Můžeme doufat, že pro očkované bude covid jako vážnější chřipka. K rýmě má ještě daleko, říká Flegr

Evoluční biolog Jaroslav Flegr (ČTK)

Evoluční biolog Jaroslav Flegr | FOTO: ČTK

Profesor Jaroslav Flegr působil v době covidu v řadě médií, ale především na svém facebookovém účtu formou promluv ke kocouru Micíkovi vysvětloval nám laikům, co se momentálně s vývojem nemoci covid-19 děje, jaký bude vývoj a jak se má člověk chránit. Jednou z jeho klíčových prognóz bylo, že se koronavirus „ochočí“ a ztratí svou nebezpečnost. Na jeho slova došlo. Jak to věděl?

Zdá se, že se SARS-CoV-2 evolucí vyladil do podoby, že s námi může spokojeně bydlet jako ostatní koronaviry a čekat, až prochladneme, že nám spustí rýmu – platí pro očkované. Vy jste tento vývoj předpovídal  už při prvním jarním lockdownu 2020. Myslím, že jste použil slovo, že se virus „ochočí“ – a stalo se. Má už evoluční biologie tak pevné poznatky a evoluce tak přesné mechanismy, že to jde nějak vypočítat, anebo ve vaší – nyní potvrzené – prognóze hrála roli spíše vaše „vědecká intuice“?

(Týdeník FORUM)

Trochu předbíháte. K rýmě má bohužel covid ještě hodně daleko. Zatím můžeme doufat, že pro očkované nebo již dříve nakažené to od podzimu bude spíše něco jako vážnější chřipka. Časem se ovšem nejspíš dočkáme i té naší vytoužené rýmy.

Za mými prognózami stojí především dvacetiletá praxe přednášení oboru evoluční parazitologie pro studenty Přírodovědecké fakulty UK. Zákonitosti vývoje virulence parazita během epidemie, to jak mění svou schopnost ubližovat hostiteli v závislosti na stupni promoření hostitelské populace a na přijatých protiepidemických opatřeních, představuje zajímavou a velmi důležitou kapitolu oboru. Obvykle jí věnuji celou tříhodinovou přednášku ve specializované přednášce Evoluční a ekologická parazitologie a současně i poměrně významnou část hlavní přednášky Evoluční biologie. Tou od roku 2000 prošly asi tři tisíce našich studentů biologie. Dalo by se říci, že jsem od jara 2020 jen začal na své facebookové stránce „Milý Micíku“ přednášet základy tohoto oboru pro trochu širší publikum.

Je ten vývoj, že se z vražedného virového onemocnění stane – aby mohl kolonizovat co nejvíce nosičů, něco, co příliš neškodí – zákonitý? Můžeme počítat s tím, že až se nám vynoří jiné, pro člověka nové viry, tak že se brzy „ochočí“ jako koronavirus? Případně jinak – je ten mechanismus „ochočení“ parazitického organismu generalizovaný?

Ano, tento proces je zákonitý. Každý parazit, včetně parazitů vnitrobuněčných, třeba virů, je úspěšný tehdy, když se mu podaří nakazit v průměru více hostitelů než jeho konkurentům. Proto se na začátku epidemie, kdy je v populaci málo imunních jedinců a kdy je proto přenos z nakaženého na nenakaženého snadný, přednostně šíří „zlé“ varianty parazita, kdežto v pozdějších fázích epidemie zase varianty „hodné“, které si svého nakaženého šetří. Šíření „hodných“ variant podobně napomáhají protiepidemická opatření, která rovněž ztěžují přenos parazita. Třeba očkování, respirátory a omezování hromadných akcí. Ale pozor, biologie není matematika. V biologii má každé pravidlo mnoho výjimek, a tak se může klidně stát, že se za určitých okolností bude virulence parazitů naopak zvyšovat. Ostatně, na začátku těch epidemií, ke kterým dojde v důsledku přeskoku parazita na nový hostitelský druh, se to děje zákonitě a mohli jsme to pozorovat i v případě covidu.

Pokud není mechanismus univerzální, bylo by s vašimi znalostmi možné podobně predikovat vývoj viru s jinými vstupními parametry, „zlejšího“ viru? Třeba smrtnost 50 procent, byť by ta predikce byla dost děsivá? Je při úrovni dnešního poznání predikce vývoje nového „zlého“ viru možná a reálná, nebo jsme jen měli o koronavirech, díky veterinárnímu výzkumu především, více informací než o jiných? A kdyby se objevil třeba nějaký retrovirus horší než AIDS, tak bychom nemohli předpokládat nic?

Svjatlana Cichanouská (ČTK/AP/Mindaugas Kulbis)

Především, kdyby na covid umíralo 50 procent nakažených, nikdy by nezpůsobil pandemii. Jeho šíření by se podařilo zastavit pomocí drastických protiepidemických opatření už ve Wuchanu. U covidu jsme měli tu smůlu, že vykazoval smrtnost mezi 1-5 procenty. Tedy dostatečnou na to, aby vyhubil desítky milionů lidí – bez rychlého vývoje vakcín by to ovšem byly stovky milionů lidí – a přitom natolik nízkou, že ho mohla řada lidí i institucí už od začátku podceňovat a nutnost dostatečně energických, a tedy nákladných, opatření zpochybňovat. Obecně platí, že úspěšný parazit nemá virulenci a smrtnost ani příliš nízkou, to by se v těle organismů nakažených množil příliš pomalu a v důsledku toho se v populaci šířil pomalu, ani příliš vysokou, to by si svého hostitele zabil příliš rychle, a také vyvolal proti sobě příliš silnou tzv. behaviorální imunitu. Součástí behaviorální imunity jsou i všechna protiepidemická opatření, včetně těch, co přijímáme instinktivně. Jen pro zajímavost, nedávno jsme v našich výzkumech zjistili, že odstup, který si instinktivně udržujeme od ostatních lidí, se v průběhu epidemie měnil v závislosti na počtu obětí covidu v daném týdnu.

Domnívám se, že naše věda dospěla do stádia, kdy nás respirační choroba typu covidu zásadně neohrozí. Dokážeme totiž v řádu dnů vyvinout techniky umožňující rychle rozpoznat infikované jedince a zabránit tak šíření nemoci. A v řádů měsíců vytvořit vakcíny, které umožní buď zastavit či zpomalit šíření nemoci, nebo alespoň zásadně snížit riziko vážných forem onemocnění a úmrtí. Čeho se v současnosti naopak stále bojím, je onemocnění s dlouhou inkubační dobou. Tedy s dlouhým intervalem mezi nákazou a začátkem klinických projevů onemocnění. Tedy něčeho podobného, jako je AIDS, jen šířený třeba vzduchem nebo běžným dotykem. No, zvládli jsme AIDS i covid, snad obstojíme i v příštích výzvách.