Na svobodu se Svobodou: Když Češi a Ukrajinci bojovali bok po boku

archiv

Ukrajinci, Češi a Slováci bojovali společně | FOTO: archiv

Češi, Slováci a Ukrajinci společně bojovali za 2. světové války proti nacistům. Ukrajinců československými formacemi prošlo na 14.500. Působili v 1. československém samostatném polním praporu Ludvíka Svobody, později v 1. československém armádním sboru, a o jejich osudech si můžete přečíst v textu ukrajinského historika Ihora Bihuna.

Julij Kostovyč (Julius Kostovič), ještě v nedávné době vězeň Norilského nápravně-pracovního tábora, dorazil do Buzuluku 5. června 1942. Od jeho propuštění z gulagu uběhlo téměř půl roku. Celou tu dobu se zotavoval z nemoci způsobené galejemi v táboře. Právě tady, ve stepích Čkalovské oblasti sovětského Ruska, se tehdy formovala československá vojenská jednotka a nadporučík předválečné Československé armády Kostovyč se stal prvním důstojníkem ukrajinského původu, který vstoupil do 1. československého samostatného polního praporu podplukovníka Ludvíka Svobody.

Pavel Hofman

Přestože se už od samého počátku formování 1. praporu, tj. od 2. února 1942, mezi československými dobrovolníky nacházeli Ukrajinci, jednalo se především o občany SSSR. Ale Julij Kostovyč pocházel z Podkarpatské Rusi (v letech 1938‒1939 Karpatská Ukrajina), jež byla v meziválečném období součástí Československé republiky.

Po obsazení Čech a Moravy Německem a vzniku samostatné Slovenské republiky byla v březnu 1939 Karpatská Ukrajina připojena k Maďarsku. Během následujících dvou a půl roku uprchly přes hory na území Sovětského svazu tisíce Ukrajinců a Rusínů. Utíkali buď před represemi Horthyho režimu, nebo se nechtěli smířit s okupací a doufali, že v Ukrajinské sovětské socialistické republice najdou svůj nový domov. Ale v příštích několika letech se pro většinu z nich stal „domovem“ gulag.

V květnu 1941 byl i Julij Kostovyč stejně jako mnozí z jeho krajanů odsouzen Speciální radou NKVD ke třem letům vězení za nelegální překročení hranic. Pro Ukrajince, jako byl on, představovala legie složená z československých občanů v rámci Rudé armády záchranu před pomalou smrtí za polárním kruhem.

Počet Ukrajinců mezi Svobodovými vojáky prudce vzrostl poté, co 18. listopadu 1942 Nejvyšší sovět SSSR amnestoval „Karpatské Rusíny, Ukrajince a Slováky“, kteří byli před válkou občany Československa, a když Státní výbor obrany vydal nařízení, aby ti, kdo jsou schopni výkonu vojenské služby, byli zařazeni do československé jednotky. Prvních sto jedenáct zájemců dorazilo do Buzuluku těsně před katolickými Vánocemi a v následujícím období sem proudily další skupiny bývalých vězňů z táborů ze souostroví gulag.

Dne 5. února 1943, když se 1. československý samostatný polní prapor pohnul směrem k frontové linii, Ukrajinci tvořili čtvrtinu jeho vojáků – 256 z 969.

V bitvách s německými jednotkami nedaleko vesnice Sokolovo v Charkovské oblasti si společně s celým praporem prošel 8. března 1943 svým křtem ohněm Stepan Vajda z Dulova, dnes v Ťačivském okrese Zakarpatské oblasti. Bylo mu jedenadvacet let, když byl propuštěn z Ivdelského tábora ve Sverdlovské oblasti. Dostal se tam podobně jako mnoho jiných jeho kamarádů ze Zakarpatí na základě rozsudku SR NKVD z roku 1940. Po amnestii se mu 2. února 1943 podařilo „naskočit do posledního vagonu“ zformovaného praporu, který se už pohnul směrem na frontu.

Roman Černý

V těžkých březnových bojích třetí bitvy o Charkov (19. únor‒14. březen 1943) byly jednotky 6. armády Voroněžského frontu, kam patřil i prapor Ludvíka Svobody, nuceny ustoupit a opustit město. Během obrany Sokolova se navzdory celkové porážce sovětských vojsk českoslovenští dobrovolníci osvědčili jako vytrvalí a odvážní vojáci. Mezi nimi se také vyznamenali ukrajinští legionáři, z nichž dvacet pět položilo svůj život na zasněžených pláních ukrajinské Slobožanštiny a mnoho jich bylo vyznamenáno Československým válečným křížem 1939.

Za bitvu u Sokolova byla 17. dubna 1943 vyznamenána Řádem rudé hvězdy Marie Ljalková. Ve svých 22 letech se tato dívka stala nejslavnější československou odstřelovačkou. A v 1. československém samostatném polním praporu představovala další skupinu vojáků z Ukrajiny. Ljalková se narodila ve městě Horodenka (dnes Ivanofrankivská oblast západní Ukrajiny) a pocházela z rodiny volyňských Čechů. Po příjezdu do Buzuluku vstoupila 1. března 1942 do praporu Ludvíka Svobody jako zdravotní sestra a po výcviku se z ní stala odstřelovačka.

Poté, co se koncem března československý prapor dostal z obklíčení, měl být po zotavení základem pro vytvoření 1. samostatné československé pěší brigády, jež se začala formovat v Novochopersku ve Voroněžské oblasti.

Mezitím se z pramínku zakarpatských Ukrajinců propuštěných z věznic NKVD stal skutečný proud. Od prosince 1942 do července 1943 už podle českého historika Zdenka Maršálka „představovali nejen nejdůležitější, ale takřka jediný rekrutační zdroj“ československých jednotek.

Čísla mluví sama za sebe: z 2200 rekrutů se jich 2100 identifikovalo jako Ukrajinci/Rusíni.

Nadporučík Julij Kostovyč se bitvy o Sokolovo nezúčastnil. V první polovině roku 1943 totiž vedl poddůstojnickou školu a vzhledem k nedostatku důstojníků zastával hned několik různých velitelských funkcí v jednotkách brigády, která se právě rodila.

Právě v této době se československými vojáky stali Mychajlo Kričfaloš z vesnice Kryčovo (nyní Ťačivský okres Zakarpatské oblasti); Stepan Vajda z vesnice Dulovo stejného okresu; Petro Popovyč z vesnice Velyki Lučky v Mukačevském okrese; Mychajlo Kodriš z vesnice Pasika ve Svaljavském okresu; Fedir Ivančov z obce Zubivka v Mukačevském okrese; Andrij Dobej z vesnice Perečyn; Ivan Harahonyč z vesnice Čynadijovo v Mukačevském okrese; Ivan Haza z vesnice Poroškovo v Perečynském okrese; Vasyl Valjo z vesnice Pryboržavske v Iršavském okrese a mnoho dalších.

archiv

Jejich předválečné životopisy jsou ukázkou typického osudu legionáře té doby: útěk z Maďary okupovaného území, zatčení sovětskou pohraniční stráží, odsouzení za špionáž nebo nezákonné překročení hranice SSSR, gulag, amnestie a přesun na místo formování československé brigády.

V březnu 1943 byl dvaadvacetiletý Vasyl Valja vyslán na poddůstojnický kurz. Ten vzhledem ke svým schopnostem absolvoval kosmickou rychlostí a dosáhl hodnosti podporučíka. Třicetiletý rotmistr Ivan Gaza byl stejně jako dalších čtyřiadvacet Zakarpatců vyslán na studia na Moskevskou leteckou školu, kterou absolvoval a stal se bojovým pilotem.

Ivan Harahonyč se ve věku dvaceti šesti let stal velitelem čety protitankové baterie a třiadvacetiletý Mychajlo Kodriš absolvoval poddůstojnickou školu a kurz pro radisty. Velel četě spojařů 1. praporu brigády.

Zakarpatec Vasyl Kučerjavyj, narozený v roce 1918 v obci Turja-Polana, se připojil k československé brigádě už ke konci roku 1942, ale do roku 1944 procházel výcvikem pro parašutisty a práci v podzemí, aby mohl být vysazen do hlubokého týlu Wehrmachtu. Petro Popovyč (22 let) prošel v Novochopersku výcvikem pro radiotelegrafisty a poté se připojil k četě spojařů.

V dubnu 1943 byl Stepan Vajda odvelen do tankistického kurzu v Tambově, který absolvoval v červnu s hodností četaře a stal se velitelem tanku Žižka. Julij Kostovyč dosáhl hodnosti kapitána a velel dělostřelecké jednotce československé brigády. Než byla 1. samostatná československá brigáda pod vedením plukovníka Svobody plně zformována, sloužilo v ní v říjnu 1943 celkem 3285 vojáků, z nichž 2210 bylo ukrajinské či rusínské národnosti.

„Kromě Čechů a Slováků,“ píše Zdenko Maršálek, „nedosáhla v řadách zahraničního vojska nikdy předtím a nikdy potom žádná národnostní skupina tak silného zastoupení. Význam Rusínů a dalších obyvatel Podkarpatské Rusi byl tedy pro organizaci československé jednotky v Sovětském svazu v roce 1943 zcela zásadní. Bez jejich účasti si není možné existenci silné brigády v Sovětském svazu vůbec představit.“

Je symbolické, že jednotka, složená z 66 procent z Ukrajinců a Rusínů, procházela cestou do Československa přes Ukrajinu. První operace, jíž se nově vytvořená brigáda zúčastnila, byla bitva o Kyjev (3.‒13. listopadu 1943). Za skvělý výkon (jednotka se 6. listopadu probila do severní části města) bylo vyznamenáno 139 vojáků československé brigády. Třem z nich byl udělen titul Hrdina Sovětského svazu.

id.wikipedia.org

Československý válečný kříž 1939 byl udělen těmto vojákům z ukrajinského území: tankistovi Stepanu Vajdovi, spojaři Kodrišovi, veliteli čety 2. praporu četaři Stepanu Bundzjakovi a dalším. A protitankový střelec Harahonyč získal hned dvě vyznamenání: Československý válečný kříž a sovětskou medaili Za odvahu, která je vysoce respektovaná mezi veterány. Podporučík Mychajlo Olenyč zaplatil za osvobození Kyjeva svým životem.

Československá brigáda pak byla nasazena u města Fastiv a Bila Cerkva (Bílá Cerekev) jižně od Kyjeva a ve střetech s německým protivníkem v Žytomyrsko-berdyčivské (24. prosinec 1943‒14. leden 1944) a Korsuň-ševčenkovské (24. leden‒17. únor 1944) útočné operaci. Tyto bitvy nebyly o nic méně těžké než bitva o Kyjev a vojáci v nich bojovali stejně statečně.

Ivan Harahonyč utrpěl poblíž Bílé Cerekve vážné zranění nohou. Za příkladné velení pododdílů během útoku na město byl četař od Mukačeva Ivan Dzjamka povýšen do hodnosti rotmistra a vyznamenán Československým válečným křížem. Stejné vyznamenání obdržel i kapitán dělostřelectva Julij Kostovyč. Za zásluhy v boji během následujících bitev, zejména o město Žaškiv, byl Stepan Vajda vyznamenán druhým Československým křížem a povýšen do hodnosti rotného.

Když se v dubnu 1944 začala brigáda měnit v 1. československý armádní sbor pod velením generála Jana Kratochvíla, podíl Ukrajinců v něm se začal snižovat. Nové brigády byly doplňovány především zajatými Slováky a Čechy z Rovenské a Volyňské oblasti. Ale Ukrajinci nadále převažovali v 1. brigádě a ve 3. brigádě tvořili 30 procent.

Po šesti měsících formování se sbor vrátil na frontu poblíž Karpat. K 1. září v něm Ukrajinci tvořili 25 procent (4030 vojáků) početního stavu. A protože většina Slováků byla soustředěna ve 2. výsadkové brigádě, hlavní údernou sílu v něm tvořili vojáci původem z Ukrajiny – volyňští Češi (44 procent) a zakarpatští Ukrajinci.

Od 8. do 28. října 1944 se československé jednotky a jednotky Rudé armády pokoušely překročit hory a proniknout na Slovensko, kde bylo v plném proudu Slovenské národní povstání. Dne 6. října sbor prošel Dukelským průsmykem a vstoupil na území Československa, ale v té době se už nacistům povedlo povstání potlačit.

ČTK

Během útoku na průsmyk utrpěl zranění Petro Popovyč, jenž v té době sloužil jako důstojník u kulometného praporu 1. samostatné tankové brigády. Byl vyznamenán druhou medailí Za odvahu a Československým válečným křížem. Kříž obdržel také poručík Vasyl Valjo. Dělostřelec Vasyl Korol z Volového přišel během Karpatsko-dukelské operace o ruku. Marie Ljalková jako zdravotní sestra 1. tankového praporu utrpěla těžká zranění hlavy a páteře, ale přežila.

Operace si vyžádala mnoho ztrát v řadách Rudé armády stejně jako i v Československém sboru. Celkem přišlo o život nebo bylo zraněno kolem 6000 vojáků. V průběhu reorganizace znovu byli povoláni noví vojáci ze Zakarpatí a z východního Slovenska. Tak byl Československý sbor během roku 1944 doplněn o 8300 lidí.

Posledních šest měsíců před koncem války v Evropě se 1. československý sbor účastnil Západokarpatské (23.‒18. leden 1945) a Ostravsko-opavské operace (10. březen‒5. květen 1945) jako součást 4. ukrajinského frontu. Nejprve ve Vysokých Tatrách, Malých Beskydech, poté v jižním Polsku. Dne 6. dubna v bitvě u polského městečka Tworków, pouhých 12 kilometrů od československých hranic, přišel o život velitel 2. tankového praporu Stepan Vajda. Byl posmrtně povýšen do hodnosti kapitána a obdržel titul Hrdina Sovětského svazu. Julij Kostovyč ukončil válku v hodnosti kapitána a velitele 3. dělostřeleckého pluku, v jehož čele pochodoval 17. května 1945 na přehlídce v Praze.

Po ukončení druhé světové války zůstalo ze sboru generála Svobody v Československu více než 3000 vojáků z Ukrajiny. Ukrajinský historik Stepan Vidňanskyj odhaduje, že asi 330 ukrajinských veteránů 1. československého sboru udělalo kariéru v Československé lidové armádě. Sedm z nich se stalo generály: Mychajlo Kričfaloš, Vasyl Valjo, Ivan Dzjamko, Stepan Romočevskyj, Stepan Bundzjak, Vasyl Kučerjavyj a Mychajlo Kodriš. První důstojník ukrajinského původu v československém praporu, Julij Kostovyč, byl povýšen do hodnosti generála teprve v roce 1990, kdy byl rehabilitován po nespravedlivém odsouzení v komunistickém Československu.

Podle historika Zdenko Maršálka prošlo od roku 1942 do roku 1945 československými formacemi v SSSR na 14.500 Ukrajinců, nepočítaje v to Rusíny z východního Slovenska, kteří v dokumentech uváděli jako svůj rodný jazyk slovenštinu.

„Význam, který Rusíni měli pro formování 1. československé samostatné brigády a pro její samotnou existenci,“ uzavírá Maršálek, „můžeme směle označit za kruciální. Bez Rusínů uvolněných z gulagů by československá jednotka až do ledna 1944 nemohla přesáhnout rámec jediného praporu, což by z ní činilo jen vysloveně symbolický celek.“

Spolupráce Čechů, Slováků a Ukrajinců v 1. československém sboru byla nesmírně užitečná pro obě strany. Díky sboru se několika tisícům Ukrajinců podařilo uniknout z komunistických lágrů. A díky Ukrajincům se sbor dokázal v bitvách s nacisty proslavit a utišit bolestnou paměť porážky z roku 1939.

Článek vznikl na základě spolupráce s portálem Historická pravda. Autor je ukrajinský historik a novinář, redaktor portálu Historická pravda.

V deníku FORUM 24 nyní vychází seriál článků z ukrajinských dějin 20. století v kontextu českého prostředí. Projekt vznikl za analogií s projektem Czech-In na Ukrajině, kdy za finanční pomoci Českých center je na serveru ukrajinského deníku Historická pravda každý měsíc publikován jeden článek z dějin české historie v ukrajinštině.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner