Ilustrační foto. FOTO: Pixabay/ivanovgood
FOTO: Pixabay/ivanovgood
Ruské ministerstvo kultury předložilo návrh programu „Základy státní kulturní politiky“ prezidentské administrativě Vladimira Putina. Bývalý ministr kultury Vladimir Medinský hovořil pro Kommersant.ru o své vizi, jak by měla vypadat státní politika v oblasti kultury. Rusové se jistě mají na co těšit.
Protože jde v podstatě o vršení různých frází, je dobré vědět, kdo je pronáší. Medinský je považován za nacionalistu a hlasatele „tradičních ruských hodnot“. Věří v existenci vlastní ruské kultury, vedle asijské a evropské. Myslí si, že Evropa je v úpadku a to dobré z evropské kultury nyní přežívá v Rusku, kde této kultuře rozumějí lépe než samotní Evropané. Rusko také navazuje na byzantskou tradici, tak má hluboké kořeny. Idea multikulturalismu selhala a harmonické soužití kultur se odehrává ve skutečnosti v jeho zemi. Tvrdí, že nebude žádná cenzura, pokud něco nebude odporovat zákonům Ruské federace.
U toho posledního bodu se můžeme zasmát, protože zákony Ruské federace a její orgány dnes fungují tak, že to, co je proti zákonu, určí podle potřeby aktuálně úřady. Medinský sice tvrdí, že se nebude nic zakazovat, že jen určití umělci (které zjevně ani za umělce nepokládá) prostě nedostanou státní podporu a mají si tvořit za své, ale vězení se postupně plní lidmi, kteří mají jiné názory než putinovský režim a není důvod si myslet, že by tomu bylo ohledně názorů v kultuře jinak. Když se připravují zákony, podle kterých se má trestat „hanobení veteránů Velké vlastenecké války“, můžeme si jen domyslet, co všechno by se mohlo vejít do kolonky „hanobení“ v umělecké oblasti.
Co Medinský (mimo jiné) v rozhovoru říká o přípravě tezí kulturní politiky?
„ Stav je následující: jedná se o návrhy ministerstva kultury k návrhu… který vytváří pracovní skupina v prezidentské správě. Dostali jsme za úkol ne připravit závěrečný text, ale navrhnout klíčové cíle, principy státní politiky v oblasti kultury. Dokument byl vytvořen právě za účelem rozvoje a objasnění v procesu veřejného komentování… Ministerstvo je výkonným orgánem. Musíte napsat, co tím myslíte. A nekonečné žvýkání slovní gumy a nalévání z prázdného do prázdného – to necháme na naše ‚kongresy inteligence‘. Výsledkem je, že jsme za pár dní obdrželi ukvapenou liberální kritiku a silný soubor argumentů od široké veřejnosti na podporu našich návrhů…
Úkolem není rozlišovat mezi zaslouženou a nezaslouženou podporou. Obecně je hlavní úkol státu v Rusku uveden v jeho ústavě: zajistit ‚vytvoření podmínek, které zajistí důstojný život a svobodný rozvoj člověka‘. To znamená, že stát má nejen právo – je povinen provádět politiku v oblasti kultury, která zajišťuje řešení těchto úkolů. Je rovněž povinen provádět kulturní politiku zajišťující kulturní integritu území země a její bezpečnost. Včetně informační, duchovní, morální a kulturní.
Úkolem je podporovat to, co posiluje zemi a rozvíjí lidi. A to, co lidi rozděluje, činí nezdravými, asociálními, agresivními, neochotnými studovat, pracovat nebo být kreativní – nemůžeme takové kreativní projekty zakázat, ale neměli bychom je ani podporovat ze státního rozpočtu. A nebudeme.
A nemáme žádné dvorní umělce. Obecně nejde o jména – jde o obsah a směr kreativity. Jde o přechod od podpory ‚módního‘, ‚elitního‘ a jistě provokativního k podpoře talentovaných a toho společensky významného.
A v tom, při zachování úcty k ctěným pánům, pomoci těm, kteří jsou stále neznámí, ale mohou se stát pýchou země.
Nejedná se o ‚trestní zákoník‘ kultury nebo dopravní pravidla, který je závazný pro všechny. Ale také ne o prázdné prohlášení.
Řekl bych, že se jedná o celoruské zadání pro současné kulturní osobnosti, které by chtěly získat státní podporu pro své projekty…
Mohu to zopakovat potřetí, aby mě konečně bylo slyšet. Pánové, svoboda vaší kreativity je zakotvena v ústavě. Ale pokud rádi propagujete prostřednictvím divadla nebo například animací nějaké zvrácenosti a zvláštnosti, nějakou okrajovou subkulturu stoupenců Breivikových nebo opiových kuřáků, přímo jdoucí proti tradičním hodnotám naší společnosti, prosím, plaťte si to sami. Ne za peníze daňových poplatníků. Vaše problémy s úřady, pokud vůbec, jsou mimo rámec komunikace s ministerstvem kultury. Obecně jsme pro svobodu kreativity. Nezalití neznamená pošlapání. V těchto případech ať je to však voda z jiných zdrojů.
Když použijeme cynický jazyk ekonomů, stát bude investovat pouze do těch projektů, které zvyšují národní kulturní a lidský kapitál.
A pokud váš kulturní projekt povede k menšímu počtu Rusů, zhorší se jejich fyzické a duševní zdraví, stanou se asociálními, agresivními, závislými na drogách, nebudou chtít studovat a profesionálně růst, budou opouštět rodinné hodnoty – promiňte. Realizujte takový projekt bez účasti státu, zde máte úplnou svobodu v rámci trestního zákoníku Ruské federace…
A tolerance je něco jiného. Toto je mrtvý, abstraktní princip, který vás přiměje vyrovnat se s jednáním jiných lidí, včetně pobouření, ošklivosti, vulgárnosti. Tolerance má samozřejmě právo na existenci, ale měla by to být osobní volba člověka. Být tolerantní nebo ne je soukromá záležitost, stejně jako kouření nebo nekouření.
Je však logicky nemožné učinit z tolerance princip státní politiky v kultuře. Pak budete muset být tolerantní nejen k neetickému, nemorálnímu a ošklivému umění – budete se muset pokořit a přijmout elementární neprofesionalitu…
Tolerance je vždy negativní pocit, je to tolerance bez lásky, silou, ‚přes břicho‘. A vidíme, k čemu vede zavedení tolerance shora v Evropě: impozantní růst nacionalistických hnutí v Rakousku, ve Francii…
V Rusku se primárně nespoléhali na toleranci, ale na lásku a úctu…
Nyní k multikulturalismu. Již v samotné Evropě to odmítají a naše liberální inteligence tuto zchátralou myšlenku ze svých hlav stále nepustí. Merkelová, Cameron a Sarkozy opakovaně hovořili o zhroucení multikulturalismu. Naše tradice má něco lepšího: staleté soužití a spolupráce různých kultur a tradic, postavené na společné shodě, a ne na potlačené podrážděné trpělivosti. Mimochodem, toto je nejcennější zkušenost ve světové historii. Kolonialistům v Americe, Indii nebo Africe to nestačilo.
Multikulturalismus znamená izolované sousedství různých kultur – bez ‚výměny tepla‘, bez vzájemného obohacování a synergie. Existují prvky skládačky, ale samotný obrázek, který by měl být vytvořen, není v dohledu. Protože neexistují žádné společné hodnoty, žádný společný jazyk, žádný společný cíl…
Obrat ‚ochrana tradičních hodnot‘ se staví primárně proti něčemu jinému – ‚ničení tradičních hodnot‘.
Rusko není jen Evropa. Rusko je ve skutečnosti polovina Evropy. Ale je mnohem širší než jen Evropa. Kořeny naší civilizace sahají do Byzance, která po tisíc let zachovala a rozvinula kolosální úroveň římské kultury. Byla to úžasná synergie národů – na vrcholu vlády byli Gótové, Arméni a Slované … Co spojovalo celou tuto obrovskou masu národů různých jazyků? Společné hodnoty, víra.
Nejlepší mozky naší i evropské filozofie se již dávno shodly, že Rusko ukazuje světu samostatnou speciální civilizaci srovnatelnou se západoevropskými, čínskými, indickými atd. Nemá smysl se opakovat. Rusko je složité a mnohostranné. Náměstí evropských měst jsou si navzájem podobná, ale Rudé náměstí je podobné i jiné…
Náš erb má dvě hlavy. Nemůžete vytvořit státní politiku v kultuře, ignorovat a potlačovat část své duše, své paměti a dědictví.
Mimochodem, právě z ‚osvícené Evropy‘ k nám přišly takové ideologické proudy jako rasismus, fašismus, vulgární ateismus, komunismus s teorií ‚třídní nenávisti‘ – to vše je v původu a duchu teorie. Nemluvím ani o ‚nejnovějších‘ výpůjčkách ze Západu, jako je kult zisku, anti-patriotismus, odmítnutí tradiční rodiny a morálky.
Nejprve se chytíme módního ‚kulturního produktu‘ ze Západu, ale v průběhu let se zbytečné listy nezakořenily. A klasické evropské umění a klasické evropské hodnoty zůstávají navždy. Právě v Rusku jsou nyní zachovány ve větší míře než v zemích západní Evropy. Možná uvidíme Rusko v roli posledního strážce evropské kultury, křesťanských hodnot a skutečně evropské civilizace. Dovolím si připustit, že i nyní ruští turisté přijíždějící do Řecka, Francie nebo Španělska, možná lépe než domorodci, jsou si vědomi činů Herkula, Odyssea, Gargantua a Dona Quijota.
Mimochodem, pro tyto domorodce, stejně jako pro zbytek světa, je ‚Louskáček‘ především ruským baletem s ruskou hudbou a teprve potom Hoffmannovým příběhem. O jakém odmítnutí evropské kultury můžeme mluvit?
Spíše z hlediska hodnot se Západ nyní mění v pravý opak a Rusko je nuceno kulturně se bránit proti tomu ‚protievropskému‘, aby alespoň udržovalo Shakespeara bez pedofilie a ‚Malého prince‘ bez homosexuální ‚plastiky‘.“
Tolik vlastenec a stoupenec tradičních hodnot Medinský.
Budeme se tedy těšit, jaká veledíla teď nové přístupy ke kulturní politice přivedou na svět. Zatím máme zkušenost, že značná část ruské kultury vznikala za posledních sto let navzdory tamnímu panstvu, a nikoli jako součást „kulturní politiky“. Nemůžeme ale vyloučit, že něco z těch plodů, které zasadí „prezidentská administrativa“, budou díla zábavná a pozoruhodná. I když asi jinak, než si to dnes kormidelníci ruské kultury představují.
