Soutok Vltavy a Berounky v pražských Lahovicích během povodně roku 2013 FOTO: ČTK/Šimánek Vít
FOTO: ČTK/Šimánek Vít
Širší okolí soutoku Vltavy a Berounky v jižní části dnešní „Velké Prahy“ a obecně pak celé pražské jihozápadní předpolí od Lahovic a Zbraslavi až po Černošice a Kazín představuje velmi specifický kulturně-historický region. Jeho hlavním centrem a spirituálním ohniskem bylo ve středověku a raném novověku cisterciácké opatství Aula Regia na Zbraslavi, založené koncem 13. století českým králem Václavem II. jako nová královská nekropole Přemyslovců.
Už pasáže ze Zbraslavské kroniky o oné královské fundaci můžeme považovat za základ symbolické (církevně-politické) reflexe a sakralizace krajiny soutoku Vltavy a Berounky.
Zbraslavský opat a kronikář Ota Durynský popisuje, jak se Václav II. plavil s cisterciáky lodí po Vltavě, aby společně vyhledali lokalitu vhodnou pro založení nového kláštera. Jakmile vstoupili na zbraslavský břeh, byli jati prorockým duchem a pochopili, že jsou na Bohem vyvoleném místě, nadto oplývajícím vodou, lukami a vinicemi. Úradkem Božím bylo prý místo, na němž se nacházel královský dvorec, od starodávna určeno pro cisterciácké opatství, a proto je Václav II. daroval Panně Marii jakožto ochránkyni tohoto řádu.
Kronikář fabuluje, jak král při své pozdější návštěvě Zbraslavi vyhlédl z okna opatského domu a opěvoval krásu zbraslavské krajiny soutoku, a sice jako „půvabné místo, soutokem dvou řek zavlažované, stromy osázené, pastvinami bohaté, vinicemi, poli ne neúrodné, místo, které dosud poskytovalo králům potěšení“. Sám král je měl na věčnou památku pojmenovat jako „Aula Regia“ čili „Královskou síní“. A také proto – s trochou nadsázky – můžeme označit krajinu soutoku jako historickou jižní předsíň české metropole Prahy.
Byla to právě Zbraslavská kronika čili Chronicon Aulae Regiae z pera cisterciáků Oty Durynského a Petra Žitavského, která ze Zbraslavi učinila stěžejní kulisu státnických činů českých králů, aby se následně stala zdrojem inspirace a imaginace i pro další literáty středověku a raného novověku. Mimo jiné i pro Bohuslava Balbína (†1688), vlasteneckého jezuitu a polyhistora, kterého můžeme označit za patrona rodící se „legendy o soutoku“, neboť ten dobře věděl, jak významná je to lokalita.
Balbín přisoudil Vltavě přitékající od jihu do Prahy tříbarevnost: zelenou od původní Vltavy, černou od Sázavy a bílou od Berounky. A bylo to baroko, které definitivně sakralizovalo krajinu soutoku pod Zbraslaví, neboť právě sem přece přivádí Vltava vodu ze Sázavy, řeky sv. Prokopa, aby se smísila s Berounkou, řekou sv. Ivana, pročež společně spěchají do Prahy, kde je Vltava řekou sv. Jana Nepomuckého.
„Soutok“ je tak symbolickým místem setkání českých zemských patronů, reprezentujících rozličné spirituální tradice.
Zbraslavsko na prahu modernity
Krajina soutoku je od středověku provázána se Zbraslaví, s tamějším cisterciáckým opatstvím, k jehož dominiu náležela většina vsí lemujících Vltavu a Berounku. Ovšem i po zrušení opatství v roce 1785 se udržela kontinuita onoho specifického majetkového celku, přičemž klášter, přestavěný na zámek, zůstal na dlouho centrem této oblasti.
Plastický obraz krajiny soutoku čili Zbraslavska nalezneme ve slavné Topographie des Königreichs Böhmen z pera učeného piaristického kněze a historika Jaroslava Schallera, konkrétně v 8. díle o Berounském kraji, jenž vyšel roku 1788.
Schaller si ve zlomových časech josefínského osvícenství a na prahu zásadních modernizačních procesů dobře uvědomoval zvláštní náladu onoho podivuhodného koutu, který se na soutoku Berounky a Vltavy bezprostředně dotýkal staroslavné Prahy. A poněvadž oblast mezi Zbraslaví, Kazínem, Karlštejnem a Tetínem dýchala nejstaršími českými dějinami a legendami, byla i pro Schallera krajina soutoku jedním z inspiračních zdrojů obrození Čechů jakožto kulturního a později i politického národa.
Po Berounce a Vltavě byly do Prahy dováženy ryby, dřevo, obilí a železo. A soutok obou řek, tehdy ještě přímo pod Zbraslaví, byl jakousi přirozenou „předpražskou“ křižovatkou. Podle Schallera bylo možné v Praze celkem dobře poznat, která voda ve Vltavě přitekla s Berounkou.
Zatímco u pravého břehu novoměstského a staroměstského proudila prý voda ze Sázavy a byla černá, původní Vltava tekla uprostřed a zachovávala si zelenou barvu. Naopak levý břeh malostranský omývala někdejší voda z Berounky, která bývala bílá, kteroužto barvu získala od vápencových skal, jimiž protékala. To byl údajně také důvod, proč bylo novoměstské a staroměstské pivo, vařené z vltavské vody, mnohem lepší než malostranské – mohla za to Berounka.
Zvláštní oddíl svojí knihy věnuje Schaller komornímu panství Zbraslav, jehož centrem bylo stejnojmenné městečko. Připomíná Přemysla Otakara II., který si v této končině vystavěl lovecký hrádek a okolní stráně nechal osázet vinnou révou z Rakouska, stejně jako jeho syna Václava II., který zde založil cisterciácké opatství, jemuž daroval okolní kraj. Po zrušení opatství v roce 1785 a jeho převedení na Náboženský fond získal roku 1787 klášterní budovy pán ze Sauvaigue a zřídil zde cukrovar.
Jakoby na druhém chronologickém pólu „velké modernizace“ 18. a 19. století stojí dílo Das Königreich Böhmen: Statistisch-topographisch dargestellt od Johanna Gottfrieda Sommera, německého topografa a literáta působícího v Praze. Popis krajiny soutoku bychom nalezli v 16. svazku o Berounském kraji publikovaném roku 1849. Ve zdejším regionu stále ještě panovala „předmoderní“ atmosféra, většina lidí se živila zemědělstvím, lesními pracemi a řemeslem, z nichž si svůj význam drželo zejména košíkářství. Stále více obyvatel však pracovalo v nově zakládaných továrnách a kamenolomech.
Kromě obilí se tu pěstovaly luštěniny, řepka olejná, mák, zelí, řepa a brambory, ale také chmel a víno. Ve Vraném existovala papírna, ve Zbraslavi cukrovar a mydlárna, ledek se zpracovával v Lipanech.
Mezi řemeslníky a živnostníky bychom nalezli pekaře, tkalouníky, pivovarníky a hospodské, bednáře, rybáře, řezníky, sklenáře, krupaře, obchodníky ovocem, košíkáře, kožešníky, perníkáře, zedníky, mlynáře, kominíky, řemenáře, zámečníky, kováře, krejčí, ševce, mydláře, provazníky, truhláře, hrnčíře, povozníky a tesaře, stejně jako kupce různého druhu.
Krajina soutoku v interakci s Prahou
Když roku 1850 vznikl v rámci nového Pražského kraje politický okres Smíchov, stal se jeho důležitou součástí soudní okres zbraslavský, jehož severní polovinu tvořila právě krajina soutoku. Od roku 1855 krátce existoval i smíšený politicko-soudní okres Zbraslav, jenž byl od roku 1868 jakožto soudní okres opět částkou okresu smíchovského. Teprve v roce 1927 byl soudní okres zbraslavský začleněn do nově zřízeného politického okresu Praha-venkov.
Můžeme konstatovat, že od poloviny 19. století narůstala interakce Zbraslavi a krajiny soutoku s hlavním městem Prahou, zejména díky novým silnicím, železniční trati a paroplavbě. Oblast se zvolna proměňovala v jakési pražské „jižní předpolí“. Výrazem tohoto „sbližování“ byl nejen rozvoj turismu a pořizování si letních bytů ze strany pražských měšťanů, nýbrž i jejich zakupování se přímo ve Zbraslavi, ať už šlo o literáta a publicistu Vítězslava Hálka (†1874), estetika a zakladatele Sokola Miroslava Tyrše (†1884), vydavatele J. R. Vilímka (†1911) nebo knihkupce a nakladatele Jana Ottu (†1916).
Zásadní úlohu sehrála krajina soutoku v časech formování moderního českého politického národa v 19. století, kdy se stala součástí jakési národní „mentální mapy“, na které kromě Zbraslavi zářily jako jasné body též Chuchle, Radotín nebo Kazín.
Právě tudy mířily kroky českých vlastenců ke Karlštejnu čili Karlovu Týnu a také ke vzdálenějšímu Tetínu. V dějinách 19. a 20. století by před námi mohl defilovat imaginární „soutok“ romantický, státoprávní, republikánský, industriální i turistický, stejně jako opomíjený a přehlížený.
Krajina soutoku byla reflektována v pojednáních přírodovědných, vlastivědných i literárních a je pozoruhodné, že bez ohledu na žánr jde vlastně vždy o texty poetické. Snad je to tím, že krajina kolem Zbraslavi rozněcovala představivost jak svou historií, tak i přírodní členitostí, čímž si podmaňovala básníky a romanopisce, stejně jako přírodovědce a historiky.
Možná i to je specifické pro „soutok“, že z geologů činil (a činí) básníky, naopak literáty vede k přemýšlení o věcech politických a veřejných. V tom může být krajina soutoku jako „jižní předsíň“ Prahy inspirací i pro dnešní obyvatele hlavního města a jeho okolí.
Soutok romantický
Jedním z prvních, kdo si v moderní době povšiml krás krajiny soutoku, byl sasko-výmarský státní úředník a cestovatel Wilhelm Ferdinand Bischoff, který se v okolí Prahy pohyboval roku 1823. Berounka a Vltava se mu jevily jako „nanejvýš malebné“, zejména na svém soutoku: „U Zbraslavi se vltavské údolí zužuje podobně jako labské údolí u Pirny. Proud se valí od jihovýchodu z příkrého horského masivu, zatímco od jihozápadu spěchá Berounka skrze zářivou nivu.“ Krajina mezi Zbraslaví a Dobřichovicemi byla podle něj velmi divoká a lesnatá.
Tento zvláštní kout si oblíbil též romantický literát Karel Hynek Mácha, který sem situoval svůj nedokončený historický (gotický) román „Kat“ z roku 1834, v němž „stařec“, někdejší kat krále Václava IV., mimo jiné prohlašuje: „Já jdu na Zbraslav; půjde-li tvůj kůň volným krokem, kráčejme spolu tak dlouho, až tam, kde Vltava s Berounkou se schází.“
Mácha se snaží romantizovat atmosféru zdejší krajiny, dočteme se tudíž, že zde „hlučná Vltava zpívala“, nebo že „oblaky se rozprchly a měsíc stál jasně na nebi; hvězdy se zhlížely v krůpějích rosných po listí křovin na mezích cestu vroubících i v řece rozlehlé.“ A jinde: „Ranní páry vystupovaly z řeky Berounky, a v divných podobách se nesly nad tmavými hvozdy, rozráženy jsouce rychlými křídly tudy létajících a hlasně volajících havranů.“
Dojmy z bloumání touto krajinou zachytil rovněž Julius Sax ve své stati „Procházka z Prahy do Malé Chuchle“, která byla publikována roku 1853 v časopise Živa: „Vyšší chlumy ukončují pak v jihu u Zbraslavi obzor, za nímž se Vltava v úzkém skalnatém, Berounka v širším oudolí ztrácí. Všeckny tyto výšiny a stráně náležejí, pokud oko sahá, k jedné a též soustavě vrstevní, tak nazvanému silurskému útvaru.“
V témže ročníku časopisu Živa se objevil i článek „O porfyrech Vltavského údolí u Prahy“ z pera Jana Krejčího, správce mineralogických sbírek Národního muzea a později profesora geologie na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, který byl přesvědčen, že „průřez, jenž skalní vrstvy oudolí Vltavského v okolí Pražském odkrývá, náleží k nejzajímavějším místům geognostickým nejenom v Čechách, nýbrž v celé Evropě.“
A dále poznamenává: „Porfyry tyto leží v nejhlubších vrstvách našich břidlic, nahoře u Zbraslavi a dole u Podbaby a Libčic, ačkoliv se dosaváde od mnohých zeměznalců za výrobek plutonský považují, totiž za horninu, která v pravěku z lůna země co žhoucí látka vystoupila a do škulin proražené kůry zemské vnikla, docela odporuje tomuto domnění uložení našich porfyrů.“
Jak vidno, romantizující („máchovský“) přístup k popisu zdejší krajiny si osvojili i exaktní pozorovatelé, totiž geologové, pedagogové a historikové. Patřil k nim také Karel Vladislav Zap, vlastenecký učitel, muzejník a historik. Ten je autorem „Nového prostonárodního popisu Čech, Moravy a Slezska“ (1854), v němž připomíná, že Zbraslav je jakožto „městys při ústí řeky Mže čili Berounky do Vltavy“ důležitým centrem cukrovarnictví a s řekou spojeného košíkářství.
Zap sepsal i vlastivědnou studii „Zbraslav“ (1854) pro časopis „Památky archaeologické a místopisné“, a také v tomto textu zaznívá obdiv ke zdejší krajině: „Zbraslav zaujímá skrovné meziříčí mezi starou Mží a Vltavou pod zeleným stínem vrchu Svatohavelského, na kterémž též osamělý kostel stojí. Vystupmež k tomu kostelíku, a octneme se opět na jednom z nejpěknějších stanovišť v okolí Pražském! „Městys Zbraslav vyplňuje celý poloostrov mezi Vltavou a Berounkou“, proslulý i s okolními vesnicemi pletením košíků z vrbového proutí.
Pokud bychom tedy hledali nějaké topografické synonymum pro naši krajinu soutoku, pak zde právě zazněla: „meziříčí“ či „poloostrov“ mezi Vltavou a Berounkou.
Soutok očima „otce české geologie“
K předním vědcům zkoumajícím tento kraj náležel zmiňovaný Jan Krejčí, označovaný za „otce české geologie“. Stěžejním dílem tohoto českého a pražského patriota je „Přírodopisný průvodce po okolí Pražském“ (1854) určený pro studenty reálek a gymnázií. Ani on nezapřel tendenci kombinovat přírodní vědy s poetikou: „Po nerovném řečišti pění se vlny Vltavské a nabývají tiššího toku teprve u Zbraslavi, kde se oudolí až na půl hodiny cesty rozšiřuje, vstupující do měkčích břidlic.“ Odtud Vltava dále spěchá a „objímá pak ve svém lůně Prahu“.
Neméně lyricky popisuje soutok Berounky a Vltavou: „Vysoké křemenité vrchy na pravém a levém břehu provázejí zde Berounku až k Mokropsům, za nimiž se údolí až na půl hodiny cesty rozšiřuje a velmi mírným svahem k údolí Vltavy kloní. Berounka, plynouc zde v mnohých oklikách a v řečišti nově vydobytém podle levých oubočí (zanechavši před časy řečiště na pravém svahu), spojuje se u Lahovic s Vltavou.“
Opakuje rovněž hypotézu, že Vltava měla v pravěku mnohem širší řečiště, přičemž od Zbraslavi až po Radotín a Braník utvářela jakési jezero.
Zaposlouchejme se ještě do Krejčího „Horopisných obrazů okolí Pražského“ z roku 1857: „Naproti Zbraslavi vyzdvihuje se na pravém břehu Vltavy několik chlumů. Vysočina pahorkovitá přechází zde náhle v úhledné chlumy, z nichž půvabná vyhlídka na údolí Vltavské a Berounské se otvírá. Nejvyšší vrch jest Hradiště. Vltava, vystupujíc u paty toho vrchu z úzké skalní štěrbiny do širšího údolí, spojuje se pod Zbraslaví s Berounkou. Spojení to spatřujeme pod sebou a sledujeme údolí až za nádherný obraz hlavního města. Není v okolí Pražském půvabnější lesní krajiny nežli v tomto zákoutí, pročež také výlety do Závisti již od dávna jsou nejoblíbenějšími vycházkami přírodomilců hlavního města. Železná parní loď otevřela pak nyní krajinu tu návštěvě celé Prahy.“
Meziříčí, poloostrov, nebo jezero?
Specifikům flóry v krajině soutoku se věnoval botanik Ladislav Josef Čelakovský, profesor Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, a to v pojednání „Květena okolí Pražského“ (1870). Svou zvláštní pozornost vysvětloval skutečností, že „v novějším čase paroplavbou skutečně do okolí Pražského byla jako vtažena a od Pražanů denně navštěvována bývá“. Jako místo „nejteplejších údolí“ pak označil právě ono „zúžení“ kolem Vltavy a Berounky s „pobočnými menšími údolími“, zvláštní „květenu lesní“ pak nalézá „v lesích Zbraslavských u Berounky“.
Další osobností, zkoumající krajinu soutoku, byl Josef Melichar, profesor c. k. Ústavu ku vzdělání učitelek v Praze, který v příručce „O řekách českých, moravských a slezských“ (1874) popisuje též soutok Berounky s Vltavou.
Připomíná, že Berounka „vstupuje u Dobřichovic opět do širokého údolí podélného. Vodností svou způsobuje zvláště v údolí zbraslavském nejen časté zátopy, nýbrž i mění řečiště své.“ Ostatně takřka všichni pisatelé oné doby připomínají nestabilitu říčného koryta Berounky, přičemž její soutok s Vltavou se postupně vzdaloval od Zbraslavi a své dnešní místo u Lahovic našel teprve roku 1829.
Situaci krajiny soutoku zachycuje i „Statistický výkazník okresu zbraslavského“ (1874), jehož autorem byl okresní tajemník Josef Liehmann. Podle jeho popisu „okres zbraslavský jest více hornatý nežli rovný“, u Berounky a Vltavy je krajina prostoupena lesnatými hřbety. Zajímavá je poznámka týkající se právě „soutoku“ a obzvláště Berounky: „Při povodni pokrývá celé údolí od Černošic k Lipanům, Radotínu, Lahovicům a Chuchli, které se podobá jezeru, a zanechává mnoho bahna a nánosu.“
Naše sémantické pole, rámující jakousi mentální mapu zdejšího regionu, se tak opět rozšiřuje. Onu oblast bychom mohli označit nejen jako „soutok“, „meziříčí“ či „poloostrov“, ale též jako občas se objevující a znovu mizející „jezero“. Při záplavách se v kraji navíc objevuje „nemoc bařinná“ čili malárie (zimnice, hlavnička), kterou vždy onemocní několik desítek i stovek lidí. Lesy tehdy podle Liehmanna byly převážně borové, jedlové, březové a dubové, ovocnářství se jevilo zanedbaným.
Obyvatelstvo, drtivou většinou katolické, jen s malou komunitou židovskou a ještě menší evangelickou, se sdružovalo v různých spolcích, z nichž vynikaly například Občanská beseda, Jednota učitelská „Budeč“ a Loterní spolek „Včelka“ ve Zbraslavi.
Nikoliv všichni pozorovatelé okolí zbraslavského však nazřeli heroičnost a dramatičnost zdejší krajiny. Tak například historik a literát František Adolf Šubert, který zpracoval jeden z pražských dílů monumentálních Ottových „Čech“ (1887), poznamenal lakonicky, že „pohled od staroslavné Zbraslavi na krajinu směrem ku Praze sice nepřekvapuje, neoslňuje a vůbec nepůsobí imposantně, ale přece má svůj zvláštní půvab.“ Přesto však „odevšad jeví krajina ráz přívětivý a působí na diváka konejšivě.“
Zrození turistiky
To už však byla krajina soutoku významnou turistickou destinací a roku 1898 vydal spisovatel a novinář Josef Ladislav Turnovský svou „příruční knížku pro cestující a výletníky“ nazvanou „Z Prahy do Svatojanských proudů“. Zbraslav je pro něj „památný, starobylý královský městec, kde jest nám za příčinou jeho slavné minulosti o něco déle se pozdržeti“. Podél Vltavy se navíc nalézá nábřeží, spojené se silnicí vedoucí na Prahu, přičemž Turnovský doporučuje návštěvu Havlína, neboť je zde „vyhlídka půvabná zvlášť ke straně severní, kde údolí vltavské v malebnou kotlinu se rozšiřuje.“
Velkou událostí bylo, když roku 1899 vyšla vlastivědná publikace „Smíchovsko a Zbraslavsko“, kterou pod redakcí okresního školního inspektora Františka Hansla připravilo tamější učitelstvo. I zde nalezneme beletrizující charakteristiku krajiny: „Přijavše do sebe Berounku vstupuje Vltava do rozlehlé kotliny, ohraničené u Zbraslavi částečně strmým Havlínem, rozlévá své vody do veliké šíře a zužuje se nápadně teprve pod Zlíchovem.“ Berounka se vlévá u Lahoviček do Vltavy „vytvořujíc za svého toku četné luhy, výspy a ostrůvky.“ Kolem soutoku Vltavy a Berounky se „mnoho obyvatel zaměstnává výrobou proutěného zboží“, zejména v Horních a Dolních Mokropsech.
Původně se Berounka vlévala do Vltavy pod samotnou Zbraslaví, ale za velké povodně roku 1829 „opustila staré řečiště a razila si koryto nové, nynější, aby ústila do Vltavy blízko Lahoviček. Řečiště staré naplňuje se vodou toliko za povodní, a voda udržuje se v něm po celý rok, vytvořující shnilé rameno zvané „Rasovna“. Místy udržují se po dlouhou dobu letní tůně. Vlhká místa pobřežní zelenají se vrbovým luhem. Časté zaplavování způsobuje v bařinatých sídlech okolí Zbraslavského zimnice. Za povodní pokrývají vody Berounčiny celé široké údolí od Černošic až k Lipanům, Lahovicům a Chuchli. Vodní pláň podobá se té doby jezeru.“
A právě Malá Chuchle je „četně navštěvované výletní místo. Lázně tamější od starodávna známé, s půvabnou zahradou a stinnými procházkami v příjemném háji, lákají zvláště v neděle a svátky za doby letní obyvatelstvo městské, jež dovážejí četné výletní vlaky i parníky.“
Paroplavba se provozuje od roku 1865 z Prahy do Štěchovic, za nízkého stavu vody jen do Davle. Samotná Zbraslav se nalézá „v krajině hojnými krásami přírodními odedávna slynoucí, na levém břehu Vltavy, která rozlévá se širokým proudem v úrodnou kotlinu Zbraslavskou.“ A Černošice Horní a Dolní jsou „pro vábnou polohu oblíbeným letním sídlem Pražanů, kteří tam pěkné vily postavili.“
Soutok jako literární krajina
Pokud znovu zalistujeme v textech krásné literatury, zjistíme, že kontakt Pražanů s oním jihozápadním předpolím představoval důležité téma i ve druhé polovině 19. století, přičemž se děl pozvolna, zvědavými přískoky. Můžeme hovořit přímo o objevitelských cestách, jejichž intenzita narůstala s rozvojem vltavské paroplavby (a železnice).
Jan Neruda popisuje velmi ironicky ve svém fejetonu „O té parolodi“, napsaném roku 1865, ztroskotání pražského parníku „Mecséry“, jenž v létě 1857 zajišťoval výletní dopravu z Prahy přes Zbraslav do Štěchovic. Při zpáteční cestě loď uvízla na mělčině, což Neruda líčí jako Boží trest. Výletníci nakonec „přišli k poznání hříchů svých, učinili pokání a cestující lid ubíral se v prostých a rozumných kocábkách až na Zbraslav, odkudž pak dostal se do Prahy.“
Pražané se vrátili k dobrému rozumu a na výlety začali chodit raději pěšky; měli tak, jak glosuje Neruda, „hodiny tiché a pokoj přede vším novotářstvím“. Jenže právě roku 1865, jak Neruda podotýká, zachtělo se jim „parou plavat na novo“ – na vodu byl totiž spuštěn parník „Prag – Praha“, a tak znovu začalo ono pomatení smyslů pro pražskou honoraci se sháněním lodníků, žurnalistů, piva a uzenek, což všechno prý patřilo ke koloritu těchto „objevných výprav“.
Také pražský rodák Rainer Maria Rilke, významný lyrik německého jazyka, si našel cestu ke krajině soutoku a své dojmy vyjádřil v juvenilní básnické sbírce „Oběť domácím bohům“ („Larenopfer“, 1895), která je senzitivní oslavou „zlatého města“ Prahy a jejího okolí.
Motiv putování parníkem po Vltavě se ozývá v básni „V létě“ popisující plavbu ze Smíchova na Zlíchov. Báseň „Na hřbitově zbraslavském“ nás přivádí rovnou na zbraslavský Havlín s kostelíkem sv. Havla, kde „pro kvítí rovů nevidět“ a nadto „tu lebka leží přede mnou, / a z jejích prázdných očí svítí / pomněnky tichou modří svou.“
Snahy o „dobytí soutoku“ situovaného u Zbraslavi sledovali soudobí literáti bedlivě a často i s pobaveným úsměvem. Ve známém románu „Otec Kondelík a ženich Vejvara“, který roku 1898 publikoval Ignát Herrmann, zatoužili hlavní hrdinové právě po takovém výletě „po vodě“. Jenže jejich výprava skončila již u Zlíchova, neboť loďka narazila na kůl a ztroskotala.
Zcela jiný pohled na přípražskou krajinu mezi Zbraslaví a Černošicemi nalezneme u básníka Vítězslava Hálka. Některé jeho zádumčivé verše z lyrické sbírky „V přírodě“ vznikaly v letech 1872–1874 právě zde, na jeho milované Závisti. K tomu jen krátký citát: „A má jest háje tklivá šeř, / kdy ušlým dechům ustlá, / má zřídla jsou, můj jejich ples, / kdy v souzvuk řeky zhustlá.“
Zatímco se Hálek dojímal nad přírodní scenérií kraje, mladý pojišťovací úředník a literát Franz Kafka vyrážel na plovárny ve Zbraslavi a Černošicích, jak o tom čteme v jeho deníkovém záznamu z 15. srpna 1911.
Vančura jako bard krajiny soutoku
Když bychom měli někoho z českých literátů označit za barda krajiny soutoku, byl by to samozřejmě Vladislav Vančura, jenž své dětství prožil na „venkovské“ Vltavě, totiž v Davli, a od roku 1921 byl spojený především se Zbraslaví. Ona zvláštní „říční atmosféra“ námi ohledávaného kraje se zrcadlí zejména v jeho slavném „zbraslavském“ románu „Rozmarné léto“ z roku 1926.
Poetický a v mnohém pikareskní děj se odehrává jakoby na Zbraslavi, byť ty jsou románově přejmenovány na „Krokovy Vary“. Samozřejmě to není náhoda, vždyť odtud není daleko ke Kazínu a Tetínu, bájným hradům dvou Krokových dcer. Na „podivuhodné řece“ zde leží „město dobré pověsti a dobré vody“, jinak též „město otevřené“, jež se prý odedávna řídí heslem „Koupejme se!“ – u řeky sbírají obyvatelé dešťovky, metají kameny do jejího proudu, vstupují do ní po kolena, užívají si ticha za soumraku. Krajina je to jen zdánlivě zdivočelá, přestože „břeh směrem k městu je pokryt vrbinami, končícími se před zahradami jirchářů a výrobců oplatek. Zarůstá příliš každého léta, zachovávaje vzhled ježatosti téměř neušlechtilé.“
Z Vančurova textu, psaného záměrně (s ironií i nostalgií) archaickou češtinou, bychom mohli vypreparovat několik shluků typických pojmů, které vančurovsky charakterizují zdejší krajinu, lidi, atmosféru. Vytváří vlastně svéráznou litanii: Stín / žírná pole / dvorce bílé / krásné jitro / chrám / podivuhodná řeka / rozmarná hra / písčina / vrbina / křoviska / druhý břeh / říční hráz / říční lázně / hladina / plovárna / obloha věčně modrá / kámen po kameni / kamenný záhon / kulatý svět / koupadlo / končiny daleké Prahy / soutěsky a úžlabiny / rozšafní lidé / toulka / soumrak / dobrodružství / úsvit / ticho / ptáci / stromy / poctivý úžas.
A je to právě úžas nad krajinou soutoku, který zaznívá i v dalších Vančurových textech, například v nedokončených „Obrazech z dějin národa českého“ (1939/1940, vydáno roku 1948), když v pasážích o Přemyslu Otakaru II. čteme, jak „král lovil v krásných končinách, kde vtéká Mže do řeky Vltavy“.
Stejně tak v povídce „Zvony mého kraje“, posmrtně vydané roku 1950, uvádí Vančura na scénu krále Václava II., jenž měl po dostavění Zbraslavského kláštera vyhlédnout z opatské síně a „jak se sem a tam rozhlížel, uchvátila krása zbraslavské krajiny jeho duši i jeho smysly. Byla pak nádhera toho pohledu tak veliká, že král nemohl podržeti v tajnici svého srdce přebytek citu a že promluvením úst pronesl dobré slovo, řka takto: Kdybych to čarovné místo, jež zvlažuje vidlice řek a jež oplývá pastvinou a jež je nikoliv neúrodné, pokud běží o pole a vinice, kdybych to místo, které až do mých časů skýtalo rozkoše králům, ochotným věnováním a jako trvalý dar nebyl udělil své paní, Marii Panně, nikdy nikomu jinému, ba snad ani Kristu, nebyl bych je nabídl. Možná, že ve chvíli, kdy se král ujal slova, zazněly zvony.“
Soutok Vltavy a Berounky: pražská předsíň, meziříčí, poloostrov, jezero, útočiště. I tak by mohla znít kryptická pojmenování této krajiny. A ta nezmizela z české literatury ani ve druhé polovině 20. století. Čirá radost z řeky zaznívá z mistrné prózy Bohumila Hrabala nazvané „Svatby v domě“ (1987), vznikající v sedmdesátých letech.
Je to autobiografická reflexe poválečných časů, kdy hlavní hrdinové hledali svá imaginární útočiště, často právě u říční hladiny: „Toto léto bylo velice horké, jezdili jsme se s doktorem koupat. A jednou na soutok Berounky s Vltavou. Doktor nasbíral klacíčky a suché větve a udělal ohýnek, malý ohníček, dlouho jsme bývali ve vodě, a tak ten ohýnek přišel vhod.“ Podobně i „hubatý“ Miloslav Švandrlík ve své knize „Starosti korunovaných (hlav)“ (1986) oceňuje soutok Vltavy a Berounky u Zbraslavi jako „líbezné místo nedaleko sídelního města“.
Soutok jako příběh
Náš „příběh soutoku“ je samozřejmě pouze fragmentem. Skončeme tudíž – záměrně bez kontextu a poněkud tajemně – citátem z posmrtně vydané knížky Oty Pavla, milovníka Berounky i Vltavy, nazvané „Mám rád tu řeku“: „Je to zajímavé, ať člověk míří na jih od Prahy vozem, anebo jede na kole, či jde pěšky jako Švejk, nikde není tabule, že právě tady začínají jižní Čechy.“ I v románech Michala Viewegha se hrdinové plaví „parníkem na Zbraslav“, jako by se vydávali na tajemnou výpravu do cizích, dosud neprobádaných krajů.
Soutok Vltavy s Berounkou není jakousi divočinou, kterou by bylo třeba chránit před lidskou činností. Stejně tak není „magickým“ místem ve smyslu dnes tak populární a zároveň povrchní ezoteriky, nýbrž především prastarou a mnohovrstevnatou kulturní krajinou. Je to pradávná brána do Pražské kotliny a české metropole, ona „jižní předsíň“, jíž se vstupuje do mentální krajiny pražských a českých dějin.
Nyní je krajina soutoku jakoby vytěsněná z širší metropolitní paměti. Abychom jí však dobře a lépe porozuměli, bude třeba o ni (sebe)vědomě pečovat. A to lze smysluplně pouze tehdy, pokud budeme s pokorou a úctou vnímat její prastaré struktury, ať už ve fyzickém dotyku s krajinou, nebo prostřednictvím senzitivní reflexe dřívější i dnešní krásné literatury. Krajina soutoku totiž není jen pozoruhodnou lokalitou, nýbrž především příběhem, který chce být vyprávěn, jinak se stane nesrozumitelným.
Doc. PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D. je historik, filosof a publicista, jako koordinátor a vědecký pracovník vede Collegium Europaeum FF UK & FLÚ AV ČR v Praze, kde se zabývá problematikou evropské identity a intelektuálními dějinami. Působí též na Západočeské univerzitě v Plzni a v pražském Muzeu paměti XX. století, zároveň je editorem Nové Orientace / FORUM 24.
