Premiér Andrej Babiš (ANO) a prezident Miloš Zeman FOTO: ČTK/Šulová Kateřina
FOTO: ČTK/Šulová Kateřina
Od určité doby mluvíme vzhledem k blížícím se volbám jen o nízkém a pokleslém, o špinavostech, a nikoliv o lepším a nadějném. Ne že bychom neměli o trablech mluvit, ale existují témata, kde se rozhoduje o našem dalším vývoji, jenže ta ve veřejném diskurzu nejsou. Příklad? Kolik času debat stála veřejný prostor jakási Lipovská, hulváti a ignoranti v mediálních radách nebo toxický hradní mluvčí?
A kolik času věnujeme Národnímu plánu obnovy, z něhož máme dostat 7 miliard eur do roku 2026 na zásadní modernizační manévr české společnosti a ekonomiky (vzdělání, digitalizace, energetika a doprava)? O jeho obsahu, který si definujeme sami, o autorech a kvalitě navržených projektů, se prakticky nemluví. Mají snad Lipovská, Bobošíková nebo Ovčáček pro vývoj této země větší váhu?
Po dlouhodobém klesání úrovně debaty přicházejí důsledky v tom, že pokleslost kraluje ve všech tématech a vytváří nová. Nevzdělaný lichvář, který vytrhne řečniště ve sněmovně, vytvoří nejdivočejší smyšlenky, na které svolá demonstranty k boji proti úsilí vědy o přežití při čínské nemoci, nakonec uvolní stavidla, aby vynesl dezinformační septik jako kandidátku do voleb a polil s ním všechny, kdo se o něm baví.
Špínu řeší přední novináři a novinářky, a nakonec i vrcholný klérus a duchovní v zápase mezi pozemským katolicismem a hodnotami křesťanství. Úpadek se rozšiřuje snadno, protože nákaza zápasem s blbostí je chytlavější než vymýšlení užitečných věcí a myšlenek.
Propadli jsme se tak, že jsme ochotni spekulovat, zda na pokleslé Lipovské, Bobošíkové a jejich přihlášení k politickému hnutí uvolněné debility není něco užitečného v tom, že oslabí pozici henleinovce Okamury. Oslabení extremistů je samozřejmě fikce, protože debatou jejich témat zvětšujeme jejich politický prostor, a naopak zmenšujeme prostor právního státu, naší evropské budoucnosti i svobody spojené s odpovědností.
I nové „protikorupční“ hnutí expolicisty Šlachty již propadlo provincionalismu a má potřebu vymezení se proti EU a proti euru, aniž by dohlédli, že EU dnes drží svými právními a kontrolními orgány na uzdě největší zdroj politické korupce u nás – miliardový konflikt zájmů velkokapitalistického premiéra, kterému slouží celá vláda i komunisté.
Zaznamenali jste v posledním půlroce nějakou silnou, motivující myšlenku v české politice? Myslím, že ne. Nebyl na to v boji s primitivismem a hloupostí čas. Myslet si, že tento primitivismus se týká jen těch druhých, je rovněž fikce. Týká se nás všech, šíří se celým naším regionem a obzvláště postkomunistickými zeměmi.
To, o čem se naopak nebavíme, je ovšem jádrem naší evropské budoucnosti:
– do efektivnosti energetiky dostaneme 1,6 mld. eur
– na obnovitelné zdroje 480 mil. eur
– na nízkoemisní dopravu 1,1 mld. eur
– na cirkulární ekonomiku 141 mil. eur
– na digitální vzdělávání a modernizaci školství 585 mil. eur
– na digitalizaci veřejné správy a kybernetickou bezpečnost 450 mil. eur
– na digitalizaci a modernizaci ekonomiky 650 mil. eur
– na snížení chronických sociálních nerovností ve školství 393 mil. eur
– na modernizaci zdravotnictví 823 mil eur
– na modernizaci obchodního prostředí a jeho správy 222 mil. eur.
Toto všechno, a ještě více unijních prostředků bude k dispozici příští vládě, spolu s předsednictvím EU.
A teď upřímně:
Slyšeli jste o tom někde v celku nebo v podrobnostech?
Znáte konkrétní tvůrce a projekty, které jsme k těmto penězům předložili?
Slyšeli jste nějakou strategickou diskusi o tom, kam se chceme těmito prostředky jako země posunout? Jaké cíle a změny chceme dosáhnout?
Máte dojem, že můžeme zůstat nadále montovnou laciné práce?
Domníváte se, že se k formulaci cílů a projektů dostaly odborné nebo akademické kruhy a mohly oponovat předkládané směry, cíle a projekty?
Slyšeli jste jakoukoli debatu v poslanecké sněmovně nebo v opozičních formacích k tomu, co zde vládní resorty překládají?
Myslíte, že oponenturu našich strategických záměrů provedou alespoň byrokraté v Bruselu za nás?
Myslíte, že jsme zlepšili kontrolní mechanismy a eliminovali rizika konfliktu zájmů ve vládě a v resortech, abychom splnili hlavní kontrolní požadavek EU? Potřebujeme se o tom bavit, jestliže vláda a premiér logicky nepotřebují? Máme možnost se k takové debatě dostat?
To, že se o závažných rozvojových cílech a projektech nebavíme, není náhoda. Česká politika dokonale zvládla vytvářet problémy, v kterých se utápí ona i my, a vyžívá se v tom, že zaměstnala všechny, aby nemusela řešit strategická témata. Schopnost vytvářet problémy, které bychom jinak neměli, začíná být společnou vlastností politiky postkomunistických zemí.
A v pozadí se krade, manipuluje, porušují zákony a ignorují seriózní veřejné zájmy. Vidíme chaos na Slovensku, těžké manipulace a propad demokracie v Maďarsku, slyšíme o naprosté zhůvěřilosti v tlaku na právní stát z Polska a nemusíme se bavit o dění na Balkáně. A u nás?
Současný premiér je mistr ve vytváření těchto kamikaze agend a ve strhávání opozice do (sebe)zničujících chyb. Připomeňme zrušení superhrubé mzdy a zásek 100 mld. dluhů, do kterého se nechala ideologicky vlákat ODS i přes varování všech rozpočtových a ekonomických expertů. Nikdo z koalice SPOLU nedokázal kompromitační chybu zarazit.
Podobně zavedl premiér opozici do propasti rozšíření ústavy o právo na zbraň. Nikdo jej nepotřebuje vyjma jednoho statisíce extrémně protiunijních střelců. Široká koalice, včetně ministra zdravotnictví, kultury, rádoby budoucích ministrů školství a spravedlnosti, i starosty města s dosud nejtragičtější střílečkou u nás, i zastánců lidskoprávních agend zvedla ruku a pro 1 % extremistů ohnuli Ústavu ČR proti zájmu 97–99 % „zbylých“.
Nebýt spojenců, zobchodovala by vláda s kolaborantským prezidentem ruský útok ve Vrběticích s Moskvou pro osobní zájmy dotčených a proti zájmům a suverenitě vlastní země. Dále vyniká i nesmyslný zákon „3x a dost“ proti chudým a sociálně vyloučeným, abychom je více nahnali do nákladů rozpočtu státu.
Opoziční demokraté s vládní koalicí nadávají na evropský „Green Deal“, údajně v zájmu našeho automobilového průmyslu, a záměrně obhajují myšlenku Česka jako zaostalého průmyslového skanzenu v situaci, kdy samotné automobilky míří k novým technologiím mobility.
Sice jsme už zažili v malém něco podobného, když končily klasické žárovky, které více topily, než svítily, nebo ve srovnatelně velkém, když jsme restrukturovali zaostalou a špinavou komunistickou ekonomiku v 90. letech a za své, ale vzít si tehdejší zkušenosti a tlačit se naopak na špici technologických a energetických změn, to je kvůli negativnímu a kverulantskému myšlení mimo naše možnosti. Raději si uchováme staré žárovky a benzínová auta a budeme je chodit do stodoly nostalgicky leštit.
Nečekám, že by se v tomto stylu něco změnilo nadcházejícími volbami. Provinční negativní myšlení, vytváření pseudoproblémů a jejich vnucování veřejnosti dozrály do standardní technologie mainstreamové politiky všech parlamentních stran. Je zřejmé, kdo v takové politické atomové střelnici má nejvíce „nabito“.
A je to opravdu problém skoro všech postkomunistických zemí a Evropa se pozvolna znovu dělí na ty, kdo tradičně něco vymýšlí, a na skuhrače, kteří to se zpožděním přebírají a na všechno jen nadávají.
Na rozdíl od poválečné éry zde zatím není supervelmoc, která by naše chronické kverulantství proti EU využila, byť i to může nastat například s Čínou.
Je otázkou, zda mohou být alternativou degenerující politiky nevládní nebo akademické struktury. Pandemie ukázala, že demagogie a politicky povýšená hloupost exekutivních struktur má daleko větší váhu zejména rozpočtem i legislativními možnostmi, které má v rukou. Nakonec i schopností prezentovat své kšefty se zdravotními prostředky jako „záchranu“ našeho zdraví. V tomto partikulárním případě ovšem zaplatily svým životem desítky tisíc spoluobčanů a sněmovna se nezmohla na vznik jakékoli alternativy. Nelze spoléhat ani na justici, která servilně sklonila hlavu před konfliktem zájmů premiéra. Co nám tedy zbývá?
Starý vtip by nabádal ke studiu cizích jazyků, česká kultura k trpělivému přežívání. Máme však přece jen jak evropské zázemí, tak svobodná média a rychle se obnovující občanské ctnosti a sebevědomí. Dokud nezačne racionalitu a fakta vyžadovat občanská veřejnost, budou nás politické strany lákat do bažin pseudoproblémů. Hodnoťme je podle skutků a práce, a každého jednotlivě.
Nečekám myšlenky, stačilo by odpovědné jednání. Jenže můžeme i prohrát, to si přiznejme zcela otevřeně.
