Ukrajinský voják na stráži u Bachmutu (ilustrační foto). FOTO: Izvor / Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Izvor / Wikimedia Commons / Public Domain
Zatímco se už nějaký čas píše a mluví o chystané jarní ukrajinské protiofenzivě s cílem osvobodit okupovaná území, objevují se teď také skeptické hlasy. Kritici namítají, že ukrajinské ozbrojené síly nemají náležitou převahu nad ruským agresorem, aby mohly podniknout rozsáhlou jarní ofenzivu proti předem připraveným postavením.
Za déle než rok bojů ztratily řadu zkušených vojáků, na jejichž místo přicházejí sice kvalitně vycvičení, nicméně úplní nováčci. A s těmi je mnohem snazší držet obranu než podnikat složité útočné manévry.
Dále se uvádí, že poslední balík západní vojenské pomoci, zejména kvůli německým obstrukcím, přijde pozdě, je nedostatečný a na jarní ofenzivu nemůže už mít rozhodující vliv. Kromě toho v řadě případů jde o dlouhodobě skladovanou bojovou techniku, jejíž zprovoznění by normálně obeznámenému personálu dokázalo zabrat i půl roku – a Ukrajina ovšem technický personál znalý těchto typů výzbroje bohužel zatím nemá.
Dalším faktorem je nesmírná typová roztříštěnost, která značně komplikuje provoz, údržbu a logistické zajištění. Kyjev dostane v příštích měsících k tomu, co už používá (šest různých typů tanků sovětského/ruského původu) nejméně čtyři různé typy západních strojů (americký Abrams, britský Challenger 2, německé Leopardy 1 a 2). Nebýt kancléře Scholze a jeho potřeby „čekat na Američany“, mohlo pravda jít jen o typy dva – a už by na Ukrajině byly dávno.
Jako za ruské občanské války
Vzhledem k politické situaci v západní Evropě a stále více také ve Spojených státech existuje špatně skrývaný tlak na Kyjev. Má prý v podmínkách slábnoucí politické podpory západní veřejnosti demonstrovat schopnost svých ozbrojených sil dosáhnout úspěchů – a umlčet kritiky tvrdící, že veškerá západní pomoc je údajně k ničemu a podporovatelé ukrajinských obránců by se měli o nich bez nich dohodnout s Putinem.
Scénář úplného vítězství v letošním roce s největší pravděpodobností není ani tak výsledkem nezaujaté analýzy ukrajinských vojenských možností, jako spíše plodem „povinných“ ambic, kterými je podmiňováno další pokračování západní pomoci. Stále více tak přichází na mysl historická paralela s nešťastnými událostmi, k nimž došlo během ruské občanské války (1917–1923). Podotýkám ovšem, že se jedná výhradně o srovnání západního přístupu, v žádném případě ne o stavění demokratické Ukrajiny na stejnou úroveň s někdejšími bělogvardějci, většinově jen příznivci „alternativního“ modelu ruského imperialismu, než jaký prosazovali bolševici.
Velení bělogvardějců muselo čelit podobně nesourodé kombinaci nedostatečné západní podpory s maximálními očekáváními, jenže rozpor mezi nimi byl ještě podstatně větší. Pomoc byla velmi skoupá, nicméně Kolčak, Děnikin a spol. zároveň byli západními vyslanci tlačeni k „rozhodující ofenzivě“ čili k tažení na Moskvu. Na něco takového naprosto nebyli vojensky připraveni a při zoufalém pokusu vyhovět západním požadavkům se zcela vyčerpali, takže se později bolševikům nedokázali ani ubránit.
Kdyby byl tehdejší Západ připraven si připustit, že nemůže očekávat špičkové zboží v cenách ze secondhandu, mohl Evropu a značné části Asie ušetřit mnoha dekád „dobrodiní“ komunistické diktatury. Medvěda nelze krotit filigránským přístupem. Pokud jste tomu, kdo medvědovi čelí, poskytli archivní kostěné párátko, nečekejte, že splní vaše maximalistická očekávání. Buď se smíříte s tím, čeho lze vůbec párátkem dosáhnout, nebo musíte pomoc zvýšit tak, aby alespoň přibližně odpovídala stanoveným cílům. Jiné možnosti neexistují.
Pravidelné „bububu“ z Moskvy
V případě současné podpory ukrajinských obránců ovšem nehrozí natolik extrémní propast mezi účely a prostředky jako u podpory někdejších bělogvardějců. Ale i tak si lze sotva představit, že se vyčerpaná armáda, která na podzim kvůli částečné mobilizaci v Rusku přišla o výhodu v počtech ozbrojeného personálu, bez dostatku munice a moderních západních bojových vozidel vydá na bleskové úspěšné tažení k hranicím z roku 2014.
Nejspíše mají pravdu zbylí „tradiční“ republikáni v americkém Kongresu a jejich kolegové na této straně Atlantiku, kteří tlačí na Bidenovu administrativu, aby přiměla Západ v nejkratším možném čase poskytnout Kyjevu vše, co vůbec lze.
Přitom je třeba ponechat stranou hypotetické řeči o „riziku eskalace konfliktu“. Putin tak jako tak už na Ukrajinu vyslal takřka celé své konvenční síly. A jadernou eskalací by se natolik fatálně mezinárodně izoloval, že kromě pravidelného „bububu!“ na západní levičácké strašpytly se s 95procentní pravděpodobností nemusíme obávat ničeho dalšího.
Stručně shrnuto, jestliže Západ očekává, že Ukrajina v roce 2023 dokáže válku vyhrát, sám měl být dávno schopen zmobilizovat obranný průmysl natolik, aby jí k tomu poskytl dostatečné vojenské prostředky. Pokud se tak nestalo, nemůže být odpovědností samotné Ukrajiny, jestli letos konflikt spíše zamrzne. I to by totiž pořád bylo lepší než hnát špatně vybavené obránce do protiútoků na předem připravená postavení, v nichž vykrvácejí – a následně budou mít problém vůbec udržet stávající frontu.
Srovnání s válkou v Zálivu
Německo v roce 1991 na porážku Saddáma Husajna v Kuvajtu věnovalo částku ve výši 5,5 miliardy tehdejších dolarů. To by v dnešní kupní síle odpovídalo částce více než 12 miliard dolarů. Na pomoc Ukrajině ovšem v Berlíně za rok 2022 vyčlenili 2 miliardy eur – a letos další 2,2 miliardy. To dělá dohromady při současných směnných kurzech 4,46 miliardy dolarů.
Jinak řečeno, ani po dvou letech německá pomoc Ukrajině ještě zdaleka nedosáhne ve stálých cenách částky, kterou před 32 lety spolková vláda naráz a bez řečí poskytla Washingtonu k pokrytí válečných nákladů. A je třeba připomenout, že tehdejší SRN nebyla rozhodně největším mezinárodním dárcem do válečné kasy, protože třeba Japonsko věnovalo takřka dvojnásobek.
Ještě nějaké rozdíly? Ano, například: Kuvajt leží v regionu od Německa velmi vzdáleném, takže přímý dopad válečných turbulencí na jeho území byl víceméně mizivý. Neexistoval také ani náznak nějakého spojenectví Berlína s ropným emirátem. Oproti tomu Ukrajina se nachází v Evropě, „ob jedny dveře“ (hraničí se sousedním Polskem) a žádá o vstup do stejné vojenské aliance, jíž je SRN sama členem. Všechny důsledky války spolková republika tak či onak dříve či později pocítí hmatatelně na vlastní kůži. Jaký je tedy přesně důvod toho, že s osvobozením Kuvajtu se pomáhalo výrazně rozhodněji než s obranou a osvobozováním Ukrajiny?
Nebo další kontrast: v roce 1991 byla irácká armáda během války s Íránem velkoryse podporovaná americkými, francouzskými i sovětskými zbrojovkami, čtvrtou nebo pátou největší armádou světa, zatímco malý Kuvajt neměl téměř žádné ozbrojené síly, takže samotná úvodní invaze skončila prakticky za pár hodin.
Nenašel se ale kupodivu žádný oficiální německý představitel, který by tehdy poučoval nešťastné Kuvajťany, že odpor nemá cenu a že jsou proti ohromné přesile bez šance, takže nějaká podstatnější pomoc v boji s agresorem by vůbec nedávala smysl. Naopak, i po porážce obránců Berlín ochotně podpořil akci, která směřovala k tomu, aby byl obnoven status quo ante.
Podivná role Německa
Úplně jinak se ale vloni chovala řada německých úředníků čelících ukrajinským žádostem o vojenskou pomoc. Na počátku války pracovala většina německých institucí s verzí svých zpravodajských služeb, která předpokládala pád Ukrajiny během několika dní, maximálně týdnů. A nějaký německý plán podpory vyhnání interventů v případě, že by v první fázi uspěli, zjevně vůbec neexistoval. Nepočítalo se s ním. Berlín prostě uvěřil Moskvě, že Ukrajinu bleskově schvátí a již nikdy nenavrátí. Byl zjevně připraven nad tím jen pokrčit rameny.
Dříve než se tedy začtete do sáhodlouhých německých seznamů válečné pomoci Ukrajině, do které jsou zahrnuty i elektrické generátory, mobilní ohřívače, 145 pickupů nebo 36 400 vlněných dek, je dobré neztratit ze zřetele, že Německo z roku 1991 pomáhalo s osvobozením vzdáleného Kuvajtu výrazně ochotněji a také mnohem štědřeji, než kolik toho jeho současná karikaturní verze dělá pro podporu takřka sousední napadené evropské země. Proč asi?
A přestože to s německou vojenskou pomocí coby podílu HDP v mezinárodním srovnání nevypadá rozhodně nijak působivě, radikalizovaná německá aktivistická scéna (záměrně nepíšu „intelektuální scéna“) se přesto nesmírně rozhořčuje a požaduje ukončit i to málo, co dosud Berlín s velkými okolky předvedl.
Pokud v USA příští volby vyhraje Republikánská strana v čele s Trumpem nebo DeSantisem, kteří oba dávají najevo záměr omezit pomoc Ukrajině, v roce 2024 Kyjev rozhodně nebude moci spoléhat na kompenzování amerického výpadku zvýšeným německým snažením. Spíše se ještě dočkáme propadu v německé pomoci bez ohledu na to, jaká situace nastane ve Spojených státech.
Tikající americký budík
Podle březnových průzkumů voličských preferencí v USA by Biden s několikaprocentním náskokem opět porazil Trumpa, zatímco od DeSantise by jej dělil pouhý jeden procentní bod. Protože republikánskou nominaci možná přece jen opět získá Trump, Spojené státy by po roce 2024 nemusely mít proruského prezidenta.
Odhadovat výsledky voleb do Kongresu, zvlášť s takovým předstihem, je ovšem obtížné. Nicméně nelze vyloučit scénář, v němž Biden sice obhájí Bílý dům, ale republikáni současně dokážou ovládnout obě komory Kongresu, ne už pouze Sněmovnu reprezentantů jako nyní. V tom případě by se vojenská pomoc Ukrajině ještě více zkomplikovala. Dosud ještě ve Sněmovně „tradiční“ republikáni dokážou v této věci nalézat nadstranické dohody. Pokud se Trump vrátí, i kdyby prezidentské volby opět prohrál, možnosti spolupráce napříč stranami se mohou dále ztenčit.
V případě nepříznivého volebního výsledku v USA by Evropa logicky měla zasáhnout a dorovnat výpadek americké pomoci. Za současných okolností ovšem není představitelné, jak by se to vůbec mohlo stát. Americká vojenská pomoc je o řád výše než všechny příspěvky evropských zemí plus EU dohromady – dosahuje více než 44 miliard dolarů. Na druhém místě je zatím Velká Británie s necelými 5 miliardami, ale také finančními problémy a vlastním nedostatkem vojenského vybavení, takže napříště bude dělat spíše méně než více.
Evropská podpora Ukrajiny bude klíčová
Třetí je Evropská unie s o něco více než 3 miliardami dolarů. Ta ovšem nemá vlastní armádu ani zbrojní průmysl. Není zřejmé, jak by mohla dále navyšovat pomoc nad rámec oznámených plánů podpory výroby munice. Polsko s 2,43 miliardy jistě bude v pomoci pokračovat, ale vzhledem k jeho ekonomickým i vojenským možnostem ji těžko může řekněme zdvojnásobit.
Německo s 2,36 miliardy pomoci k polovině ledna má také vlastní problémy s vybavením a municí. Spolková vláda dosud neudělala téměř nic k rozjetí zbrojařského průmyslu a politická situace se zhoršuje. Značná část veřejnosti chová iracionální obavy ze „zatažení“ země do války na základě pouhých dodávek výzbroje Ukrajině, což se zřejmě ještě zhorší s tím, jak se proruská politička ze strany Die Linke Wagenknechtová snaží vymanit z pod moderujícího tlaku vedení prostřednictvím plánů na založení nové, radikálnější strany.
Dalším výrazným hráčem je Kanada s 1,29 miliardy dolarů. Její ozbrojené síly jsou však relativně malé, a navíc nelze očekávat, že by v případě obratu v politice USA právě tato země chtěla kompenzovat situaci v Evropě. Všichni ostatní dárci dosud věnovali výrazně méně než miliardu dolarů vojenské pomoci. Nějaké další možnosti mají hospodářsky silné západoevropské země, zejména Francie. Politicky to však stěží vypadá na zesílení pocitu ohrožení natolik, aby veřejnost v těchto státech souhlasila s nějakým „utahováním opasků“ kvůli obraně Ukrajiny.
Hrubá prognóza tedy směřuje k závěru, že v případě nepříznivého výsledku amerických voleb nic neukazuje na možnost, že by celá Evropa dokázala výpadek vojenské pomoci Ukrajině kompenzovat, aby situace zůstala víceméně stejná jako dnes, natož aby sama zajistila podporu v míře, která Kyjevu opravdu zajistí vítězství.
Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se jako publicista zabývá bezpečnostněpolitickými a vojenskými otázkami.
