Ženy-průvodčí neboli konduktérky ve vozovně Strašnice. Fotografie vznikla na konci roku 1915, možná v první polovině roku 1916. FOTO: archiv DPP / se souhlasem
FOTO: archiv DPP / se souhlasem
HISTORIE / Před několika dny uplynulo 110 let od chvíle, kdy Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku. Během měsíce se v důsledku systému spojeneckých smluv ocitla ve válečném stavu takřka celá Evropa. Začala první světová válka. Jednu z jejích méně známých tváří ukazuje výstava Pražská doprava za první světové války v Muzeu městské hromadné dopravy (Vozovna Střešovice). A ukazuje i poměrně neznámé aspekty – třeba to, k jaké práci se kvůli nedostatku mužů dostaly ženy a jak to celé dopadlo.
Války, jak bylo již mnohokrát popsáno, přinášejí nejednou ve svých důsledcích zásadní společenské změny. Ta první podnítila emancipaci žen, které musely zastat ve válečných letech úlohu mužů v profesích do té doby vyloženě mužských. Jednou z nich bylo povolání konduktéra, tedy průvodčího.
Ze všech vrstev společnosti
O vyškolení prvních žen na místo průvodčích rozhodlo vedení pražských Elektrických podniků v roce 1915. Tehdy bylo po první mobilizační vlně (ročníky 1872–1892) povoláno k armádě či domobraně dalších 374 zaměstnanců, kteří se bezprostředně podíleli na provozu pražských tramvají.
Prvních čtyřicet žen-průvodčích nastoupilo do pravidelné služby 1. prosince 1915. O několik měsíců později, konkrétně 1. června 1916, došlo pak k navýšení počtu žen-průvodčích, vybavených brašnou a obligátními kleštičkami, na 239 a Národní listy s uspokojením konstatovaly: „Mezi ženskými průvodčími nalézají se ženy a dívky ze všech vrstev obyvatelstva.“
V roce 1918 sloužilo v Praze již 375 žen-průvodčích, což umožnilo nasazovat do provozu větší množství vlečných vozů. Obdobná situace panovala ostatně ve většině velkých evropských měst válčících zemí. „Žena průvodčí v elektrickém vagóně už se stala zjevem takřka mezinárodním a odevšad slyšet plno chvály, jak se dobře vpravila nejen do nové uniformy, ale také do nových povinností,“ rozplývaly se Národní listy.
O jak významnou událost šlo, dokládá ohlas, který vyvolalo zařazení prvních žen do posádek pražských tramvají, v lidové kultuře. Karel Hašler skládá v roce 1917 kuplet pro sólový zpěv s doprovodem klavíru Pražská konduktérka. A Stanislav Kostka Neumann píše báseň, pravda, umělecky nijak oslnivou Elektrickou tramwayí, v níž se konduktérka stěží prodírá davem a přihlouple brebentí.
Ohlas za velkou louží
Emancipaci pražských žen zaznamenali také krajané ve Spojených státech. „Pokus se ženami jako průvodčími na městských drahách pražských se osvědčil, což nejlépe vysvítá z toho, že o konduktérkách, které tolik rozruchu vzbudily, již se nemluví. Lidé si na ně zvykli. Osvědčily se i ve službě i ve styku s obecenstvem, v němž jsou zdvořilé, ochotné, takže leckdo se teď může na tramwayích učiti dobrým mravům,“ referovala Osvěta americká v únoru 1916.
Sejný časopis vycházející v americkém státě Nebraska líčil v lednu 1916 historku z pražské tramvaje: „Když konduktérka prohlásila klidně sice, ale rozhodně jí podaný lístek za neplatný a pasažér se přesvědčil, že ten pravý měl v jiné kapse, pochvaloval si celý vůz, jak věci rozumí.“
Hromadná výpověď
Avšak chvála či uznání, jak ženy v nové profesi obstály, neměly dlouhého trvání. Jakmile se muži začali vracet po skončení války do svých domovů, klesl i počet žen-průvodčích v pražských tramvajích. V roce 1919 jich bylo už jen čtyřiapadesát. Dovršením nevděku pak byla hromadná výpověď, kterou všechny zbylé ženy dostaly od ředitelství Elektrických podniků k 31. březnu 1920. Na společenský pokrok, jenž by přivedl ženy-průvodčí do pražských tramvají, si museli naši předci ještě chvíli počkat.
Nejen úlohu žen přibližuje výstava Pražská doprava za první světové války otevřená v Muzeu MHD (Vozovna Střešovice).
