Nakaženi virem homo sovieticus. Léčba Píkou, Suchým a Jednorožcem

archiv

Armádní generál Heliodor Píka | FOTO: archiv

Datum 21. června je opravdu pozoruhodné. Je ve znamení řady výročí: svobody, hrdinství, otcovství. Ten den jsme před 29 lety ze své země konečně vypoklonkovali okupační vojska. Poslední sovětský transport odjel z Československa 21. června 1991. Je to ale také den, kdy v roce 1949 soudruzi zavraždili – popravili – generála Heliodora Píku. Tento úžasný člověk, vojenský diplomat, vysvobodil tisíce Čechoslováků ze sovětských gulagů. Vyjednal, že věznění Čechoslováci mohli narukovat do vojska na východní frontu a osvobozovat tak svoji vlast.

Paradoxem je, že jedním z takto zachráněných byl i zlodějíček, komunista, vojenský písař, soudruh Karel Vaš, pozdější prokurátor, který na sovětskou objednávku generála Píku poslal ve vykonstruovaném procesu na šibenici.

Přežít estébácké peklo

V neděli 21. června si lidé z Prahy 10 v malém parku Františka Suchého staršího připomenou před pár lety zesnulého Františka Suchého mladšího. Jeho otec byl odbojář za 2. světové války, syn zase po roce 1948 pomáhal americkému agentovi CIC, ukrýval ho, a pak za to málem dostal provaz.

Dne 21. června slavíme i Den otců. Oslavujeme tím otcovství, vztah otce k dítěti. Očekává se, že se alespoň ten den zamyslíme nad rolí otců v rodině a společnosti. Jaký má být správný táta a co se od otců dnes očekává?

Myslím, že málokdo vzpomínal na svého tátu s takovou úctou a obdivem jako Milan Píka. Také František Suchý miloval svého tatínka; za války společně zachránili seznamy tisíce jmen popravených československých hrdinů (tatínek byl ředitelem krematoria a tajně zapisoval jména umučených). Františkové – táta se synem – pak bojovali bok po boku v ulicích Prahy v květnu 1945.

Když později syna zatkla Státní bezpečnost, tatínek stihl do rybníka naházet některé jeho zbraně (nestihl všechny), a byl pak za to zatčen, vězněn a surově vyslýchán StB. Myslím, že Píka a Suchý jsou inspirujícími příběhy velkého otcovství.

A ještě jeden příběh velkého otcovství se mi vybavuje: Antonín Jednorožec. Mladičký skaut Luboš Jednorožec utekl v 50. letech z uranového lágru, kde byl vězněn. Devět měsíců unikal estébákům. Táta Antonín se ho snažil v roce 1952 dostat za hranice s jeho dívkou Olinkou Vosátkovou. Jenže ouha. Padli do policejní léčky.

Pavel Hofman

Na západních hranicích na ně čekala zásahová jednotka. Výslech tatínka, starého pana Jednorožce, ze dne 5. prosince 1952 prostě bere dech, je naprosto výjimečný. Antonín chránil svého syna a jeho dívku Vosátkovou. Věděl, že ho na výslechu čeká peklo, něco podobně šíleného ostatně prožil už za války na gestapu. Na otázky vyšetřovatele StB ale odpovídal zarputile a pořád stejně: „Ne, nevím.“ Velký táta.

A teď si v duchu sám maluju, jak si neděli jednadvacátého užiju se svými dětmi. Třeba zajdeme do kostela sv. Mikuláše v Praskolesích, kde celebroval páter, někdejší mukl Josef Zvěřina. Taky úžasný člověk.

K čemu je dobrý mekáč

A po lesní cestě z Hořovic jim budu vyprávět o Píkovi, Jednorožci, Suchém, Zvěřinovi a pak v podvečer si (samozřejmě zcela výjimečně) zajdeme schválně na něco „kapitalistického“ a tělu nezdravého, třeba na hambáče do McDonaldu nebo KFC. A řekneme si při tom něco o lidských právech. O tom, jak důležitá je tržní ekonomika, podnikání a úcta k poctivě nabytému majetku a vůbec k vlastnictví.

„Čísburgr“ si vychutnáme procházkou přes Dejvice; tam, kde stála ještě donedávna socha Koněva. Tady si řekneme, jak báječné je, že už tu ty Sověty nemáme. Že ten den před 29 lety jsme se stali skutečně svobodnými a zodpovědnými.

A že právě proto – pro svobodu a z úcty k obětem totalitních režimů, pro naše dědy a babičky, kteří nemalou část svého života prožili v nesvobodě – se musíme i dál chovat odpovědně, udělat všechno pro to, abychom vydobyté svobody a práva zachovali.

Je dobré zopakovat si, kdo je v této zemi pánem: je to každý z nás. Jsme si rovni před zákonem. Jen se musíme nějak domluvit, jak se nesežrat. A jinak než zastupitelskou demokracií to nelze.

Je dobré si připomínat i to, že stát prostě není soukromá firma, a musíme se umět bránit šířícím se virovým nákazám. Ať už jde o homo sovieticus nebo koronavirus. Zdá se mi, že s tím prvním to teď vedeme od deseti k pěti. Aspoň že u toho druhého se to daří.

Text zveřejňujeme s laskavým svolením HlídacíPes.org.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner