Miloš Zeman FOTO: Kancelář prezidenta republiky / se svolením autora
FOTO: Kancelář prezidenta republiky / se svolením autora
Na začátku února to bude rovných deset let od chvíle, kdy parlament schválil zavedení přímé volby prezidenta v České republice – 14. prosince 2011 ji odsouhlasila poslanecká sněmovna a 8. února 2012 pak senát. Jedna dekáda stačila k tomu, aby se v praxi plně prokázalo, že měli pravdu její kritici. Ti zdůrazňovali, že se do naší parlamentní demokracie nehodí a že vzhledem k tomu, jaké autoritě se u nás prezident tradičně těší a jaké typy osobností se zde hlavou státu stávají, přímá volba bude mít jiný efekt než v zemích, kde přímo voleného prezidenta mají a žádnou neplechu to nedělá. Dokážeme se poučit a napáchané škody napravit?
Problémem přímé volby prezidenta, kdy hlavu státu volí občané, není v žádném případě to, že v první i druhé volbě v roce 2013 a 2018 uspěl Miloš Zeman. I kdyby zvítězil někdo jiný, problematičnost této volby by se maximálně projevila o něco mírnějším způsobem, případně by se její škodlivé rysy prokázaly později, nakonec by se nám ale stejně nevyhnuly. A zvolením Zemana se stalo pouze to, že o sobě daly vědět v plné síle a intenzitě hned po zavedení přímé volby.
Její negativní dopady tak s námi zůstanou do té doby, dokud ji opět nezrušíme a nepřejdeme zpátky k volbě nepřímé – poslaneckou sněmovnou a senátem. Ačkoli se v tuhle chvíli nezdá být příliš pravděpodobné, že by se něco takového mohlo stát, je neustále potřeba o tom mluvit a vysvětlovat, proč je to nutné a proč by se mezi politiky měl najít někdo, kdo sebere odvahu a bude toto téma zvedat a pokusí se napříč politickým spektrem pro něj hledat podporu.
Škody, které přímá volba páchá, jsou na několika různých úrovních. Na té nejviditelnější je to samozřejmě samotné prezidentské klání a kampaň, která zvolení hlavy státu předchází a která se trochu podobá reality show. Zatím se sice úplně nepotvrdila obava, že by se výběru prezidenta účastnily různé celebrity, hvězdičky showbyznysu či sportovní hvězdy, rozhodně se ale nedá říct, že by se tím, že prezidentská volba přešla z poslanců a senátorů na občany, zvýšila její úroveň.
Kolektivní trauma a dva tábory
Pokud dříve byla kritizovaná jako fraška, tak jí stejně zůstala, pouze se nově stala fraškou trochu jiného druhu a namísto snah ovlivnit hlasování jednotlivých zákonodárců jsme svědky špinavých a lživých kampaní, které mají za cíl ovlivnit přímo voliče. Velký rozdíl v tom asi nenajdeme. Jen se poněkud proměnily metody, pomocí kterých se tohle ovlivňování odehrává.
V případě přímé volby ovšem zasahuje větší část společnosti a je tím pádem o něco škodlivější; a zároveň i následné kolektivní trauma je větší. Společenské nálady se vyhrocují a v důsledku dvoukolové prezidentské volby, kdy do druhého kola postupují dva kandidáti, se veřejnost posléze rozdělí na dva tábory, které stojí proti sobě.
Něčemu podobnému se zřejmě nevyhneme ani příští rok v lednu, kdy nás pravděpodobně čeká už třetí přímá volba hlavy státu. Osou rozdělující společnost už ale nebude osoba Miloše Zemana, nýbrž s největší pravděpodobností postava bývalého premiéra a předsedy hnutí ANO Andreje Babiše.
Džin vypuštěný z lahve
Mnohem závažnější jsou však dopady volby prezidenta na náš ústavní systém. Posílení mandátu hlavy státu, kdy je najednou volen miliony občanů a například Miloši Zemanovi v druhém kole v roce 2018 dalo svůj hlas více než 2 850 000 voličů, tak přispívá k tomu, že prezident se cítí mnohem silněji a sebevědoměji a vstupuje do kompetencí, které jsou vyhrazené vládě, případně se všemožně snaží rozšiřovat svůj vliv. Tyto tendence měli prezidenti už dříve, ovšem přímá volba je výrazným způsobem podpořila.
Zeman by to díky svému naturelu jistě dělal i v případě, kdy by ho hlavou státu zvolil parlament, ale takhle k tomu dostal velmi důrazný argument, kterému se obtížně čelí. A kromě toho jeho voliči od něj očekávali, že nebude jen reprezentovat, kývat a podepisovat, co mu předloží premiér, nýbrž bude rozhodovat a vstupovat do zásadních politických otázek, takže se snažil, co jen mohl, aby naplnil to, co po něm chtěli.
Je třeba si přiznat, že návrat k volbě prezidenta poslaneckou sněmovnou a senátem je běh na dlouhou trať, který v současnosti nevypadá příliš reálně. Džin je z lahve venku a dostat ho do ní zpátky se může podařit jen, pokud pro to nastanou vhodné okolnosti. To však nebrání tomu tento záměr oprašovat, hlásit se k němu a připravovat pro něj vhodnou půdu.
Je to úkol pro odvážné politiky a političky, kteří se nebojí nepopulárních témat, mezi která zrušení přímé volby prezidenta jistě patří, protože lidé si ji oblíbili a snaha vrátit ji zpátky poslancům a senátorům nebude v žádném případě vítaná.
