Ve fašistickém Rusku kvete Putinův kult - matrjošky na moskevském Arbatu. FOTO: ČTK / Ruml Miloš
FOTO: ČTK / Ruml Miloš
ESEJ / Proměna mezinárodního řádu a utváření nového světového uspořádání, to jsou nejčastější pojmy opakovaně užívané ve spojitosti se současným vývojem na globální scéně. Rostoucí počet regionálních konfliktů poháněných ambicemi vládců s autoritářskými a diktátorskými sklony se stal průvodním jevem konce jedné éry, spojené posledních sto let se snahou o vybudování demokratického řádu postaveného na mezinárodním právu a rovném přístupu ke všem jeho členům.
Rezignace demokratických států v čele se Spojenými státy americkými na snahu o udržení dosavadních mezinárodních pravidel a obranu před útoky těch, kteří si vytkli za cíl jejich zničení, nás staví do pozice, kdy nevíme, jak bude nový světový řád vypadat a čí vize nového mezinárodního uspořádání se nakonec prosadí. Výchozí situace však není pro malé státy, mezi něž patří i Česká republika, rozhodně pozitivní.
Budování demokratického řádu ve 20. století
Každý mezinárodní řád je vždy vystavěn na určité vizi. Jejím nositelem je obvykle nejsilnější velmoc anebo skupina velmocí, která se s ní ztotožňuje. V eurocentrickém 19. století byl touto vizí tzv. koncert velmocí, postavený na výsadním postavení Rakouska, Pruska a Ruska na evropském kontinentě a na světové dominanci Velké Británie, odrážející její imperiální velikost a klíčovou roli v mezinárodním obchodu. Rostoucí ambice a hospodářský vzestup nové velmoci, Německa, vytvořené „krví a železem“ pod vedením Pruska, však přinesl konec této mocenské rovnováhy a přímý střet o podobu nového mezinárodního řádu v první světové válce.
Výsledkem pro evropské velmoci naprosto devastující války byl nástup Spojených států amerických jako nové světové velmoci, která se také zásadním způsobem podílela na nové podobě evropského uspořádání. Ta odrážela vizi tehdejšího amerického prezidenta Woodrowa Wilsona o vybudovaní zcela nového mezinárodního řádu postaveného na demokratických principech, v němž budou všechny budoucí konflikty řešeny smírnou cestou.
Zárukou mělo být vytvoření nové mezinárodní organizace, Společnosti národů, v níž by všechny státy světa měly rovnoprávné postavení. Přestože tato první globální organizace, jejímž cílem bylo udržet světový mír, nakonec selhala, a to i kvůli neúčasti USA, které se záhy po válce rozhodly přejít k politice izolacionismu, vize nebyla definitivně pohřbena a pouze čekala na své oživení. Impulsem k její restauraci se stala druhá světová válka, jejímuž vypuknutí právě tato organizace nedokázala zabránit.
Další ničivý konflikt, který v důsledku použití nových zbraní a technologií vedl k ještě větším lidským a materiálním ztrátám než předchozí světový střet, znamenal definitivní změnu americké zahraniční politiky a plné převzetí odpovědnosti za udržování mezinárodního míru podporou vzniku nové globální organizace, Organizace spojených národů. Nositelem této myšlenky se stal opět americký prezident, tentokrát Franklin Delano Roosevelt, který v jejím prosazení viděl své poslání, a to i navzdory prohlubujícím se tenzím mezi USA a Sovětským svazem o podobě nového poválečného uspořádání.
Nová organizace, která si po skončení druhé světové války znovu kladla za cíl udržovat mezinárodní mír a bezpečnost a rozvíjet přátelské vztahy mezi všemi národy, tak nebyla ve snadné situaci. Nový bipolární svět a soupeření mezi dvěma antagonistickými bloky států v čele s USA a Sovětským svazem se odrážel i v jejím fungování. Probíhající dekolonizace a vznik řady nových států navíc počet jejích členů výrazně rozšířily.
Ochromené fungování klíčového orgánu organizace, Rady bezpečnosti, v němž při stálém členství USA a SSSR nebylo možné dojít v množství otázek ke všeobecné shodě, pak bylo obcházeno rezolucemi Valného shromáždění, kde čím dál větší roli sehrávaly právě státy třetího světa. Obě supervelmoci tak postupně začaly soupeřit i o vliv v těchto zemích.
Konec studené války a rozpad Sovětského svazu přinesly opět změnu mezinárodního řádu, tentokrát však cestou evoluční, bez drtivého celosvětového dopadu. Spojené státy americké zůstaly jedinou globální velmocí a uspořádání se proměnilo v unipolární. Tato nová situace se promítla i do fungování OSN, která konečně začala plnohodnotně naplňovat svůj cíl udržovat ve světě mír a bezpečnost. Tato zlatá éra mezinárodní spolupráce a stability však netrvala dlouho, s příchodem 21. století se objevily nejen nové výzvy, ale především noví vyzyvatelé usilující o změnu tohoto světového uspořádání.
Úpadek demokracie a vzestup revizionistů ve 21. století
Zatímco začátek nového století přinášel ještě naději v podobě společného boje všech mírumilovných národů proti mezinárodnímu terorismu, symbolizovanému islámskými náboženskými radikály, záhy se ukázalo, že iluze jednoty mezinárodního společenství nebude mít dlouhého trvání. Slábnoucí pozice Spojených států amerických a jejich demokratických spojenců, vysilovaných nekončícími protiteroristickými válkami a operacemi, se stala příležitostí pro revizionistické mocnosti a vyústila k urychlení jejich příprav na dosažení dlouhodobých mocenských cílů spojených s regionálními a globálními ambicemi.
Jako první se rozhodlo otestovat sílu USA a euroatlantického společenství Rusko. Útok na Gruzii zahájil novou fázi ruské expanze s cílem zvrátit výsledky studené války a obnovit zašlou imperiální slávu velké euroasijské velmoci. Absolutní nepochopení ruských záměrů a následné vyhlášení americké politiky „resetu“ ve vztazích s Ruskem jen potvrdilo v ruských očích slabost USA a vedlo k rozjetí ruské válečné mašinérie naplno. Nejen investice do modernizace armády, ale především nový důraz na hybridní metody vedení války demokratické spojence zaskočily a zastihly zcela nepřipravené. Než se dokázali vzpamatovat, Rusko obsadilo ukrajinský Krym a začalo si připravovat půdu pro další anexi území na východě Ukrajiny.
Inspirována těmito ruskými mocenskými výsledky přistoupila k realizaci svých ambicí také Čína. I pro ni se investice do vojenských kapacit a hybridních prostředků vedení války staly prioritou, která začala velmi rychle získávat konkrétní rozměr nejen budováním umělých ostrovů a nových vojenských základen v Jihočínském moři, ale i masivní snahou o získání dominantního postavení v globálním obchodu za podpory velkého geopolitického projektu Nové hedvábné stezky.
Rychlost čínské politické a hospodářské expanze do celého světa doprovázená brutálním potlačením politických svobod obyvatel Hongkongu a genocidou Ujgurů v Sin-ťiangu dávala jasně cítit, že komunistická Říše středu se v tažení za získáním pozice nové globální velmoci nezastaví před ničím. I přesto byla reakce demokratických států váhavá, a to zejména na straně Evropy. Nejednota v hodnocení čínské hrozby pak euroatlantické společenství rozdělila a tím i dále oslabila.
Za situace, kdy Rusko a Čína úspěšně postupují při realizaci svých mocenských cílů a geopoliticky expandují, přichází do čela USA prezident Donald Trump a přináší svou vlastní politiku velmocenského tlaku vůči stávajícím partnerům a spojencům v regionu, spojenou i s jasnými požadavky územního rázu. Dosavadní hlavní demokratická mocnost světa se tak svými metodami zařazuje po bok autoritářských revizionistických velmocí budujících si nové sféry vlivu i přímou kontrolu nad dalšími územími ve svém sousedství hrubou silou, za použití všech dostupných politických, ekonomických a vojenských prostředků, v rozporu s principy mezinárodního práva a mírového soužití národů.
Zpátky ke kořenům aneb Vítězí pouze síla
Nové světové uspořádání tak postupně získává první obrysy. Definitivní pád demokratického řádu dovršil úpadek jeho hlavního garanta, Spojených států amerických, a odklon této velmoci od demokratických hodnot a prosazování vlády práva v mezinárodních vztazích. Vstupujeme do světa, v němž bude platit pouze právo silnějšího a mezinárodní právo nebude respektováno.
Globální Organizace spojených národů zcela ztratí svůj vliv a schopnost řešit bezpečnostní krize, což ostatně potvrzuje i vývoj v posledních téměř 20 letech. O budoucnosti této planety bude rozhodovat jen triáda největších mocností s dostatečným ekonomickým, a především vojenským potenciálem, které si svět rozdělí na sféry svého výsadního vlivu.
USA, Čína a prozatím stále i Rusko budou uplatňovat svůj tlak na menší a vojensky slabší státy s cílem prosadit své zájmy a vůli. Nejohroženějšími jsou již nyní země v jejich nejbližším sousedství, které nemají možnost, jak se mnohonásobně silnějším jaderným mocnostem dlouhodobě bránit. Právě vlastnictví jaderných zbraní bude hrát v novém, mnohem drsnějším a bezohlednějším světě naprosto zásadní roli.
Pouze státy, které budou patřit mezi jaderné mocnosti, si totiž budou moci být jisty svou bezpečností před expandujícími agresory. Odstrašující potenciál jaderných zbraní se stane jedinou skutečnou bezpečnostní zárukou a ze zemí, které jimi budou disponovat, vytvoří nadřazenou elitu respektovanou i novou globální triádou.
Čeká nás tedy období extrémní nestability spojené s posilováním mocenských pozic všech tří hlavních globálních hráčů připravujících se na konečný střet, který rozhodne o tom, kdo z nich se stane jediným pánem nového světa a bude také určovat jeho podobu.
Pro Českou republiku, stejně jako pro většinu demokratických států světa, opírajících se o dosavadní mezinárodní systém postavený na vládě práva a respektu k menším a slabším národům, to není dobrá zpráva. Budou vydány na milost a nemilost globálním i regionálním jaderným mocnostem, které vůči nim budou tvrdě prosazovat své vlastní zájmy a na jejich nezávislost se nebudou ohlížet.
