěchu v parlamentních volbách. To je jistě pravda, obzvláště v časech klidných, jenže naše současnost vykazuje znaky globální bouře rozkládající dosavadní mezinárodní řád. A tak platí, že podceňování zahraniční politiky občany čili voliči může způsobit kolaps demokracie a státu. Pokud někdo z politiků najde odvahu připomínat tento nepopulární fakt před volbami, chová se jako státník. A právě takového člověka potřebujeme v premiérském křesle.
Česko by se mělo radovat a prezident republiky by měl vyzvat občany k celonárodní veselici, neboť jsme se právě stali svědky mimořádného úkazu. Fialova koaliční vláda vydržela celé volební období 2021–2025, ačkoliv úřadovala v letech nebývalých turbulencí. Nejprve pětičlenná a později čtyřčlenná koalice vydržela pohromadě, což je na české poměry zázrak i v klidu a míru. Už toto můžeme považovat za skvělý výkon premiéra Petra Fialy, který se ukázal jako sebevědomý lídr a houževnatý mediátor.
Mnohá česká média sice šíří představu, že charismatický lídr je pouze takový politik, který křičí, zajíká se hněvem, svolává speciální tiskové konference a táhne za sebou kufr s vládními materiály, ale to jsou důrazy, jež staví politiku na úroveň šoubyznysu. Petr Fiala jako premiér čili ministerský předseda, jenž má být svorníkem vlády, rozhodně obstál se ctí.
Fialova vláda se po různých obstrukcích někdejšího prezidenta Miloše Zemana, aktivního ústavního ničitele s proruskými a pročínskými postoji, ujala svých úkolů v postcovidové epoše, kdy se zdálo, že to nejhorší mají Česko a Evropa už za sebou a nyní vstupují do fádní normality. Jenže Rusko rozpoutalo brutální válku proti Ukrajině, přičemž ruský fašistický vůdce Putin jaksi předpokládal, že Evropané a Američané nechají Ukrajince ve štychu.
To se nestalo a Česko se i díky premiéru Fialovi stalo diplomaticky, humanitárně a rychlými dodávkami zbraní výrazným podporovatelem bránící se země. Petr Fiala byl mezi prvními evropskými státníky, kteří se v polovině března 2022 vydali do Rusy bombardovaného Kyjeva. Ve druhé polovině téhož roku předsedalo Česko Radě Evropské unie a premiér Fiala pomohl v rámci EU sestavit jakousi první „Koalici ochotných“, díky níž se EU pod tlakem Ruska nesložila a jasně se přihlásila k podpoře Ukrajiny.
Válka Ruska proti Ukrajině akcelerovala v Evropě komplexní krizi, kdy hrozilo, že se i Česko bez ruské ropy a plynu energeticky zhroutí, zastaví se český průmysl, inflace vyšponuje do závratných výšin ceny potravin a základního zboží, ekonomika zkolabuje a české rodiny se propadnou do chudoby. Parlamentní opozice, tvořená Babišovým populistickým hnutím ANO a Okamurovým extremistickým hnutím SPD, za přizvukování dalších antisystémových formací spustila vlnu hysterie, která vyděsila občany bez orientace v zahraniční politice.
Babiš a Okamura vsadili na to, že v situaci horké války v Evropě budou voličům předstírat, že se nic neděje, a kdykoliv Fialova vláda poukázala na realitu, rozpoutal se řev, že jde o válečné štváče. I proto je druhým, neméně velkým zázrakem, že v této dusné atmosféře nevyhrál prezidentské volby izolacionistický populista Andrej Babiš, ale Petr Pavel, státník jasné západní orientace. Navíc Češi ani neumrzli, ani masově neumírali hladem, Česko i přes řadu normálních provozních problémů a běžných skandálů fungovalo za premiéra Petra Fialy jako slušná demokratická země.
Snad jednou Češi ocení, že po více či méně zoufalých vládách Petra Nečase, Jiřího Rusnoka, Bohuslava Sobotky a Andreje Babiše měli v letech 2021–2025 konečně vládu, která dobře pracovala pro Českou republiku a našimi spojenci v EU a NATO byla opravdu respektována, ba dokonce často sama určovala agendu a formovala spojeneckou politiku západních zemí.
Petr Fiala, profesor Masarykovy univerzity v Brně, politolog, předseda ODS, lídr koalice SPOLU a předseda vlády České republiky je v mnohém zvláštní člověk. Je to prostě muž z Brna, kliďas, který jen málokdy zvýší hlas, člověk zdravě ambiciózní, ale nikoliv ostentativně. Umí vyjednávat a občas i bouchne do stolu, byť to není vidět, protože si k tomu nezve kamery televizních štábů.
Ano, Fiala jako premiér obstál, Česko se v časech komplexní krize nezhroutilo, dokonce se ukázalo jako společnost empatických lidí, z nichž stále větší část už chápe, že zahraniční politika je klíčem k uchování naší svobody, demokracie a státní suverenity. Za první republiky to bohužel bylo docela jinak, pročež se Češi během krize v roce 1938 divili, že zůstali bez spojenců a zastánců. Divit se mohli jen proto, že české noviny tenkrát psaly o zahraniční politice jen povrchně a bez kontextu, politické debaty se týkaly především vnitropolitických záležitostí a na zahraniční problémy jsme přece měli Edvarda Beneše, ministra zahraničních věcí a posléze prezidenta republiky. Jak to dopadlo, všichni víme – suverenita našeho státu byla obnovena až po roce 1989.
Dnes jsme na tom jako Česká republika z hlediska vojensko-bezpečnostního, ačkoliv se nám naše profesionální armáda může zdát malá, podstatně lépe, jako členský stát EU a NATO totiž rozhodně nejsme osamocení a nezávisíme na jediném spojenci. Rusko, jehož imperiální choutky rychle sílí, by nás rádo opět sevřelo ve své drtivé náruči – a zdejší proruská pátá kolona na tom intenzivně pracuje. Jejím cílem je, aby se Češi nezajímali o zahraniční politiku a věřili pohádkám o diktátu z Bruselu. Proruští vlastizrádci nám bez mrknutí oka servírují nesmysly, že jsme prý zotročená země, která svou suverenitu obnoví jedině opuštěním EU a NATO.
Premiér Petr Fiala, předseda ODS a lídr SPOLU, říká jasně, že členství České republiky v EU a NATO, které reprezentují Západ, je zárukou naší svobody, odolnosti a obranyschopnosti, zatímco vůdce hnutí ANO Andrej Babiš se kroutí, lavíruje – a vytěsňuje problémy zahraniční politiky, kterou veřejně prohlásil za sekundární záležitost. Právě takové strkání hlavy do písku před realitou je cestou ke katastrofě, jakou jsme zažili už v roce 1938.
Klidný muž z Brna ukázal, že ví, co je jeho občanská, politická a státnická odpovědnost, na rozdíl od ufňukaného strejdy z Průhonic, kšeftaře se strachem a zdatného populisty, který voliče falešně chlácholí, když jim na náměstích a návsích prodává únik z geopolitické skutečnosti okořeněný marnými sliby o tom, že jedině za něj „bude líp“.
Myslím, že pro lidi, jimž opravdu leží budoucnost České republiky na srdci, je říjnová volba jasná. Česko první čtvrtiny 21. století dokázalo ze svého středu vygenerovat státníka, který vedl docela úspěšnou vládu. A tak platí, že čeští demokraté rozhodně mají koho volit.
