Náhorní Karabach: regionální a geopolitické implikace aktuálního vývoje

wikipedie

Situace v Náhorním Karabachu těsně před uzavřením příměří (9. 11. 2020) | FOTO: wikipedie

Vliv Ruska v regionu posílil. Turecko upevnilo svou pozici vojenského patrona Ázerbájdžánu. Západ potvrdil svou neschopnost a jeho dosavadní vliv v Arménii oslabí.

Kontext

Dohoda o příměří v Náhorním Karabachu, podepsaná v noci z 9. na 10. listopadu 2020, je úspěchem pro Rusko, Ázerbájdžán i Turecko. Na jejím základě na 2 000 ruských vojáků vstoupilo do Náhorního Karabachu. Podpisu dohody předcházel dramatický vývoj na pozadí dezinformační kampaně, jejímž cílem bylo diskreditovat arménského premiéra Nikolu Pašinjana a změnit mocenské poměry v Jerevanu. Už 7. listopadu nastala náhlá evakuace hlavního město Náhorního Karabachu Stěpanakertu. Obyvatele vesnic v horách, kterými vedla evakuační trasa do Arménie, tato událost zaskočila. Existují indicie, že pokyn k odchodu obyvatel hlavního města enklávy byl součástí určité taktiky.

Arménie je poraženým, ale vítězem nemusí být v dlouhodobém výhledu ani Ázerbájdžán. Rusko využilo válečného tažení Ázerbájdžánu s vojenskou podporou Turecka, žoldáků a džihádistů ze Sýrie a zřejmě i pákistánských speciálních jednotek k přeměně dřívějšího konfliktu převážně nízké intenzity na zamrzlý konflikt kontrolovaný ruskými „mírotvorci“. Pro Arménii to může znamenat konec sbližování se Západem.

Banner Nová Orientace

Podivný vývoj na karabašské vojenské a informační frontě

Situace na karabašské frontě začala počátkem listopadu eskalovat. Ázerbájdžán zahájil ostřelování města Šuša (Šuši). To však samo o sobě nenaznačovalo, že by měly arménské síly válku prohrát. Informace o obsazení tzv. Lačinského koridoru, tj. jižní silnice spojující Stěpanakert s Arménií, se ukázaly jako nepravdivé, byť se silnice dostala pod palbu ázerbájdžánských sil. Jinak ale byly v prvních listopadových dnech vojenské úspěchy Ázerbájdžánu překvapivě malé. Mimo jedno jediné město Hadrut byly dobyty pouze neobydlené nížiny vně hranic samotného Náhorního Karabachu.

Zlom nastal 9. listopadu, dva dny po kontroverzní evakuaci Stěpanakertu, kdy „prezident“ Náhorního Karabachu neboli neuznané republiky Arcach, Arajik Harutjunjan, oznámil, že jeho síly ztratily kontrolu nad městem Šuša. Tuto informaci arménský premiér Nikol Pašinjan popřel. Existují náznaky, že cílem falešné zprávy bylo vyvolání nepokojů v Jerevanu, ke kterým pak v noci došlo. Nelze vyloučit, že byla připravena Ruskem, jehož jednotky „mírotvorců“ v té době již směřovaly do Karabachu. Pašinjanova prohra v Karabachu měla posílit místní pro-ruskou opozici, resp. představitele proruského autokratického režimu, který padl díky tzv. sametové revoluci v dubnu 2018. Ztráta Karabachu s většinovým arménským obyvatelstvem je pro Armény nesmírně bolestná a lze ji snadno využít jako argument, že Pašinjanova prozápadní politika vedla ke ztrátě ruského patronátu, čímž učinila Arménii bezbrannou vůči turecko-ázerbájdžánským ambicím. Vstup Turecka do konfliktu je navíc pro Armény mementem genocidy z roku 1915 a činí prohru takřka osudovou.

Příměří

Hrozba ruské intervence přinutila Baku a Ankaru přijmout ruské podmínky a zastavit bojové operace. Její obsah je do jisté míry výhodný i pro Turecko, byť není jejím signatářem. Dosáhlo toho, že jižní Kavkaz byl zahrnut do rusko-tureckého transakčního systému, kam již patří Sýrie. Nelze vyloučit, že se v Náhorním Karabachu objeví společné turecko-ruské hlídky. Velkým ziskem Turecka je, že stvrdilo roli patrona nad Ázerbájdžánem. Rusko si formálně ponechalo roli „nezávislého arbitra“, což potvrdil i prezident Ilham Alijev. Důležitým výsledkem dohody je rozdělení zón vlivu na jižním Kavkazu mezi Tureckem a Ruskem a deklarovaný cíl obou zemí bojovat proti vlivu třetích zemí v oblasti.

Bezprostřední zisky a ztráty

Rusy vnucené příměří zachránilo Arménii od porážky v situaci, kdy docházelo ke zhroucení jižní fronty v Náhorním Karabachu a Arménie již neměla další zdroje na vedení války. Rusko posiluje kontrolu nad Arménií, oslabenou po předloňské revoluci, jež vynesla do čela státu Pašinjana. Zároveň vyslalo signál všem ostatním postsovětským republikám, momentálně zejména Bělorusku, že bez ruských bezpečnostních garancí nemají budoucnost a že Západ pro ně nepředstavuje alternativu. Rusko bude mít nadále v Náhorním Karabachu své vojáky, tedy formálně na území Ázerbájdžánu, který byl doposud jedinou zemí Východního partnerství bez ruské vojenské přítomnosti. Vzhledem k tomu, že v průběhu konfliktu nedošlo k přesunu bojů na samotné území Arménie, vyhnulo se Rusko obvinění z neplnění svých spojeneckých závazků vůči této zemi.

Zisky Ázerbájdžánu jsou sporné. Obsadil pouze území přilehlá k samotné enklávě Náhorního Karabachu se ztrátou dvou až tří tisíc vojáků. Brzy se objeví úvahy, zda těchto zisků nemohl dosáhnout snáze, a to jednáním s Arménií výměnou za uznání Republiky Arcach v hranicích Náhorního Karabachu před rokem 1991. Všechno mezitím naznačuje, že v oblasti Náhorního Karabachu, který zůstal v arménských rukou (asi 70 % území), nebude žádná ázerbájdžánská správa. Rusko bude rovněž kontrolovat spojení mezi Náhorním Karabachem a Arménií. Když Ázerbájdžán zjistí, že obsah dohody je de facto jiný, než si nyní myslí (tj. že Arménie kapitulovala před Ázerbájdžánem a Náhorní Karabach se vrátí pod plnou ázerbájdžánskou kontrolu), může mít prezident Alijev doma potíže.

Mocnosti a jejich zájmy

Turecko podněcovalo Ázerbájdžán k eskalaci konfliktu a poskytlo mu vojenskou podporu, která zvrátila situaci na frontě v jeho prospěch. Arménskou stranu decimovaly zejména bojové drony turecké provenience. Jednání Turecka navíc vyšachovalo Západ z možnosti ovlivnit průběh konfliktu. Bylo to o to jednodušší, že zejména USA nepodnikly, přes deklaratorní podporu Arménie, nic k zastavení válečných operací. Nicméně USA a Francie se budou nadále snažit udržet svůj vliv v rámci dalších jednání tzv. Minské skupiny OBSE. Turecko uštědřilo Západu políček. A Západ si svou nečinností o něj sám řekl.

Krátkodobým efektem v Turecku bude posílení popularity prezidenta Erdoğana, který potřebuje zahraničně-politické úspěchy k udržení své moci, zvláště s ohledem na ekonomické problémy Turecka. Lze předpokládat, že k udržení popularity bude pokračovat ve svých ofenzivních akcích v blízkém sousedství Turecka (nejspíše vůči Řecku a Kypru a také Kurdům v Sýrii), neboť Turkům neumí nabídnout řešení jejich každodenních problémů s nezaměstnaností a dlouhodobým propadem kurzu liry. Turecko upevnilo svou pozici vojenského patrona Ázerbájdžánu a lze očekávat, že mu bude i nadále prodávat více a více zbraní. To může vést k poklesu nákupu zbraní z Ruska.

Z hlediska taktického předvedlo Rusko parádní výkon. V dobře načasované vojensko-diplomaticko-informační operaci se předvedlo mezinárodnímu i domácímu publiku jako hráč, který je schopen udávat tón. V delší perspektivě ovšem nemusí být takovým vítězem, jak se nyní zdá. Sice Arménii zachránilo od úplné porážky (jejíž zdání samo tak trochu zorchestrovalo), ale nepomohlo jí tak, jak by Arméni očekávali. Arméni chtěli uznání práva na sebeurčení Náhorního Karabachu, který se místo toho stal ruským protektorátem. Až se situace zklidní, přijdou na řadu obecné úvahy (nejen v Arménii), co znamená a kolik stojí spojenectví s Ruskem. A pokud Rusko neadaptuje svůj represivní a neatraktivní systém, i jemu se bude manévrovací prostor zužovat.

Západ potvrdil neschopnost do konfliktů na jižním Kavkaze bezprostředně zasáhnout. Společný zájem na „vyřazení“ Západu z procesu řešení konfliktu mělo jak Turecko (které dlouhodobě neprávem kritizovalo Minskou skupinu za nečinnost), tak Rusko. To nyní bude muset zapracovat na zachování zdání legitimity a jakési aprobace spolupředsedů Minské skupiny, tedy USA a Francie. Ztrátou Západu je i hrozící marginalizace prozápadních sil v Arménii a upevnění autokratického režimu prezidenta Alijeva v Ázerbájdžánu.

Závěr

Arménie ztrácí kontrolu nad Náhorním Karabachem a hrozí jí podřízenost Rusku, které bude díky vojenské přítomnosti v Náhorním Karabachu schopno prosazovat svou vůli ještě více než doposud.  Rusko si zároveň musí dát pozor, aby nevznikl všeobecný dojem, že Arménie utrpěla porážku ve válce s Ázerbájdžánem navzdory podpoře Ruska. Ázerbájdžán získal, ale za cenu posílení vlivu Ruska v regionu, což jistě nebylo jeho cílem.

Ingerence Ruska v arménsko-ázerbájdžánském konfliktu není kvalitativní změnou. Vojenští analytici nyní musí studovat zejména předvedenou ruskou vojensko-politicko-informační taktiku. Závažnou geopolitickou otázkou se ale stává něco jiného. Jak má Západ jednat s čím dál tím více asertivním Tureckem, k němuž ho pojí spojenecká vazba?

Martin Svárovský je vedoucím Programu bezpečnostních strategií v Bezpečnostním centru Evropské hodnoty. Působil v Kanceláři prezidenta republiky (za Václava Havla), poté v diplomatických službách jako zástupce velvyslance v Budapešti (2002–2006) a Varšavě (2010–2014), zástupce ředitele v Odboru střední Evropy a posléze v Odboru analyticko-plánovacím MZV ČR. Je autorem koncepce Česko-polského fóra a poradcem předsedy Výboru pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny PČR.

Vyšlo v revue The Conservative (16. 11. 2020) – analýzu publikujeme s laskavým svolením autora a redakce.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner