Ruská armáda (ilustrační foto) FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Rusko v posledních týdnech zvyšuje tlak na evropské země a objevují se varování před možným útokem na některého z členů NATO. Americký analytik Paul Warburg ale upozorňuje, že podobná varování se v různých obměnách opakují už několik let. Podle něj je třeba ruskou hrozbu brát vážně a připravovat se na válku, zároveň však nepodlehnout představě, že ruský útok na NATO je bezprostředně za dveřmi.
Warburg připomíná například nedávný požár v objektu estonské obranné firmy zaměřené na robotiku a výrobu vozidel pro Ukrajinu. Podle dostupných informací jej měli založit žháři z Lotyšska údajně naverbovaní ruskými bezpečnostními službami. Škody nebyly významné, ale podle analytika jde o další epizodu rostoucího ruského tlaku na země NATO.
Pozornost se přitom soustředí především na Estonsko a město Narva poblíž ruských hranic. V oblasti žije početná ruskojazyčná populace a Warburg připomíná, že právě argument ochranou etnických Rusů Moskva v minulosti využívala při intervencích v Gruzii a na Ukrajině.
„Rusko miluje rozdávat zahraničním občanům pasy, potom vytvářet problémy kolem těchto populací a následně tvrdit, že jeho občané jsou pronásledováni. Pak napadne jinou zemi pod záminkou ochrany těchto Rusů,“ říká Warburg. Ironií podle něj je, že lidé, které Moskva údajně přichází chránit, často nakonec skončí ve městech zničených ruskými vojáky.
K obavám přispívají také ruské hrozby související s případným rozmístěním jaderných zbraní v Estonsku, zvýšené ruské požadavky na nemocniční kapacity pro raněné vojáky nebo varování západních zpravodajských služeb. Dánsko například upozornilo na možnost ruské vojenské operace proti některému státu NATO během několika měsíců. Ve hře by podle Warburga mohly být dálkové útoky proti infrastruktuře podporující Ukrajinu, ale i případný vpád do Finska nebo některé z pobaltských zemí.
Objevily se také informace o údajném ruském plánu využít lodě takzvané stínové flotily k vypouštění dronů proti Španělsku, Francii či Itálii. Rusko navíc podle Warburga zesílilo sabotážní a další operace v Evropě.
„Něco se tu určitě děje,“ konstatuje analytik. Otázkou podle něj ale zůstává, jestli Moskva skutečně připravuje útok na NATO, nebo chce především vytvořit dojem, že se k němu chystá. „Možná Rusko chce, aby si všichni mysleli, že plánuje velký útok, protože už samotné toto uvažování Rusku něco přináší.“
Warburg přitom upozorňuje na opakující se vzorec. „Každých několik měsíců se objeví nějaký nový, údajně ověřený důkaz, že ruský útok je bezprostřední. Reakce jsou vždy stejné. Všichni se vyděsí, média zveřejní záplavu článků, veřejnost se rozzlobí a evropské vlády pak nic neudělají. Naštěstí pro ně ruský útok také nikdy nepřijde.“
Jako příklad uvádí ruské vojenské základny budované v blízkosti Finska a Estonska. Jejich teoretická kapacita byla podle různých zpráv uváděna od 50 tisíc až po 115 tisíc vojáků. Ve skutečnosti se však podle Warburga kapacita naplnila jen z malé části. Šlo o jednotky v řádu několika tisíc mužů, které se střídaly při výcviku, a následně byly zdroje těchto základen využity pro válku na Ukrajině.
Podobný příběh se podle něj opakoval kolem švédského ostrova Gotland nebo suvalského koridoru mezi Běloruskem a ruskou enklávou Kaliningrad. Ani tady se předpovídaný ruský útok neuskutečnil. Naopak Rusko podle Warburga přesunulo značnou část svých sil z Kaliningradu na ukrajinskou frontu.
„Místo toho, aby Rusko využilo tuto enklávu k útoku na NATO, ve skutečnosti nechalo vlastní území v srdci Evropy, které je ze všech stran obklopené státy NATO, téměř bezbranné proti útoku významného rozsahu,“ tvrdí analytik.
Warburg za významný příklad ruské strategie považuje také loňské incidenty, při kterých ruské drony pronikaly do vzdušného prostoru NATO, mimo jiné nad Polskem a Rumunskem. Podle něj tyto události vyvolaly obavy, že Evropa nebude schopna ubránit vlastní vzdušný prostor, a zároveň pomohly Moskvě zpomalit dodávky Ukrajině. „Rusko dokázalo dosáhnout mnohem nižší úrovně podpory protivzdušné obrany z Evropy pro Ukrajinu,“ říká. Evropské země podle něj začaly své zásoby zadržovat s argumentem, že je budou potřebovat samy. Výsledkem bylo, že ukrajinská města zůstala déle vystavena ruským vzdušným útokům.
Za hodné pozornosti považuje Warburg i načasování současných varování. Německo 8. září oznámilo přesun části protivzdušných střel na Ukrajinu, zatímco informace o údajném ruském plánu útočit z lodí ve Středomoří se objevila kolem 23. září a dánské varování následovalo 24. září. „Jen dva týdny poté, co Evropa konečně otevřela své zásoby protivzdušné obrany, se znovu z ničeho nic objevily titulky hlásající bezprostřední ruský útok na NATO.“
Analytik zároveň zdůrazňuje, že varování zpravodajských služeb nelze automaticky překládat jako předpověď konkrétního útoku. Dánská služba podle něj nehovořila o bezprostřední ruské invazi, nýbrž o „nízkém, ale rostoucím riziku“, že Rusko zahájí omezený vojenský útok. „To není totéž jako tvrzení, že Rusko něco takového skutečně plánuje.“
Podle Warburga navíc současná situace vůbec nedává z ruského strategického hlediska smysl pro otevření další fronty. Rusko má podle něj problémy postupovat už na Ukrajině a očekává se další mobilizace stovek tisíc mužů. „Pokud Rusko nedokáže zvládnout současnou válku na současné frontě, představa, že by riskovalo otevření další fronty prakticky proti celému západnímu světu, je pravděpodobně nejabsurdnější strategický krok, jaký by Kreml mohl udělat.“
To podle něj neznamená, že je ruský útok na NATO nemožný. Moskva by mohla například vsadit na to, že NATO nebude schopné společně reagovat na omezený vpád do Estonska. Takový krok by ale podle Warburga představoval obrovský risk.
Ani v hypotetickém scénáři, kdy by NATO jako celek nereagovalo, by podle něj Rusko nemuselo dosáhnout toho, co si představuje. Jednotlivé členské země by mohly vytvořit vlastní bezpečnostní uspořádání a reagovat samostatně. Připomíná přitom rychlé rozhodnutí Finska a Švédska vstoupit do NATO po ruské invazi na Ukrajinu.
„Pokud by Rusko napadlo pobaltskou zemi nebo Finsko a NATO jako celek by nereagovalo, tyto země by to pravděpodobně považovaly za situaci typu teď, nebo nikdy,“ míní Warburg.
Závěr analytika proto není, že by Evropa měla ruskou hrozbu ignorovat. Naopak: podle něj je nutné se na možnost války připravovat. Zároveň ale varuje před tím, aby strach sám o sobě začal určovat evropskou politiku. „Měli bychom se připravit pro případ, že se mýlíme, ale neměli bychom se ruského útoku bát, protože je nepravděpodobné, že k němu dojde,“ uzavírá. Pokud by Rusko přesto takový hazard podstoupilo, Warburg očekává, že jeho skutečné vojenské schopnosti by mohly být výrazně slabší, než jakých se dnes mnozí obávají.
