Legendární fotografie vztyčení rudého praporu na Reichstagu. FOTO: Jevgenij Chaldej / Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Jevgenij Chaldej / Wikimedia Commons / Public Domain
HISTORIE / Sovětské osudy by nevydaly na knihu, ale přímo na knihovnu. Mnoho významných lidí jako by v SSSR prožívalo život na horské dráze. Jednou jsi dole, jednou nahoře. Jen někdo měl štěstí, že byl v době svého skonu zrovna nahoře, aspoň trochu. Třeba fotograf Jevgenij (Jevhen) Chaldej.
Jméno Chaldej asi málokomu něco řekne. Ohromné množství lidí ale zná fotografii rudoarmějce, který upevňuje sovětskou vlajku na střechu dobytého Reichstagu 2. května 1945. Ano, jak se pak ukázalo, ta fotografie byla stylizovaná, pořízená na druhý pokus a ještě – z pozoruhodných důvodů – retušovaná. Faktem ale je, že Chaldej byl autorem celé série snímků, prošel válkou od začátku a na místě tehdy byl. Nejproslulejší se nakonec stala tahle jedna.
Životní příběh to byl „sovětský“ od začátku. Narodil se do židovské rodiny v obci tehdy zvané Juzovka, dnes je to Doněck. Jeho matka a dědeček byli zabiti během židovského pogromu 13. března 1918 a on sám jako roční dostal střelu do hrudi. Fotografoval od svých 13 let.
„Začínající fotograf si svůj první přístroj vyrobil z lepenkové krabice a okuláru z babiččiných brýlí. Desky vyvolával pod postelí. Na první fotografii je kostel v Juzovce, a když ho vyhodili do povětří – trosky… Ve třicátých letech vypukl na Ukrajině hladomor a on dostal práci jako čistič parních lokomotiv v jednom depu,“ píše se v životopisném článku o něm.
Už od 16 let pracoval jako fotoreportér a od roku 1939 byl přispěvatelem „Fotokroniky TASS“. Pořizoval fotografie z Dněprostroje a reportáže o úderníkovi Alexeji Stachanovovi. (Stachanov byl další „sovětský osud“. Většinu důchodu strávil v psychiatrické léčebně, kam se dostal kvůli alkoholismu.)
Chaldej fotografoval pařížskou schůzku ministrů zahraničí, porážku Japonců na Dálném východě, konferenci šéfů spojeneckých mocností v Postupimi, vztyčení vlajky nad Říšským sněmem a podpis kapitulačního aktu Německa. V norimberském procesu byly jeho fotografie jedním z důkazních materiálů.
Kdo jiný by měl tak „našlápnuto“, aby se stal legendou a redakce se praly o možnost mít někoho takového? Ale to by nesměl být občanem země, o které se pělo v populární písni: „Moje země je rozlehlá, je plná lesů, polí a řek! Neznám jinou takovou zemi, kde člověk tak volně dýchá.“
Ale kdepak, v roce 1948 byl propuštěn z TASSu na základě obvinění z nedostatečného vzdělání a nedostatečné politické gramotnosti. Taky byl Žid. Psal dopis na Ústřední výbor KSSS, ale nebylo to nic platné. Jako fotograf byl prý „nepoužitelný“. Musel počkat až na Stalinovu smrt a ještě chvilku, než se směl zase v roce 1957 stát fotoreportérem listu Pravda.
Pokud jde o tu jeho nejslavnější fotografii „Vítězný prapor nad Říšským sněmem“, je to zajímavý příběh. Ty prapory byly tři a fotograf je měl připravené předem. Nechal si je ušít od krejčího Israela Kišicera, který byl jeho vzdálený příbuzný. Použil červenou látku z ubrusů. Srpy a kladiva si Chaldej vyrobil sám, vystřihl je z bílé látky.
První vlajka byla umístěna na střeše velitelství 8. gardové armády, poblíž sochy orla sedícího na zeměkouli. Chaldej tam vylezl se třemi muži a pořídil několik fotografií. Druhá vlajka byla vyvěšena nad Braniborskou bránou ráno 2. května 1945.
Když Chaldej dorazil k Říšskému sněmu, bylo tam už vyvěšeno mnoho vlajek. Narazil na několik vojáků, vytáhl vlajku a požádal je, aby mu pomohli vylézt na střechu. Když našel vhodné místo, nasnímal dvě série fotografií. Vlajku uvázal Alexej Kovaljov (zemřel pak v roce 1997) z Kyjeva. Pomáhali mu seržant Abdulhakim Ismailov z Dagestánu a Leonid Goryčev z Minsku. Na jedné z původních sérií fotografií má Abdulhakim Ismailov na obou rukou náramkové hodinky. To by odpovídalo zprávám o tom, že si rudoarmějci jako válečnou kořist občas něco přivlastňovali. Různým vysvětlením, třeba že mohlo jít o polní kompas, a ne o hodinky, věřit můžeme a nemusíme. Pro jistotu byly hodinky vyretušovány.
Nakonec dopadl Jevgenij Chaldej celkem dobře. V roce 1995 na Mezinárodním festivalu fotožurnalistiky ve francouzském Perpignanu získal nejčestnější ocenění ve světě umění – titul „Rytíř Řádu umění a literatury“. Zemřel 6. října 1997 a je pohřben v Moskvě na Kuncevském hřbitově. Jeho fotoaparát Leica byl v roce 2014 prodán v síni Bonhams za 200 tisíc dolarů.
Na horské dráze sovětského života měl tento fotograf štěstí. Přežil nepřítele i nepřízeň vlastních lidí a jeho dílo je slavnější než on sám, což by vlastně mělo být ambicí každého tvůrce.
