Mluvené, živé slovo je mocným činitelem našich životů. Stálo na počátku civilizace a stojí na počátku vstupu jedince do společnosti. Slovo má obrovskou sílu. Slovem můžeme pohladit i ranit. Jde o to, co kdo říká, kdy, jak a proč, zda mluví pravdu či vědomě lže. Slovo může být i účinným nástrojem manipulací, slovem můžeme uzavírat mír i vyhlašovat války. Pozorujíce některé naše nejvyšší ústavní činitelé nás může napadat mnohé. Jako by dávno mocní držitelé pozic rezignovali na to, aby jejich chování a vyjadřování mohlo být vnímáno jako obecná norma, příklad a vzor ostatním. Nezřídka „obohacují“ svůj slovník vulgaritami a nepatřičnými příměry, a ještě to vydávají za skvělý trik, kterým oslní ulici. Stydno jim není, neboť ve svém vnímání sebe sama vůbec neznají význam pojmu stud. Nemají ho ve své osobnostní výbavě a ani ve svém slovníku.
Většinově jsme klesli na úroveň konzumace verbálního kýče formátu Čau lidi či exhibic na obrazovkách TV Barrandov. Premiér i prezident udávají falešný tón veřejné diskusi. Každé jejich slovní plácnutí je prezentováno jako významný počin, který je podrobován analýzám a následným soudům. Prchalové a Ovčáčkové se pak tetelí blahem, jak to těm pomatencům zase nandali. Slova opět ukázala svou sílu, která může být i destruktivní, devastující a zvrácená. Často slyšíme, že je třeba zvednout rukavici, přitvrdit, přizpůsobit se jejich stylu hřmotných hulvátů a uplatňovat metodu o hrubém pytli a hrubé záplatě. Ano, i to je možné, ale je to zároveň cesta do nevábných končin. Slušnost není a nesmí být chápána jako slabost. Nepleťme si slovo slušnost s výrazem bezzásadovost. Pevné zásadové celoživotní osobní postoje jsou jedinou účinnou hrází vůči manipulátorům a hrubcům všeho druhu. Rezignace je jen odnoží kolaborace. V normalizační éře, která stála na významu dvou slov – strach a lež –, žila společnost ve schématu celospolečenské schizofrenie. Jiná slova padala v relativním bezpečí soukromí a jiná ve veřejném životě, v zaměstnání a vlastně všude. Platila podivná forma kolektivní autocenzury.
Dnes tato schémata normalizační mentality ožívají a dostávají další rozměr díky novým komunikačním prostředkům. Hlavně si nepálit prstíky a plout na vítězných vlnách. Že je ten vůdce tak trochu nevzdělaný sprosťák a ten druhý mstivý chřadnoucí egoista s drsným slovníkem, zdá se, mnohým nejen nevadí, nýbrž dokonce i imponuje. Nějaké StB a KSČ, Rusko či Čínu tyto masy neřeší. Důležitá je dovča u moře, víkendová grilovačka a plný vozík v hyparmarketu, tak „vo co gou“? Kritici a kverulanti prý jen otravují ovzduší, a navíc nechápou, že ze všeho nejdůležitější je přece ochrana národních zájmů a klid na práci. Slova proti slovům. Významy slov proti jejich dezinterpretacím a krádežím. Lhář a zloděj prostě lže a krade, a krade i významy slov. Dělá to vědomě a plánovitě jako svoji základní metodu mocenského boje a udržení dobytých pozic, které mu zaručují i různé profity a beztrestnost. Slovy útočí (permanentní útok je jejich obranou) a ničí oponenty a konkurenty. Chybou je, že jim to prochází, že jsme to přijali jako status quo, jako novou normu. Je to nebezpečné, neboť tito uchvatitelé moci drtí slovními výpady vše, co jim přijde do cesty.
Leckdy to může mít i trestněprávní kvalifikaci či charakter porušování a překračování ústavy. Demokracie prohrává s agresivními autokraty, a to už je jen krůček do jiných modelů společnosti. Staré psy novým kouskům již nelze naučit. Když se o to pokusíte, tak vás vztekle kousnou. Třeba i slovem, které bolí jako prásknutí bičem. Budeme-li chtít někdy naši nemocnou společnost léčit, pak musíme nejprve vrátit slovům jejich skutečné významy. Kecy by měla nahradit slova, fauly férová transparentní hra a „lžinenávistníky“ lidé schopní a ochotní hájit ověřená fakta, aby se pravda mohla brát jako obecně sdílená nutnost žití ve zdravé společnosti, která funguje na bázi vzájemného respektu a důvěry. Nebude to snadné, vlastně jde o nikdy nekončící proces. Za zločin by měl následovat trest, a to ne selektivně. Zločinem politika je i vědomé zneužívání slov, krádeže jejich významů a plánovité lži. Pokud se o nápravu dnešních poměrů nebudeme dnes a denně alespoň pokoušet, tak opět zvítězí zlo, které se bude opírat o lež a strach, i když třeba ve zdánlivé soft variantě.
Na počátku bylo slovo a bude i na konci. Jaké konkrétně? Uvidíme. I náš hlas je důležitý, náš hlas má slovo. A to za to stojí, stejně jako slovo svoboda. Věřím, že již brzo skončí doba, kdy dominovaly slovní průjmy a slovní agrese těch, kteří nám ukázali, kam až jsou ochotni zajít, pokud ve společnosti převáží lhostejnost, účelová chytristika a bojácnost. Nenechme si naši mysl zaneřádit jejich produkcí, která připomíná nekonečně se vrstvící skládku nebezpečného odpadu. Politikův konec nastává ve chvíli, kdy vzbuzuje směsici tří pocitů – pohrdání, úplného nezájmu a lítosti. Ostatně sami sobě píší své nekrology, a někteří pro jistotu dle instrukcí i v azbuce a v čínštině. Jeden vzkaz bych pro ně i pro nás měl – nikdy více.
