Když Mikuláš Kalný mluví o své tvorbě, nemůže si pomoct a usmívá se. „Ilustrace mě vždycky bavila hlavně jako možnost vytvářet vlastní světy,“ říká mladý autor, který nedávno dokončil studium didaktické ilustrace na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni. Jeho tvorba se vine od klasické ilustrace přes komiks až po rozhýbanou animační práci. Kalný patří ke generaci tvůrců, která si hledá vlastní jazyk mezi hravostí a kritickým pohledem na svět. Před dvěma lety získal třetí místo divácké ceny na festivalu ilustrace LUSTR se svým dílem Pest House. Letos se na přehlídku toho nejlepšího nejen z české tvorby vrátil už jako etablovaný autor.

Ilustrace provázejí člověka od dětství, ať už jde o ikonický slabikář, první pohádkovou knížku, nebo encyklopedii plnou zvířat. Jako dítě Mikuláš hltal encyklopedie, které našel v knihovně svých rodičů. „Strašně mě bavilo listování a neustálé objevování,“ vzpomíná. Jako malý si dokázal vybavit každou stránku plnou detailních výjevů a s chutí se k nim vracel. Ve školce pak dokonce vytvořil pro otce kalendář inspirovaný knihou Hoši od Bobří řeky. Přesto následovalo dlouhé období, kdy se kreslení nevěnoval. Až v pubertě, kolem šestnácti let, se k němu vědomě vrátil.

První skicáky z té doby označuje dnes za šílené, přesto právě ony znamenaly zlom. Postupně si uvědomil, že kreslení není o vrozeném talentu, ale o soustavném tréninku. „Na talent nevěřím,“ říká. Podle něj je zásadní spíše nadšení a vytrvalost. „Když člověka něco baví, věnuje se tomu a zlepšuje se, může být opravdu skvělý,“ tvrdí Mikuláš.

Ilustrace nestačí

Didaktická ilustrace na plzeňské univerzitě je takzvaně non-fiction, tedy ilustrace s pevnou kotvou v realitě a faktech. Studium Mikuláše naučilo pracovat s kresbou jako s komunikačním nástrojem, jehož pomocí může předávat informace a příběhy jasně, srozumitelně a přitom esteticky. Část studia strávil v zahraničí, v Budapešti i ve Varšavě. Právě tam dokončil svůj první plně kreslený animovaný microfilm Get Home!, který vznikal metodou klasické frame-by-frame animace. „Byla to šílená práce, ale hrozně mě to nadchlo,“ přiznává. S animací od té doby zkouší pracovat a plánuje se k ní vracet i v budoucnu. „Ilustrátor musí být vždycky ilustrátor plus něco dalšího,“ tvrdí. Proto se snaží své kresby rozhýbat, posouvat je směrem k digitálním formátům.

Fascinují ho především postavičky, do nichž vkládá ironii a jemný humor. Jeho cílem je vyprávět příběhy, které jsou čitelné, ale zároveň obsahují nenápadný zlom či twist. Někdy to vede k environmentálním motivům, jindy k osobním tématům, jako je pocit sounáležitosti nebo hledání vlastního místa ve světě. Právě z takového přemítání vznikl například komiks vyprávějící o Yettim, který se až příliš snaží zapadnout do společnosti.

 „Zajímá mě, jak se mění naše prostředí a jak na to reagujeme. Někdy se tomu směju, někdy to beru hodně vážně,“ vysvětluje. Ačkoli se brání nálepce environmentálního aktivisty, jeho práce často odráží základní emoce spojené s vnímáním světa. „Začínám u pocitu, který zrovna řeším. Následně hledám postavu, která by jej dokázala vyjádřit,“ popisuje.

V rámci své tvorby se věnuje i komiksu, který vnímá jako médium umožňující rychlé a intenzivní vykreslení postav a světa. Komiksy mu dovolují rozvinout estetiku a vyprávět příběhy postupně v sériích, čímž se jeho práce stává ucelenou a čitelnou. Tento přístup mu zároveň pomáhá zlepšovat techniku a vyjadřovací schopnosti, protože opakovaně kreslí postavy a situace, díky čemuž si cizeluje vlastní rukopis.

Mikuláš ale nechce zůstat jen u vlastní práce. V Plzni pomáhal budovat komunitu ilustrátorů v rámci setkávání s názvem Drink and Draw. „Ilustrace je dost samotářská disciplína, člověk sedí u stolu a kouká do papíru. Je fajn to někdy sdílet, potkat se s lidmi, kteří řeší podobné věci,“ říká Mikuláš. Také dobrovolně pomáhal na plzeňském Pride festivalu, pro nějž několik let tvořil vizuální identitu.

Dále čtěte

Zeman končí. Jeho éra je lemována vážnými omyly a zkrachovalými plány

Miloš Zeman nastavil laťku výkonu funkce hlavy státu tak nízko, že bude těžké ji překonat (podlézt). Mohlo se to podařit…

Festival LUSTR pro něj není jen místem, kde se ukazuje publiku, ale i prostorem, který ho inspiruje. Letošní hlavní téma nové podoby citlivosti podle něj přesně zapadá do toho, co řeší i on. „Citlivost není slabost, ale spíš schopnost něco vnímat a zpracovat. Myslím, že ilustrace tohle dokáže skvěle ukázat,“ říká. Na otázku, kam směřuje, odpovídá s úsměvem. „Chtěl bych dělat víc animace a zkusit si ilustrovat knihu, která by kombinovala různé formy. Ale hlavně chci pořád kreslit, protože v tom je pro mě největší radost.“