Následky německého bombardování polského města Wieluń (1939). FOTO: Wikimedia Commons/ neznámý autor/ volné dílo
FOTO: Wikimedia Commons/ neznámý autor/ volné dílo
NÁZOR / Je prvního září a jako každoročně si na začátku školního roku připomínáme výročí vypuknutí druhé světové války v Evropě. Je důležité si uvědomit, že válka nepřišla ze dne na den. Totalitní režimy v Německu a Sovětském svazu se na ni dlouho a cílevědomě připravovaly. I kdybychom opomenuli agresivní a brutální válku Japonska proti Číně, měla druhá světová válka mnoho „předeher“, třeba občanskou válku ve Španělsku. Pro Československo, které Hitler obsadil už v březnu 1939, bylo vypuknutí války paradoxně okamžikem naděje, že německá prohra bude znamenat osvobození.
Neměli bychom zapomínat, že Hitlerova invaze do Polska byla spuštěna až poté, kdy si Berlín s Moskvou prostřednictvím paktu Molotov-Ribbentrop rozdělily střední a východní Evropu. Sovětské obilí a suroviny pak ještě téměř dva roky výrazně pomáhaly německé válečné mašinérii v jejím úspěšném tažení Skandinávií, západní Evropou a severní Afrikou. Stalinův režim, který se podílel na rozbití Polska, si pak násilím souběžně s Hitlerovými úspěchy podrobil Pobaltí.
Je ale třeba připomínat i chyby demokratických zemí, které k válce vedly. Remilitarizace Porýní v roce 1936 představovala vynikající příležitost zasáhnout Hitlerův režim. Německá armáda měla příkazy se okamžitě stáhnout, kdyby se Francie a Británie odhodlaly k vojenské reakci. Jenže ta nepřišla. Zvítězila snaha se dohodnout a částečně i pocit, že některé německé nářky nad Versailleskou smlouvou jsou oprávněné.
Jedno vítězství diplomacie za druhým
Appeasement neboli politika usmiřování je termín, který je Čechům dobře znám. Je pro nás navždy spojen s Mnichovskou dohodou. Ta nás po chybách našeho vlastního politického vedení v čele s Edvardem Benešem, ale i kvůli ustrašenosti vládnoucích politiků v Británii a Francii připravila o poslední možnost se Německu nějak bránit.
Přitom Neville Chamberlain mohl částečně oprávněně tvrdit, že jde o jeho diplomatický triumf. Dnes víme, že Hitler si tehdy přál válku. Britské a francouzské ustupování mu vlastně udělalo lidově řečeno čáru přes rozpočet. Nicméně zároveň s tím byl připravován puč proti Hitlerovi, který měl vést k restauraci monarchie. Jeho spuštění ale předpokládalo, že by Británie byla ochotná kvůli ČSR Německu pohrozit válkou, což se nestalo.
Jistě nelze tvrdit, že by tento puč uspěl. Nicméně dějiny se mohly vydat jiným směrem. Řečeno dnešním jazykem: místo „chciválků“ vyhráli „chcimíři“. Míru jsme se ale v důsledku tohoto „vítězství jednání a diplomacie“ stejně nedočkali.
Zdaleka také nešlo o první podobný triumf diplomacie. Krátkozraká politika nevměšování se vedla při občanské válce ve Španělsku napřed k tomu, že republikánské vedení ovládli komunisté pod vlivem Moskvy, protože ta jediná legitimní španělské republice poskytovala podporu. Posléze zvítězil generál Franco, kterému přímo pomáhaly nacistické Německo a fašistická Itálie.
Nedělat nic a neprovokovat
Španělská republika samozřejmě nebyla dokonalá. Nedá se vyloučit ani to, že by v ní beztak nakonec získali převahu promoskevští komunisté a tak by i s podporou Londýna a Paříže na Pyrenejském poloostrově vznikl bolševický stát. Přímá podpora ale nebyla jedinou politickou alternativou k nicnedělání. Británie a Francie mohly a měly minimálně vymáhat zastavení dodávek zbraní a později i přímou účast německých a italských ozbrojených sil v konfliktu.
Zvítězila ale snaha nic nedělat a neprovokovat. Německu tak toto vítězství chcimírů a diplomacie umetlo cestičku k dalšímu triumfu. Válce to stejně nezabránilo, jen to výrazně ztížilo pozici Británie a Francie v době, kdy válka skutečně přišla. Británii a Americe, která ji i před svým vlastním vstupem do války podporovala, nezbylo než se nakonec spojit i se SSSR. Demokracie tak bojovaly po boku jedné totality, aby porazily druhou, která tehdy byla větším ohrožením.
Druhá světová válka skončila totální porážkou nacistického Německa a císařského Japonska. Přinesla ovšem nezměrné utrpení a po jejím skončení následovala válka studená. Kdyby se ve 30. letech 20. století velké demokratické země odhodlaly postavit se zlu dříve, mohla válka proběhnout za jiných a příznivějších podmínek. Nebo nemusela vypuknout vůbec. Jenže bohužel zvítězila snaha se domluvit a hlavně „zachovat mír“.
