Majdan Nezávislosti v Kyjevě – Ljadská brána se sochou Archanděla Michaela FOTO: Tiia Monto / WikiCommons / volné dílo
FOTO: Tiia Monto / WikiCommons / volné dílo
Karl Jaspers se zamýšlí ve své Otázce viny (1946) nad vinou Němců po druhé světové válce. Jeho kniha je inspirující i vzhledem k agresi, kterou dnes provozují Rusové na Ukrajině. Za inspirativní považuji například pasáže o terorismu. Jestliže má být dnešní Rusko prohlášeno za teroristický stát, pak tím bude charakterizováno povýtce jeho konání navenek. Nicméně Jaspers upozorňuje na terorismus provozovaný uvnitř státu, znemožňující širší revoltu obyvatel, kteří venkoncem stojí před volbou zabít, nebo být zabit. Je otázkou, zda a v jaké míře současné Rusko již dosáhlo tohoto stupně vnitřního teroru. Nejvíc otázek ale ve mně vyvolává Jaspersovo pojednání o vinách.
Dle mého mínění Jaspers nedostatečně rozlišuje mezi příčinou zla čili proviněním a vinou. A tak převádí na jednoho jmenovatele, tj. na vinu, jak provinění kriminální nebo politické, tak vinu morální a metafyzickou. Zejména však postrádám definici toho, co je to vina. Jaspersův přístup tak vede i k rozporným postulátům: hovoří o kolektivní a politické vině, používá plurál: my Němci, hovoří o každém Němci atp., nicméně též praví, že „vinu má vždy jen jednotlivý člověk“. A z tohoto hlediska by se podle mne mělo odvíjet správné pojetí viny.
Vina je jen jedna. Vina je vnitřní, individuální, privátní záležitost. Kolektivní vina je nesmysl. Zatímco provinění je vnější, soudem objektivizovatelné. Vinu je třeba definovat jako vůli člověka soudit i trestat sebe sama. Tato definice odpovídá zhruba tomu, co Jaspers nazývá morální vinou. Soudní instancí je zde ona vůle neboli, jak Jaspers postuluje, svědomí. Míním, že vina se projevuje jedině ve vyznání viny.
Je provinění a je soud světa: může jít o justiční soud, zaštítěný násilím a zákony, a může jít pouze o soud veřejného mínění. Je to zkrátka soud těch druhých. Soud společnosti, soud spolužáků, vlastních dětí, soud, jenž vynáší advocatus diaboli, soud budoucích generací, soud dějin… Ti druzí mohou být sartrovským peklem, anebo může být na straně těch druhých soucit. Bez soudu druhých není trestu, potažmo zákona, a tedy ani zločinu – slovo crimen znamená původně obvinění, až potom sám zločin. Soudem druhých je soud podle práva v případě Jaspersovy kriminální viny a také soud vítěze v případě politické viny. Ale nejde o vinu. Jde o provinění potažmo trest.
Soud světa dovede jen trestat. Soud sice takzvaně obviňuje, hovoří o vině, ale je to chybná terminologie, ve skutečnosti jen říká, že pachatel je příčinou zla, které se událo, a že je za ně odpovědný, soud řeší míru zavinění. Co se týče opravdové viny, pak říká pouze tolik, že v té a té věci by pachatel mohl prožívat cosi jako vinu. Soud soudí a trestá, i když pachatel vinu neprožívá. Soud druhých může člověka fyzicky trestat, ukracovat jeho práva, může ho zostouzet ve veřejném prostoru, ale to ještě neznamená, že se pachatel bude cítit vinen, že se jeho svědomí se soudem těch druhých ztotožní.
Každý člověk provozuje určitý soud: někteří lidé jsou mu sympatičtí, projevuje jim náklonnost, anebo naopak, a tím je svým způsobem trestá. Každý provádí svou malou spravedlnost ve svém životě. V rámci moci, která je mu dána a která je mu vlastní. Když odpouští, činí tak proto, že předpokládá, že provinilý bude schopen soudit sám sebe, že uchopí svou vinu. Člověk nemůže odpustit vinu, odpustit lze jenom trest – ať už fyzický, hmotný, nebo jen slovní v podobě výčitek, žalob, odsuzování.
Každý, kdo soudí, by měl být obezřetný, aby jeho trest nebyl neregulovanou pomstou – ať už přehnaným trestem vůči jedinci, ať už trestáním kolektivu po způsobu krevní msty. Trest by měl být přiměřený, protože soudní instance je vystavena nebezpečí, že bude sama souzena dle míry, jakou měřila. Všichni zúčastnění mají odpovědnost za průběh soudu. Jednou z pojistek proti justiční zvůli kupříkladu bylo, když svědek musel hodit první kámen při vykonání rozsudku.
Institucionalizovaná justiční instance sama sebe omezuje, omezuje svou moc a násilí zákonem – právě proto, aby obstála, aby její násilí bylo ospravedlnitelné. Stát ve své podstatě, historicky předchází zákon. Bez donucovací moci by nemohla být ustanovena moc zákonodárná a moc soudní. V tomto ohledu trpí jistou nedostatečností mezinárodní soudní instance, kteréžto ne vždy jsou zaštítěny dostatečnou trestající mocí; ne vždy dochází k něčemu takovému jako k norimberskému procesu.
Pakliže je soud druhých oprávněný, je záhodno, aby člověk pochopil své provinění jako vinu. Aby ji jeho svědomí vzalo za svou. Pakliže je neoprávněný, je záhodno se odvolávat a dovolávat k vyšším instancím, jsou-li jaké. A tou nejzazší instancí, jak Jaspers naznačuje, je instance metafyzická. Třeba Bůh.
Boží soud je poslední nadějí jednoho každého z nás. Je soudem posledním ani ne tak v časovém rozvrhu jako v rozvrhu kvalitativním. Je to soud vyšší, než je soud svědomí i než soud společnosti. Připomeňme pře Jana Husa a jiných, kteří se odvolávali ke Kristu či k Bohu.
Bez transcendence není opravdového svědomí a soudnosti. Bůh promlouvá do svědomí jednoho každého člověka a také jsou tu zákony, které se odvozují od Božího zákona. Ale opět: jen jedinec může být vinen. Vinu nelze cítit vzhledem k soudu světa či vzhledem k soudu transcendence, pokud není vnímána skrze vlastní svědomí. Bůh může soudit, ale jen člověk smí být vinen – a v tom je také jeho důstojnost, vina je součástí jeho identity. Vinu lze v posledku uchopit jen v individuálním usebrání, v dotazování a ve vyznání. Zde pochopitelně mohou napomáhat zákony, moudrost, etika, Desatero, soudy těch druhých i jejich empatie. Dotazuje-li se člověk na soud poslední, resp. je-li mu stále otevřen, vina člověka má šanci na to, aby byla poctivě uchopena a s tím pochopen i vlastní život.
Co se týče současné války Ruska proti Ukrajině, je z výše naznačených důvodů nesmysl uplatňovat princip kolektivní viny, popřípadě rub téže mince: princip kolektivní neviny. Vinni jsou evidentně mnozí. Nikdo je jejich viny nikdy nezbaví. Ať se s ní sami vypořádávají. Nicméně odpovědnost za zvěrstva, zločiny proti lidskosti a akty terorismu musí nést. Provinění jsou strašná. Válečné zločiny je třeba jeden každý v co největší možné míře soudit a trestat. Míra odpovědnosti se musí obrazit v míře trestu, přičemž by nemělo dojít k jejímu překročení v podobě msty.
A možná by měli být nějak potrestáni i ti na Západě, kdo s Rusy kolaborovali a kolaborují. Krom toho ale existuje kolektivní či politické provinění – Jaspers zde užívá nepřesného pojmu vina. Jde o politickou, tedy kolektivní zločinnost a nečinnost, jež ve finále přivozují kolektivní trest. V případě Ruska k tomuto kolektivnímu trestu patří již nyní ekonomické sankce, politická izolace, zabavení majetků, omezení víz ruským občanům, ale půjde i o další formy kolektivního trestu, v neposlední řadě o válečné reparace.
Tresty jednotlivců skrze řádné soudy i trest kolektivní skrze politická rozhodnutí se dějí a budou dít. Co se týče viny, musíme být vděčni za projevy těch Rusů, kteří svou vinu vyznávají a kteří se odmítají, někdy i za cenu obětí, účastnit zla, jež ruský stát stále provozuje, řečeno s Jaspersem: těch, kteří jdou cestou „projasnění“.
Petr Pazdera Payne je prozaik, esejista a výtvarník, evangelický kazatel, někdejší spoluzakladatel Společnosti za veselejší současnost a signatář Charty 77.
