Mýtus Velké vlastenecké války v politice Putinova Ruska (4.)

Kremelský vládce Vladimir Putin se dlouhodobě připravoval na vojenskou expanzi Ruska (profimedia.cz)

Kremelský vládce Vladimir Putin se dlouhodobě připravoval na vojenskou expanzi Ruska | FOTO: profimedia.cz

Od prvních měsíců roku 2014, na pozadí ukrajinské Revoluce důstojnosti a navazující silové ofenzivy Ruské federace, se světová veřejnost ocitá jakoby v roli žáka uvězněného ve třídě vyšinutým dějepisářem. V době ukolébané dozvuky postmoderny a fukuyamovské víry, že veškerá dramata historie byla jen růstovými bolestmi na cestě lidstva k sebenaplnění, se zásluhou sociálních sítí náhle probudily agresivní pseudohistorické soudy o roli Sovětského svazu a Ruska v nejnovějších dějinách světa – nyní navíc nově nasvícené brutální válkou Ruska proti Ukrajině, již Kreml prezentuje jako válku proti „nacismu“ podporovanému Západem.

Zastydlou sovětskou rétoriku oprášil Kreml v 21. století, jehož příchod silvestrovské ohňostroje v uhranutí magickým předělem druhdy vítaly jako éru naděje. V tomto případě přitom už dlouho platilo ono „dobře už bylo“. Zlatý věk ruské sebereflexe nastal s Gorbačovovou perestrojkou, ač postavu generálního tajemníka netřeba přeceňovat co do vztahu k múze Kleió. Agresivně prodávanou hrdost vystřídalo úsilí mnoha drobných osobností dopátrat se v archivech pravdy a vynést ji na světlo veřejné rozpravy, třeba i Gorbačovovi navzdory.

Období bezprecedentní otevřenosti historické diskuse však přineslo cenné plody. Na krátký čas mělo poznání minulosti konečně sloužit budoucnosti, což potvrdily svými výnosy i vysoké instance sovětského státu: na nátlak protestního hnutí v Pobaltí Nejvyšší sovět SSSR v prosinci 1989 přiznal existenci tajného protokolu k paktu Ribbentrop-Molotov a odsoudil jej; Gorbačov o pár měsíců později (v důsledku ustavičného naléhání Wojciecha Jaruzelského i svých spolupracovníků) otevřeně přisoudil pachatelství katyňského masakru sovětské straně.

Tradice imperialistického Ruska a sovětské rozpínavosti jsou pro Putina a jeho stoupence stále živé. (ČTK)

Jakousi symbolickou noční můru z hlediska „majitelů vítězství“ (a satisfakci v očích milionů jejich poddaných ve východním bloku) představovalo to, že zatímco Gorbačov neochotně doznával sovětské zločiny, Německo se po čtyřiceti letech sjednocovalo a kupovalo si sovětský souhlas bohatými finančními injekcemi, které krachující impérium zachraňovaly před sociálním kolapsem.

Banner Nová Orientace

Kdo byl vítězem odcházejícího století, nemohlo být nyní jasnější. Historická glasnosť podemlela nakonec i Gorbačovovu pozici, protože s korozí sovětského mýtu zmizel významný prvek soudržnosti totalitní společnosti a jeho partajní proponenti ztratili významný prvek své moci, což názorně potvrdilo orwellovskou pravdu, že kdo ovládá minulost, ovládá i budoucnost.

Pro ruské historické vědomí dneška mělo období od pozdní perestrojky po Jelcinovu dekádu kritický význam. Tzv. Velká vlastenecká válka začala být od konce osmdesátých let konečně posuzována bez patosu, jejž vystřídala trpká skepse. Do povědomí se dostala hanebnost aliance s Hitlerem, masové dezerce roku 1941, teror NKVD, zřízení nelidských kárných oddílů aj. Otevřené přetřásání hrůz minulosti spjatých se státem, v němž většina prožila celý život, není bezbolestné ani za normálních podmínek vývoje, natož v okolnostech zhroucení sociálních a životních jistot, které doprovázely tuto sovětskou katarzi, jež se dodnes s šokem z jejich ztráty pojí. V době jara ruské kritické sebereflexe, v dějinách země bezprecedentní, provázely zánik impéria zmatky, pesimismus, násilí a rozklad občanské soudržnosti.

Minulost byla demaskována, ale budoucnost se zdála ztracená. Sociální pohroma postihla i nové státy vzešlé z rozpadu SSSR, jejich postsovětské elity však mohly pracovat s emancipačním národním příběhem, jenž porodní nesnáze dokázal omlouvat dědictvím sovětské, a tedy okupační minulosti. Někde bylo ostatně na co navazovat (státnost pobaltských národů znásilněná Stalinem), někde tato tradice chyběla, ale nechyběl pravdivý epos zápasu o ni (Ukrajina). Ruské jádro někdejšího SSSR však nemělo komunismus na koho svést. Rusko a komunismus se přece kdysi staly jednovaječnými dvojčaty a ruské jádro SSSR díky svým kapacitám a oddanosti stvrdilo historické oprávnění marxleninské ideje vítězstvím nad „absolutním zlem“ nacismu. Porážka nacismu byla jediným úspěchem komunistického systému a jeho jediným, i tak problematickým, příspěvkem lidstvu. Krach této ideje znamenal pak v subjektivním prožitku bytostně ruský národní nezdar.

Český filosof Václav Bělohradský kritizuje z "levicových pozic" naši západní civilizaci a vyjadřuje pochopení pro Rusko (ČTK)

S komunismem se zhroutila i ruská budova v nadnárodním, imperiálním pojetí, jakou začaly tvořit vládnoucí elity od 17. století. Bolest ze ztráty držav a autority převážila nad střízlivou rozvahou, jež mohla vést k přehodnocení staletého expanzivního vektoru ve prospěch budování „normálního“, národního Ruska bez světovládných aspirací.

Postsovětští Rusové si svou mizérii spojili se zhroucením ruského velmocenského statusu a ztrátou středoevropských gubernií. Nepřišlo jim na mysl, že sedmdesátiletá perioda nadvlády nad druhými činila stát pánem nad životy svých poddaných, nikoli jejich služebníkem, a že za impérium bylo nutné platit právě tuto cenu, jež se stala zárodkem budoucí imploze. Těžkosti postkomunistického procitnutí vedly k tomu, že se vzpomínka na srpnové dny 1991, kdy Rusko definitivně odmítlo pokus tvrdého jádra komunistů o návrat, nedočkala oficiální úcty jako státní svátek. Porážka puče byla vyhodnocena jen jako tečka za problematickou, avšak impozantní a stabilní sovětskou minulostí.

Konglomerát starých partajních struktur, vysloužilců KGB, oligarchů a technologů moci se záhy dobře zorientoval v poptávce po nové ideologii revanše. Jejím nosným motivem byl nevděk, úskoky a zároveň degenerace Západu, jenž Rusko údajně srazil do kolen a snažil se, aby na nich zůstalo. Falešní spasitelé přicházející s Putinem tedy místo budoucnosti nabídli jako spotřební zboží minulost v pateticky líbivém obalu neposkvrněného hrdinství. Rusko v tomto smyslu představuje bezmála celosvětový unikát. Snad podobně jako Severní Korea, ale rozhodně v kontrastu s Čínou a dalšími nedemokratickými státy, spojilo státní agendu s muzejnictvím. Nenabízí vizi pokroku, ale obrací zraky k minulosti v jakési podivné samomluvě a přesvědčení, že budoucnost je minulosti podřízená.

V roce 2006 Kreml dohlížel na tvorbu nových učebnic dějepisu, v nichž byla Stalinova role spojena s modernizací, totalitní aspekty jeho vlády byly odsunuty do pozadí, a tento celkový pozitivní akcent inspiroval rozmach bujné knižní produkce seznamující s tímto náhledem na geniálního voždě i čtenářstvo ostatních postsovětských zemí. Od svého nástupu k moci se Putin podobnými prostředky rozhodl takříkajíc změnit výsledky sociologických průzkumů. V roce 1998 ještě 88 procent oslovených občanů odpovědělo, že ze svátečních dnů je nejvíce oslovují oslavy Nového roku, a v těsném závěsu se držely oslavy narozenin. Den vítězství přicházel zkrátka. To se začalo měnit v prvních letech nového milénia a v roce 2010 již 92 procent respondentů označilo 9. květen za důležité datum. Nakolik v této náklonnosti hrál roli každoroční příslib alkoholových radovánek, je otevřenou otázkou.

Česko dodalo Ukrajině například vysoce mobilní protiletadlové raketové systémy Strela (Srđan Popović / wikimedia (CC BY-SA 4.0))

Stále zjevnějším motivem této obnovené glorifikace stalinských časů byla rehabilitace státu jako sjednocujícího prvku ruského kolektivního života. Stát byl nejen očištěn ve své historické roli, zastoupené nejvýrazněji Stalinem – vítězem nad nacisty, ale vzal na sebe i aktuální úlohu vykladače minulosti, závazně diktujícího historickou optiku. To odpovídalo utužování tzv. vertikály moci, tedy obnově řízení politického života odshora dolů. Pod přísným dozorem Putinova režimu se odehrál obrat od antisovětského zaměření historiografie Jelcinovy éry k rehabilitaci sovětských časů, na jejichž zářného reprezentanta byl logicky povýšen Stalin.

Na čistotu historického vyznání dozírala v letech 2009 až 2012 speciální komise sledující případy „falzifikace“ historie, v květnu 2014 pak Putin podepsal novelu trestního zákoníku, jíž bylo ruské trestní právo obohaceno o novou skutkovou podstatu tzv. rehabilitace nacismu, pod nějž spadalo i šíření lží o činnosti SSSR za druhé světové války. Trestné tedy muselo být zákonitě každé šíření informací o tom, jak se SSSR zachoval v roce 1939 k Polsku a Finsku, roku 1940 k Pobaltí ‒ a čí neutralitu si k tomu zajistil.

Je zajímavé, že právě na základě tohoto zákona, nikoli tedy zákona o vzájemné údržbě vojenských pomníků, zahájily úřady trestní řízení ve věci demontáže pražského Koněvova památníku. Stranou již ponechme militarizaci výchovy mládeže, jejíž karikovanou podobu zachycuje postřeh z reportáže Shauna Walkera o dětském kočárku na přehlídce ke Dni vítězství, stylizovaném do podoby sovětského tanku.

Ulice Charkova po ruském bombardování na konci února 2022 (wikimedia commons / CC BY 4.0)

Vojenskou přehlídkou na Den vítězství v roce 2005 započala nekončící série každoročních orgií vítězoslávy, jejichž atributy se ujaly jako součást svérázné, agresivní popkultury. Poprvé se zde vyskytla masově rozšiřovaná tzv. svatojiřská stuha jako historický symbol ruské vojenské cti a od roku 2014, v souvislosti s agresí vůči Ukrajině, pak ruských výbojů v blízkém zahraničí.

Je bizarně příznačné, že rozdávání stuhy měla na starost tisková agentura Ruské federace RIA Novosti. „Právoplatnější“ rituály vítězství před rokem 1991 ovšem takový symbol neznaly ‒ ba co více: jeho nošení na civilním oděvu a osobami bez vojenské zkušenosti by bylo zřejmě kvalifikováno jako zneuctění vojenského vyznamenání.

Nelze vyloučit, že jako chytlavý tah režimního „public relations“ měla být tato bikolóra odpovědí na ukrajinskou oranžovou revoluci, jež poprvé vylekala kremelské technology moci jako hozená rukavice jejich geopolitickým plánům. Stuha začala zdobit veškeré myslitelné spotřební artikly od lahví piva po zadní okna aut a nabyla globálního rozšíření jako připomínka vzkříšeného ruského revanšismu. (pokračování příště)

David Svoboda, Ph.D. je historik a ukrajinista, působí v Ústavu pro studium totalitních režimů a Muzeu paměti XX. století. Nakladatelství Academia minulý rok vydalo jeho knihu Jablko z oceli. Zrod, vývoj a činnost ukrajinského radikálního nacionalismu v letech 1920–1939.

Studie vyšla i s poznámkovým aparátem v XX. – revue Muzea paměti XX. století (I/2021) pod názvem „Fanfáry ze záhrobí. Mýtus tzv. Velké vlastenecké války, jeho vývoj a role v politice Putinova Ruska“ – zde ji přetiskujeme na pokračování se svolením redakce a autora.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]