Na násilí páchané na nejslabších si prostě nikdy nezvyknu, říká uznávaná fotografka Jarmila Štuková

Jarmila Štuková patří k nejuznávanějším českým fotografům. Za své snímky či série snímků získala řadu ocenění na prestižních fotografických soutěžích. Kromě toho se věnuje několika sociálním projektům. Díky nim se například do povědomí širší světové veřejnosti dostávají lidé, kteří nemají k provozování svých zájmů a koníčků takové možnosti jako obyvatelé vyspělých zemí na Západě. O tom, co jí na zachycování často tragické reality nejvíc vadí, proč si vybrala právě povolání fotografky i o nejsilnějších zážitcích z profesního života se rozpovídala pro deník FORUM 24. A protože se známe dlouhou dobu, tak si v rozhovoru tykáme.

Ty se focení válečných konfliktů, chudoby a dalších smutných či tragických událostí, věcí, míst či způsobů chování mezi lidmi věnuješ od roku 2005. Co tě k tomu vedlo?

Asi příběh. Vždycky mě totiž zajímaly příběhy lidí z nejrůznějších sociálních skupin a končin naší planety. Ale cesta k dokumentární fotografii byla u mě dost dlouhá. Vystudovala jsem DAMU, ale věděla jsem relativně brzy, že v divadle zůstat nemůžu. Ačkoli mě v mnohém fascinuje, nedokážu si představit, že bych zůstala na jednom místě, s jednou partou lidí. Od střední školy mě bavilo poznávat jiná kulturní prostředí, pozorovat životy těch druhých, kteří žijí v absolutně odlišných podmínkách, než jaké jsem znala. A po absolutoriu DAMU jsem díky náhodnému setkání doslova u piva začala pracovat s reportéry, kteří jezdili točit reportáže především do válečných zemí. Po nějaké době jsem odjela psát reportáž mimo jiné o prodeji orgánů v Indii, která se pro mé pracovní směřování stala naprosto formativní. I když šlo o hodně těžké sociální téma, měla jsem pocit, že je moc důležité o něm psát. A ke všemu jsem díky jeho otisknutí získala od čtenářů finance na pomoc místním ženám. Ocitly se v naprosto zoufalé situaci – opustili je manželé, otcové jejich dětí, a ony nebyly schopné postarat se samy o děti. A tak jim nezbylo nic jiného než prodávat své vlastní orgány. Vyjmutí ledviny v šílených nehygienických podmínkách skalpelem ne chirurga, ale neschopného řezníka mladým ženám často doslova zničilo zdraví.

Dále čtěte

Rozšířené vydání knihy Pavla Šafra Češi mezi pravdou a lží rychle mizí. Ve skladu už jich máme jen pár, neváhejte

Češi mezi pravdou a lží. Tak se jmenuje kniha Pavla Šafra, které se prodalo více než pět tisíc kusů. I…

Máš nějaký vztah k armádě? Hrála sis třeba jako malá na vojáčky?

Ano. Můj děda Láďa Kovařík byl voják. Plukovník, kterého krutě vyrazili z armády, protože se v osmašedesátém vyslovil dost ostře proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy. To byla hodně bolestná zkušenost pro celou rodinu. Hlavně dědovi to ohromně ublížilo. Myslím, že se z toho nikdy úplně nevzpamatoval. Ale protože byl drsňák, co nedává znát emoce, dělal, že to zvládá. A nám okolo dával dost zabrat svojí nekompromisní povahou. Třeba neexistovalo přijít o pár minut pozdě k prostřenému stolu. Pak jsi prostě neměl nárok jíst. A vůbec ho nezajímalo, že jsem prcek a že možná ty časové intence ještě nechápu. Ale na druhou stranu to byl chlap, který se držel některých morálních hodnot. Dodnes vidím obraz, kdy děda vystrkuje z autobusu puberťáka. Zasedl totiž místo určené seniorům. Nejdřív se mu výrostek sice nepokrytě smál, ale za chvíli ho smích přešel. Po třetím varování děda zavelel řidiči, ať zastaví, a kluk už letěl z autobusu ven. Myslím, že už si nikdy srandu ze starců nedělal. A abych byla fér, nutno říct, že s ním byla i legrace. Například mi dal jednou o prázdninách mačetu do ruky a řekl, ať se jdu prosekávat lesem. Chodila jsem tehdy tak do druhé třídy základky. Nebo mě učil správně se plazit, aby mě nezahlídl nepřítel. Tou byla jako veverka v lese. Nebo střílet vzduchovkou na nejrůznější cíle. Asi docela divná zábava pro holčičku, ale mně to přišlo boží.

Pokud vím, mapovala jsi konflikty v Iráku či Sýrii, ale také třeba zemětřesení na Haiti. Nastala nějaká situace, kdy ses skutečně bála?

Takových situací bylo opravdu hodně. Například když po mně a mé kamarádce Lence házeli příslušníci Islámského státu v iráckém Sindžáru Molotovovy koktejly. Nebo když padla raketa v pásmu Gazy do vedlejšího domu, kde jsme tehdy s mým mužem Andrejem zrovna spali. Nebo když jsme jeli zaminovaným polem. Nebo když jsme se v Sýrii pohybovali na frontové linii nedaleko ozbrojenců z organizace Ahrár aš-Šám. Nebo v Sierra Leone, když po nás večer začali házet místní chlapi kameny. Nebo v Afghánistánu, kam jsem odjela sama točit a fotit příběh popáleninového chirurga, a vystartoval na mě velmi nepříjemně jeden chlap s kalašnikovem. A tak bych mohla pokračovat dál a dál.

Co je pro ženu-fotografku v místech konfliktů nejtěžší?

Nedokážu mluvit obecně, protože znám různé ženy-fotografky a jejich rozličný pohled na stejné situace. Pokud se ale mě týče, tak je to rozhodně násilí páchané na nejslabších – dětech, ženách, seniorech, handicapovaných. Na to si prostě nikdy nezvyknu. A čím jsem starší, mám pocit, že to prožívám ještě hůř.

Jedním z hlavních témat, kterým se věnuješ, je porušování lidských práv, třeba útoky kyselinami na ženy v Indii, násilí v Afghánistánu, žehlení prsou v Kamerunu, dětská prostituce v Etiopii apod. Není to pro mladou ženu strašně deprimující?

No, už taky nejsem žádná ranní rosa, ale k otázce… Ano, je to deprimující. A někdy mám pocit, že už ty příběhy plné násilné krutosti a bolesti prostě neunesu. I proto jsem se začala hodně věnovat projektům pomoci. Z fotografky, která skrze fotoaparát zaznamenává realitu, se často stává spíš fotografka humanitární. Vymýšlíme s partou skvělých lidí okolo mě z nejrůznějších kreativních, ale i medicínských oborů preventivní kampaně, jezdíme s popálenými dětmi na kemp, přednášíme, pořádáme workshopy pro handicapované, pracujeme v oblasti osvěty… A třeba nedávno, 11. 11. na Mezinárodní den válečných veteránů, jsme pro vojáky z misí udělali mejdan, kde jsme jim od srdce poděkovali za službu. Bezpečnost totiž není samozřejmostí, jak si už teď více a více uvědomujeme.

Může fotograf zůstat vždycky „nad věcí“, nebo máš chvíle, kdy bys aparát nejraději odložila a vrhla se hned do nějaké „záchranné akce“?

Určitě existují fotografové, kteří dokážou být odosobnění od těžkých témat. A rozhodně to nekritizuji, pro duševní zdraví je to rozhodně plus. Co se týče mě, tak mi to ne vždycky jde. Několikrát se mi stalo, že jsem místo focení radši přiložila ruku k dílu. Nebo že jsem už neměla sílu cvakat všechno to explicitní zlo. A kolikrát jsem se pak někde schoulená v klubíčku z těch zážitků potřebovala vydýchávat. Ale snažím se držet emoce na uzdě. Důležitá je pro naši práci sice empatie, ale rozhodně nikomu na místě nepomůže hysterický pláč. To akorát zúčastněným aktérům prožívajícím peklo ještě víc ubližuje.

Byla jsi mnohokrát oceněna v soutěži Czech Press Photo. Které fotky nebo souboru fotek si osobně nejvíc ceníš? A proč?

Nedokážu vygenerovat jednu fotku nebo jeden soubor. Za každou cenou, a tedy foto souborem je schované téma, příběh nebo několik příběhů, které pro mě hodně znamenají. Proto jsem je také fotila. Moje první Czech Press Photo jsem dostala za etiopský kráter El sod. A ty fotky jsou pro mě stejně důležité jako další oceněný soubor ze zemětřesení na Haiti nebo fotky z války s Islámským státem či portréty prostitutek z nočních klubů v Kamerunu.

Spolu s dalšími lidmi jsi založila projekt One Blood a sama jsi v jeho rámci zdokumentovala třeba příběh boxerky z Kambodže a dalších „menšinových“ žánrů. Co je cílem projektu?

Projekt One Blood jsme založili s mým mužem Andrejem. Později se přidala naše blízká kamarádka Maja, s níž se doteď přátelíme, a dokonce spolu už točíme dokument, protože se za tu dobu stala filmařkou. One Blood mapuje mladé talentované lidi v zemích, kde tvořit není jednoduché. Název „Jedna krev“ proto, že vášeň a nadšení jsou stejné bez ohledu na to, jestli jsi umělec/kyně či sportovec/kyně z Afghánistánu, Iráku, Ugandy nebo Kambodži. Chtěli jsme tyto mladé srdcaře podpořit tím, že se o ně zajímáme. Že o nich točíme a vyprávíme tím jejich nesnadné cesty k milované subkultuře či bojovému umění. Propojili jsme je se stejně smýšlejícími komunitami ze „Západu“ a dodnes jsme v kontaktu. A stávají se nám dojemné situace. Například naše video o jediných třech skejťácích z Bangladéše pověsil na svůj celosvětově hojně navštěvovaný web RIDE jeden ze zakladatelů skateboardingu Tony Hawk. Dodnes tomu nemůžu uvěřit. Pro kluky to bylo víc než splněný sen. A Tharoth, krásnou vyznavačku khmerského bojového umění bokator, objevila i díky nám Angelina Jolie a obsadila ji do svého filmu. A z takových krásností se pak dokážeme radovat jako děti.

Dále čtěte

Chcete pochopit, co se děje v Rusku? Nesmíte minout tyto knihy

Agresivní konflikt Ruska proti Ukrajině. Válka nedaleko od našich hranic. To je realita současnosti, která je ale ve skutečnosti pokračováním…

Kromě fotografování se věnuješ i videu, získala jsi třeba ocenění za dokument o afghánských parkouristech. Baví tě víc fotit, nebo točit?

Jednoznačně mě nejvíc baví fotit. Při focení se někdy dokážu úplně rozplynout v čase i prostoru. Fokusuju se jen na obraz a emoci, kterou nese. A umím být kvůli jeho zachycení i prý dost nesnesitelná. Ale je to čistě proto, že se do toho dokážu totálně položit a jakéhokoli záškodníka, který mi v tom brání, musím eliminovat. Dodnes si s mojí skvělou kamarádkou Olinou Šilhovou v legraci připomínáme naši rychlou, ale hodně jadrnou hádku nad přežvykujícím oslem v Iráku. Každá jsme to nebohé zvíře chtěly zachytit po svém, a tím si lezly do záběru. Dost vášnivě jsme si u něj vysvětlovaly, kdo na to má větší nárok. Skončilo to hádkou a několikahodinovým odloučením, abychom se neuškrtily. Naštěstí jsme vychladly a pár hodin nato jsme se celé té absurdní situaci upřímně smály. No, ale v té chvíli nám teda do smíchu opravdu nebylo. Tím jsme si ale jasně vysvětlily, jak to s tou naší prací máme, a od té doby jsme se přátelsky a pracovně ještě víc semkly. A v Indii nebo Kamerunu, kde jsme spolu točily a fotily, už jsme si na místě partneřily a nebojovaly spolu.

Máš nějaké fotografické nebo video přání, které by sis chtěla splnit?

Mám spoustu témat, která bych chtěla zachytit. Strávit jejich zkoumáním skrze hledáček fotoaparátu co nejdelší dobu, dostat se co nejhlouběji. Ale vím, že u některých to prostě nebude možné. Buď kvůli jejich přílišné intimitě, kam už fotoaparát nepatří, nebo kvůli tomu, že bych jejich observaci nepřežila. A to doslova.