Už mnoho desítek let poznáte komunistu a komunistku celkem spolehlivě podle jedné vlastnosti: úplná zapšklost. Podle toho se dá pochopitelně poznat i řada dalších lidí, kteří jsou stoupenci něčeho „ultra“. Komunistická tradice zapšklosti je ovšem nepřekonatelná.

Teď se na Haló novinách rozhořčil nad světem soudruh Milan Špás: „Nevím, proč mám vědět, jak se jmenuje synek prince Harryho a vévodkyně Meghan. Nevím, proč řadu dnů před porodem nového potomka britské královské rodiny jsem vtahován do diskusí o tom, jak bude porod probíhat. A co je mi do života anglické královské rodiny? Nevím. Jsou přece jiné informace, které by posluchače televizí měly zajímat. Takové, které se bezprostředně týkají jejich života, které by měly vyvolat hnutí nikoli za odvolání nové ministryně spravedlnosti, premiéra nebo dokonce prezidenta republiky, ale proti těm, kteří znejišťují planetu, kteří místo míru přinášejí napětí anebo pohrdají varovnými hlasy před další devastací přírody a ničení ovzduší.“

Najednou komunisty zajímá ovzduší a devastace přírody. Na to měli čtyřicet let, aby ukázali, jak jim na tom záleží a výsledkem byla kontaminace a smrad.

Karel Čapek popsal zákruty mysli těchto lidí v eseji Proč nejsem komunistou už v roce 1924: „Nejdivnější a nejnelidštější na komunismu je jejich zvláštní pochmurnost. Čím hůře, tím lépe; porazí-li cyklista hluchou babičku, je to důkaz zpuchřelosti dnešního řádu; strčí-li dělník prst do koleček stroje, nerozmačkají mu jeho ubohý prst kolečka, nýbrž měšťáci, a k tomu ještě s krvežíznivou rozkoší. Srdce všech lidí, kteří z těch či oněch osobních příčin nejsou komunisty, jsou zhovadilá a hnusná jako vřed; není dobrého chlupu na celém dnešním řádu; co je, je špatné…

Nehostinné a nelidské je klima komunismu; není střední temperatury mezi mrazivou buržoazií a revolučním ohněm; není nic, čemu by se proletář směl s požitkem a nerušené oddat. Není na světě oběd nebo večeře; buď je to plesnivá kůrka, chudého nebo žranice pánů. Není už láska, nýbrž buď perverze bohatých, nebo proletářské plození dětí. Buržoa vdechuje svou Vlastní hnilobu a dělník souchotiny; tím jaksi vymizel vzduch…

Nenávist, neznalost, zásadní nedůvěra, to je psychický svět komunismu; lékařská diagnóza by řekla, že je to patologický negativismus. Stane-li, se člověk masou, snad je snáze přístupen; této nákaze; ale v privátním životě s tím nelze vyjít. Postavte se na chvilku vedle žebráka na rohu ulice; všimněte si, kdo z chodců nejspíš vy špulí z kapsy ten šestáček; jsou to v sedmi případech z desíti lidé, kteří sami se pohybují na mezi chudoby; ostatní tři případy jsou ženské. Z tohoto faktu by komunista pravděpodobně vysoudil, že buržoa má tvrdé srdce; já však z toho vysuzuji něco krásnějšího, totiž že proletář má většinou měkké srdce a je v gruntu nakloněn vlídnosti, lásce a obětavosti. Komunismus se svou třídní nenávistí a vzteklostí chce z tohoto člověka učiniti canaille; takového ponížení si chudý člověk nezasluhuje.

Celé je to dobré, co tehdy Čapek napsal (čtěte třeba ZDE) a nejen on.

Soudruhovi tedy vzkazujeme, že na světě jsou i normální lidé, jejichž mysl je tak široká, že se do ní vejde královské miminko i normální miminko, sociální bída i pronásledování nezávisle myslících lidí v Rusku, kuchařské recepty i recepty na hubnutí. To ovšem malá myšlenková kapacita komunisty nepochopí, protože obyčejní lidé ho ve skutečnosti vůbec nezajímají. Ti jsou jen abstrakce, materiál na jedno použití a zneužití a pak hned hop a skok na další oběť.

Děkujeme, odejděte. Tedy vlastně neděkujeme a už konečně zmizte.