Vladimir Iljič Uljanov-Lenin. FOTO: Pixabay/ii7017
FOTO: Pixabay/ii7017
Po 100 letech od Leninovy smrti, 21. ledna 2024, skončí omezení přístupu do sbírky, kde je uloženo velké množství objemu Uljanovových lékařských záznamů. Ještě před uplynutím této lhůty si však Valerij Novoselov, geriatr, neurolog, neurofyziolog a vedoucí gerontologické sekce Moskevské společnosti přírodovědců při Moskevské státní univerzitě, zajistil vydání deníku Uljanovových lékařů.
Novoselov byl první (a zdá se, že jediný), kdo prostudoval 410 stran tohoto jedinečného dokumentu.
Teď pro web Moskovskij Komsomolec vyprávěl, jak se k dokumentům dostal a co v nich našel. Dostat materiály do ruky bylo obtížné. „Obrátil jsem se na FSB a požádal jsem o zdravotní dokumentaci Lenina se slovy ‚pro vědeckou práci‘. Odpověděli, že dokumenty nemají a že obecně lékařské materiály neutajují. Ukázalo se, že se nacházejí v Ruském státním archivu sociálních a politických dějin. Napsal jsem do archivu dopis s žádostí o zpřístupnění dokumentů, ale odmítli mě s odvoláním na lékařské tajemství.“
To by se ale po uplynutí 75 let na tyto záznamy už nemělo vztahovat. Komplikaci způsobilo Leninovo příbuzenstvo: „Ukázalo se však, že v roce 1999 se Leninova neteř (dcera bratra Dmitrije Uljanova) obrátila na Archiv s žádostí o prodloužení doby omezeného přístupu k deníkům službu konajících lékařů a zdravotníků, farmaceutické dokumentaci a výsledkům lékařských vyšetření o 25 let. Dostalo se jí souhlasné odpovědi s opravdu překvapivou formulací, cituji: ‚Vzhledem k tomu, že většina dokumentů týkajících se Leninovy nemoci, smrti a balzamování byla již zveřejněna v tisku, považujeme za možné vyhovět žádosti Uljanovové o prodloužení lhůty o 25 let. Protože to už není pro nikoho tajemství, prodlužujeme utajení.‘“
Takže záznamy se mají utajit, protože už prý všichni všechno stejně vědí. To je skutečně pozoruhodné sdělení.
Následuje líčení zdlouhavého procesu, na jehož konci se ale vědec k dokumentům dostal: „Podepsal jsem se a dostal do rukou složku. Jedná se o papírovou složku se stuhami. Je to tlustý foliant se 410 listy strojopisného textu v koženkovém obalu. Jmenuje se ‚Deník lékařů ve službě‘. Lékařská komunita ani historici o něm nevěděli. Před mou prací ho znal jen velmi úzký okruh archivářů. Uvnitř je list s přílohou, na kterém je uvedeno, kdo ho kdy během jeho existence obdržel.“
Badatel si ale nesměl dělat kopie, tak si musel ze složky vypisovat ručně.
„Deník si vedli postupně tři neurologové: Alexej Michajlovič Koževnikov, profesor Vasilij Vasiljevič Kramer a profesor Viktor Petrovič Osipov. Zápisky si však nedělali oni, ale kremelské písařky (lékaři jim diktovali). Písařky neměly lékařské vzdělání, což vysvětluje chyby i ručně psané lékařské termíny. Zde je například záznam z 30. května 1922: ‚Přišel Stalin. Rozhovor o suicidiu.‘ Je pravděpodobné, že latinský výraz ‚sebevražda‘ byl napsán vlastní rukou lékaře.“
Citace z deníku: „30. května 1922. Pacient nedokáže říct celou větu, chybí mu slova, neustále zívá. Chtěl jít do umývárny, neví, jak používat zubní kartáček – nejprve vzal kartáček štětinami do ruky a vypadal zmateně a nevěděl, co má dělat.“
Lenin byl tehdy umístěn v Gorkách (asi 40 km od Kremlu) a lékaře k němu dovezli autem. U Lenina byl neustále přítomen zdravotnický personál a v domě i kolem domu byla zajištěna ostraha.
Ocitujeme některé pasáže z lékařských deníků, jak si je vědec vypsal o posledních Leninových dnech:
„Záznam z 20. ledna 1924 uvádí, že, cituji: ‚Naděžda Konstantinovna opět uvedla, že Vladimír Iljič podle jejího názoru špatně viděl… Seděl na balkoně do 12 hodin… N. S. Popov v 15 hodin oznámil, že pacient zmodral v obličeji, došlo k záchvatu.‘
Dne 21. ledna 1924. Usnul v 10:30 a spal až do 14:00. Probudil se a znovu usnul ve čtyři hodiny odpoledne. Byli přivoláni lékaři Ferster a Osipov. Pacient měl puls 86, byl klidný a měl nafouklé břicho. V 17:15 dr. Ferster nezaznamenal nic nového.
V 17:30 zrychlené dýchání, teplota 37, puls 90, dýchání přerušované, nepravidelné.
V 18:00 došlo ke zvracení, pacient byl v kómatu s tonickým svalovým napětím, zejména vpravo, poté se objevily klonické záškuby vpravo.
Vladimír Iljič hlučně dýchal, jeho puls byl 36 za minutu, začal skřípat zuby a několikrát zvracel.‘“
Pak to takto podrobně pokračuje. Zpráva vypracovaná velitelem zvláštní stráže P. P. Pakalnem (byl zastřelen za stalinských čistek v roce 1937 a měl stejný osud jako další lidé, kteří tehdy v Gorkách pobývali) uvádí: „Oznamuji vám, že 21. ledna tohoto roku se zhoršil zdravotní stav Vladimíra Iljiče. Ráno vstal v 10:30, šel na toaletu a do prvního patra, nešel na snídani, vypil v horní jídelně půl šálku černé kávy a v 11 hodin šel spát.
Ve tři hodiny dostal Vladimír Iljič lehký oběd, vývar a půl šálku kávy, jeho stav byl malátný, ospalý. Puls byl částečný, ale dobré náplně, teplota normální až do 17:40. Od 17:40 začal záchvat doprovázený nevolností, který trval až do smrti, a v 18:50 Vladimír Iljič zemřel.“
Na co ale Lenin zemřel?
Valerij Novoselov říká: „Pacient byl léčen pouze na neurosyfilis (ačkoli se toto slovo nikde neobjevuje), jak je uvedeno v předpisu léků v určitých režimech a dávkách. Jiná léčba pro Lenina neexistovala, ani mezi lékaři nebyly žádné spory nebo pochybnosti. A když Lenina na jaře 1923 vyšetřila komise evropských lékařů (včetně předního evropského syfilidologa, německého lékaře Maxe Nonneho), bylo potvrzeno, že léčba, kterou předtím prováděli lékaři RSFSR, byla správná. Uvedli také, že existuje šance na zdárný výsledek.
Je třeba si uvědomit, že syfilis byl v té době v podstatě hojný (v některých oblastech naší země bylo postiženo až 40 procent obyvatel). Obecně lze hovořit o pandemii, která se od konce 15. století šířila nejen v Rusku, ale i v Evropě. K šíření nemoci přispěly války – světové i občanské. Existovaly také velmi neobvyklé způsoby přenosu – například děti na ulici přemlouvaly kolemjdoucí: ‚Dejte mi peníze, nebo vás kousnu: jsem syfilitik!‘“
Sdělit ale veřejnosti, že vůdce ruské a světové revoluce zemřel ta takovou nemoc, nebylo pro novou moc přijatelné. I pitva měla nezvyklý průběh. Byla provedena ještě v Gorkách, kde na to nebyla ani vhodná místnost a Leninovo tělo museli položit na stůl.
„Dlouhou (z časového hlediska) pitvu lze vysvětlit jediným: nemohli najít správnou formulaci, která by vyhovovala politbyru. Svolali nejvyšší stranické vedení, aby dosáhli kompromisu. Nakonec se zrodil závěr, kde je vše v ruštině, kromě jednoho termínu: ‚skleróza z opotřebení‘. Všimněte si: není to psáno latinsky, ale německy. Taková diagnóza však neexistovala, neexistuje a existovat nebude. Lékaři to dobře věděli.“
S jistotu se už nedozvíme, kde Lenin k nemoci přišel. Badatel říká: „V deníku je nepřímý údaj o tom, kdy mohl Iljič onemocnět. Našel jsem ji v primární anamnéze, kterou Vasilij Kramer shromáždil 28. května. Mohlo se to stát v samarském období, v letech 1892–1893, kdy byl Uljanov mladý a pohledný a odtrhl se od matky a otce. Zde došlo k pohlavnímu styku. V té době trpěl malárií a tyfem. Uvádí se, že kromě opakovaných záchvatů malárie už nebyl nemocný. Kramer říká, že ho trápily bolesti hlavy. Nyní, pokud člověk opustí infikovanou oblast, nemoc zmizí a již nedochází k opakovaným záchvatům (to se však lékaři dozvěděli až ve 40. letech 20. století z Tarejevovy monografie).“
Na otázku, zda neurosyfilis nějak ovlivnila Leninovu psychiku, Novoselov odpovídá: „Nemohlo to nemít jiný účinek. S největší pravděpodobností je to nemoc, která vysvětluje projevy takových vlastností, jako je nekompromisnost, rigidita, schopnost zvednout na někoho hůl… U pacientů s neurosyfilisem se projevuje maligní chování: z naprosto normálního otce rodiny se stává despota.
Profesor Minor ve své učebnici neurologie napsal: ‚Takoví pacienti by měli být odvedeni od práce, pracovník by si měl vzít dovolenou a odjet na venkov k úplnému duševnímu a tělesnému odpočinku nebo by měl být umístěn v tamním sanatoriu.‘ Slavný neurolog zdůrazňoval, že psychika pacienta se syfilitidou musí být po celý život pečlivě střežena. A my jsme měli takového pacienta, který vedl zemi ve vyhroceném období – v občanské válce.“
Vědec nakonec uzavírá: „Syfilis tehdy obecně ovlivňovala mnoho procesů, podobně jako dnes koronavirus. A nemoci je jedno, kdo před ní stojí – zda revolucionář, nebo občan dodržující zákony. Náš svět není jen světem lidí, ale také světem virů, bakterií a hub. Žijí nejen kolem nás, ale i v nás. Je to velmi složitý a neustále se měnící svět. I my se měníme, ale pomalu, a proto musíme odložit všechny revoluce a studovat sami sebe, aby lidé žili déle a zdravěji.“
