V Moskvě byl 23. srpna 1939 podepsán mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem pakt Ribbentrop-Molotov, který zaručoval vzájemné neútočení. Smlouva byla dodržována do června 1941, kdy došlo k jejímu porušení ze strany nacistického Německa. Napadením Sovětského svazu se otevřela východní fronta druhé světové války. Tímto krokem se změnila také situace v protektorátu Čechy a Morava a nálada ve společnosti se značně zlepšila. Po téměř dvou válečných letech mělo obyvatelstvo naději na porážku Německa a brzký konec války.

Ve funkci říšského protektora byl od března 1939 Konstantin von Neurath, bývalý ministr zahraničních věcí, kterého v ministerském křesle nahradil v roce 1938 právě Joachim von Ribbentrop. Doba, kdy Neurath působil jako říšský protektor, patří v protektorátních dějinách k těm mírnějším. S jeho osobou jsou spojené tvrdé represe proti českým studentům z podzimu 1939, kdy bylo devět studentských funkcionářů popraveno v ruzyňských kasárnách a 1200 studentů z vysokých škol z Prahy, Brna a Příbrami bylo odesláno do koncentračního tábora Sachsenhausen. I přesto na sílící odpor o dva roky později očividně nestačil. Vzniklou situaci byl nucen řešit Adolf Hitler a musel Neuratha nahradit někým schopnějším. Oficiální verzí se staly zdravotní potíže říšského protektora, dokonce sám Neurath prý „požádal o delší dovolenou k nabytí svého napadeného zdraví, kterou dostal“. Jeho odchod z Prahy byl víc než rychlý a verzi o nutnosti zdravotní dovolené umocňuje fakt, že nedošlo k úplnému odvolání Konstantina von Neuratha z funkce.

Dále čtěte

Jak proběhl atentát na Heydricha? Podívejte se na historickou rekonstrukci

Reinhard Heydrich patřil k nejhorším postavám nacistické Třetí říše. Vysoce inteligentní, schopný a výkonný, bez jakýchkoli morálních či etických zábran…

„Říšský protektor Konstantin svobodný pán Neurath onemocněl a po dobu jeho nemoci je pověřen jeho zastupováním obergruppenführer Heydrich jako zastupující říšský protektor.“ Zpráva odvysílaná 27. září 1941 ve večerních hodinách v rozhlase informovala obyvatele o zastoupení Neuratha Heydrichem. Zdravotní stav Neuratha byl úměrný jeho věku, v době jeho odjezdu z protektorátu Čechy a Morava mu bylo již 68 let. Nahrazen byl o třicet jedna let mladším Reinhardem Heydrichem, který měl sjednat pořádek a vyřešit tuto mimořádnou situaci. Vzhledem ke všem jeho funkcím a schopnostem lze předpokládat, že Heydrichovy úkoly v protektorátu byly pouze dočasným řešením problému. Heydrich byl SS-obergruppenführer a generál policie, šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) a Bezpečnostní služby (SD); s tím souvisí také jeho funkce prezidenta Interpolu. Do historické paměti se ale vryje především jako architekt holocaustu. Jako někdo, jehož úkolem bylo řešení židovské otázky. V protektorátu Čechy a Morava měl všemi dostupnými prostředky potlačit odbojové hnutí, zastavit pokles zbrojní výroby a udělat pořádek v zásobování, aby nedocházelo k nespokojenosti lidí. Dalším z Heydrichových úkolů byl boj proti hospodářským trestným činům, ke kterým se řadila například černá porážka nebo mletí obilí načerno.

Heydrich v Praze

Reinhard Heydrich přilétá do Prahy 27. září 1941. Ve své nové funkci neztrácí čas a prakticky ihned nechává zatknout předsedu protektorátní vlády generála Aloise Eliáše, který byl zapojen do odbojové činnosti v organizaci Obrana národa, která byla složená z příslušníků bývalé československé armády. Byl také napojen na další odbojové organizace a na exilovou vládu v Londýně, v jejímž čele stál Edvard Beneš. Gestapo o činnosti Aloise Eliáše vědělo několik měsíců, přesto k jeho zatčení došlo právě po nástupu Heydricha do funkce. Pro obyvatele protektorátu se jednalo o jasný vzkaz, že v naší krajině bude teď všechno trochu jinak…

Heydrich okamžitě vydává Nařízení o výjimečném stavu, tímto krokem získává pravomoc na zavedení stanného práva, ke kterému dojde hned druhý den Výnosem o vyhlášení výjimečného stavu.

Vyhlášení prvního stanného práva

Po vyhlášení stanného práva vznikaly stanné soudy, které Heydrich jmenoval 28. září u řídicích úřadoven gestapa v Praze a Brně. Stanné právo se začalo realizovat okamžitě po jeho vyhlášení. Návrhy na řízení u stanných soudů vybíraly kandidáty systematicky tak, aby byly nejvíce zasaženy skupiny obyvatelstva, které nacisty ohrožovaly nejvíc, konkrétně zástupci inteligence, příslušníci mládežnického hnutí či komunisté. Stanné soudy odsuzovaly k smrti i těhotné ženy, přestože to § 453 německého trestního řádu z roku 1877 zakazoval. Stejně tak byli odsuzováni k trestu smrti i mladiství. Nešlo o skutečný soud, ale o policejní instituci, stanný soud nebyl součástí struktury německých soudů. S justicí neměl nic společného, nebyl součástí struktury německých soudů, a to ani řádných, ani mimořádných. Členem nebyl žádný kvalifikovaný soudce z povolání, výjimečně se mezi soudci stanného soudu našel nějaký právník, ale obvykle nebyl z oboru trestního práva. Jejich zaměřením často byly oblasti veřejné správy. V drtivé většině byli členové stanných soudů příslušníky gestapa. V řízení neexistoval obhájce, tato funkce nebyla zastávána ani symbolicky. K odsouzení docházelo často v nepřítomnosti obžalovaného, který mnohdy o svém odsouzení ani nevěděl.

Dále čtěte

Operace Anthropoid. Významní historici píší pro unikátní přílohu Týdeníku FORUM

Ve spolupráci se známými českými historiky připravil Týdeník FORUM speciální přílohu, která mapuje přípravu i provedení útoku na zastupujícího říšského…

Stanné soudy nikdy neměly projednávat činy spáchané před vyhlášením stanného práva a měly se zabývat pouze těmi činy, které byly spáchány po jeho oficiálním vyhlášení. Mezi obětmi nalezneme často lidi, kteří byli zatčeni pro skutky související s odbojovou činností dávno před vyhlášením stanného práva. Někteří z nich byli dokonce ve vazbě gestapa celé roky. Právní normy však nesmí platit zpětně a neměla by tu být možná retroaktivita zákonů. Praxe ale ukazuje pravý opak. Vědomě docházelo k porušování vlastních nacistických ustanovení.

U stanných soudů byly tři druhy rozsudků. Buď mohl být obžalovaný úplně zproštěn viny, nebo byl předán gestapu, což prakticky znamenalo deportaci do koncentračního tábora, třetí možností byl trest smrti. Rozsudky byly vykonávány s okamžitou platností a nebylo možné se proti nim odvolat.

Vymezení skutků, které spadaly svou podstatou do stanného řízení, bylo v Heydrichově výnosu z 28. září tak široké, že do něj mohlo být zahrnuto všechno, co si nacistická okupační správa přála.

Pocit strachu protektorátních obyvatel umocňovala další nařízení, například se jednalo o zavírací hodinu pro hostince, hotely a kina, která byla stanovena na 22. hodinu. Co se týče českých kulturních akcí, například divadelních představení, koncertů nebo sportovních utkání, ty byly zakázány a domovní vchody musely být uzavřeny ve 23 hodin. I tato nařízení a omezení měla v době teroru obrovský efekt na lidskou psychiku.

Teror a popravy nepohodlných osob

„Tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat,“ prohlásil během jednání na Pražském hradě Heydrich. Patronem naší země je svatý Václav. Symbolicky v den, kdy si ho připomínáme, zazněly výstřely v ruzyňských kasárnách. Heydrich ukazuje, čeho všeho je schopen, když nechal popravit naši elitu, a začal generály. Jako první byli popraveni armádní generál Josef Bílý a divizní generál Hugo Vojta. Konkrétní místo poprav bylo objeveno náhodou a v jízdárně ruzyňských kasáren tak mohl vzniknout pietní prostor, který spravuje Vojenský historický ústav Praha a dnes je přístupný veřejnosti.

V Brně rozsáhlé zatýkání začalo 30. září; stejně jako v Praze se jednalo o lidi z řad elity a inteligence, podle předem připravených seznamů. Zatýkání se nevyhnulo ani úředníkům z brněnského magistrátu. Ve stejný den byli popraveni dva sokolští představitelé, v Praze Augustin Pechlát a v Brně Vladimír Groh. Činnost Sokola byla oficiálně zastavena již v dubnu 1941. Reinhard Heydrich si uvědomoval, jaké riziko pro něj představuje tato tělovýchovná organizace, jejíž členové jsou vlastenecky smýšlející. V noci ze 7. na 8. října represe vůči sokolům vygradovaly. V rámci „Akce Sokol“ bylo zatčeno zhruba 1500 sokolů, kteří byli transportováni přes Malou pevnost v Terezíně do koncentračního tábora v polské Osvětimi. Ještě týž den Heydrich podepsal úřední výměr o rozpuštění České obce sokolské.

Na Moravě docházelo během prvního stanného práva k exekucím pouze v Kounicových kolejích v Brně, bez ohledu na to, zda byl rozsudek smrti vynesen v Brně, Ostravě nebo Olomouci. Vykonání trestu smrti zastřelením v Kounicových kolejích prováděla osmičlenná popravčí četa na vzdálenost zhruba sedmi metrů. Před samotnou exekucí byl odsouzený přivázán ke kůlu za ruce. Projektily zasáhly většinou hruď oběti. Poté byla těla odvázána a přenesena na odpadový kanál. Vše zapisoval písař, aby mohl podat hlášení do Prahy. U popravy byli také přítomni lékaři, kteří měli konstatovat smrt. Poprava oběšením byla považována za potupnou smrt, proto byla použita pouze v některých případech. Týkalo se to Židů, pachatelů hospodářských deliktů a osob s kriminální činností. Odsouzení byli s rukama svázanýma za zády přiváděni na popraviště po jednom v takových intervalech, že viděli člověka, který šel před nimi, viset na šibenici. Odsouzený dostal smyčku kolem krku a následně byly schůdky pod ním podtrhnuty. Po několika minutách nařídil přítomný lékař sundání těla. Šibenice, včetně schůdků a provazů, se dodnes zachovaly a jsou uloženy v depozitáři Muzea města Brna.

Dále čtěte

Kubiš a Gabčík, nebo Čurda? Tito hrdinové a zrádci se najdou v každé době, říká historik operace Anthropoid

Přesně 80 let od okamžiku, kdy byl v Libni při útoku československých parašutistů smrtelně zraněn zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich,…

Kromě likvidace vojenských elit, inteligence a vlastenců stanné právo zasahovalo do života všech vrstev obyvatel protektorátu Čechy a Morava.

Ke zrušení stanného práva došlo 1. prosince 1941, výjimkou byla Praha a Brno, kde ke zrušení došlo až 20. ledna 1942. Během této krátké doby bylo odsouzeno k trestu smrti 489 osob a přes 2000 lidí bylo transportováno do koncentračních táborů či věznic.

Ve stejný den, kdy skončilo stanné právo, tedy 20. ledna 1942, se Reinhard Heydrich sešel s ostatními vysoce postavenými nacistickými představiteli. Na konferenci ve Wannsee, na předměstí Berlína, společně řešili postup při likvidaci evropských Židů. Heydrich při řešení židovské otázky sehrál hlavní roli.

MEDAILONY VYBRANÝCH OBĚTÍ PRVNÍHO STANNÉHO PRÁVA

Během prvního stanného práva bylo odsouzeno k trestu smrti téměř pět set lidí, více než dva tisíce dalších bylo odesláno do koncentračních táborů. První oběti byly z řad různých odbojových organizací a byly většinou zatčeny ještě před vyhlášením prvního stanného práva; mezi nimi nalezneme přední představitele armády, kteří působili v Obraně národa, zástupce Sokola či členy komunistických odbojových skupin.

Nacisté popravovali elitu té doby, reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Již na začátku října 1941 bylo ve Velké Británii rozhodnuto o fyzické likvidaci Reinharda Heydricha. Stalo se tak po popravě armádního generála Josefa Bílého, který měl osobní vazby s exilovou vládou. Byl vzorem a přítelem Františka Moravce, který stál za rozhodnutím provést atentát na zastupujícího říšského protektora.

Armádní generál Josef Bílý

(* 30. 6. 1872 –⁠ + 28. 9. 1941)

Josef Bílý se narodil 30. června 1872 v obci Ochoz u Zbonína na Písecku. Po absolvování českého reálného gymnázia nastoupil do kadetní školy pěchoty v Terstu a později studoval také na Válečné škole ve Vídni. Jako bývalý podplukovník rakousko-uherské armády byl v roce 1918 přijat do armády československé, kde působil v řadě významných funkcí až do 1. července 1935, kdy v hodnosti armádního generála odešel do výslužby. Celý svůj život zasvětil povolání vojáka a působil také jako vojenský pedagog. Jedná se o jednu z nejvýznamnějších vojenských osobností meziválečného Československa. Od začátku německé okupace byl v čele ilegální protinacistické vojenské odbojové organizace Obrana národa jako její vrchní velitel. Organizace byla budovaná podle armádní struktury a měla ve vhodném okamžiku vystoupit proti okupantům, mezi její hlavní úkoly patřila diverzní a zpravodajská činnost. Mimořádně důležité bylo i udržování kontaktů s exilovou vládou a převádění osob do zahraničí. Josef Bílý musel kvůli svým aktivitám žít od konce roku 1939 v ilegalitě a po téměř ročním skrývání se byl zatčen gestapem v turistické chatě na Harusově kopci na Vysočině. Po velmi tvrdých výsleších byl vězněn na Pankráci a v Terezíně. Popraven byl v jízdárně ruzyňských kasáren 28. září 1941. Generál Bílý nejprve odmítl pásku přes oči a poté zavelel svůj poslední rozkaz: „Ať žije Československá republika! Psi, palte!“

Divizní generál Hugo Vojta

(* 11. 4. 1885 –⁠ + 28. 9. 1941)

Hugo Vojta se narodil 11. dubna 1885 v Táboře. Během první světové války působil jako důstojník československých legií v Rusku. Po svém návratu do nově vzniklého Československa zůstal v armádě a postupně dosáhl hodnosti divizního generála. Od roku 1925 byl velitelem zemského dělostřelectva v Košicích a Bratislavě. Po vzniku protektorátu Čechy a Morava stál u zrodu odbojové organizace Obrana národa. Byl také vojenským velitelem Sokola. V roce 1940 byl zatčen gestapem a vězněn v terezínské Malé pevnosti. Den po nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora byli spolu s armádním generálem Josefem Bílým odsouzeni stanným soudem pro přípravu velezrady a týž den zastřeleni v ruzyňských kasárnách. Stalo se tak 28. září 1941, v rámci snahy Heydricha zlomit odpor českých vlastenců.

Podplukovník Josef Balabán

(* 4. 6. 1894 –⁠ + 3. 10. 1941)

Josef Balabán se narodil 4. června 1894 v hájovně Obora u Dobříše. Po měšťanské škole v Sedlčanech se vyučil strojním zámečníkem. Během první světové války bojoval v řadách československých legií v Rusku. V roce 1920 se vrátil do nově vzniklého Československa a u armády zůstal i nadále. Postupně byl povyšován, až se roku 1936 stal podplukovníkem. Ve stejné době působil jako velitel 1. dělostřeleckého pluku. Již od března 1939 byl zapojen do odbojové činnosti ve vojenské organizaci Obrana národa. Spolu s Václavem Morávkem a Josefem Mašínem tvořili skupinu Tři králové, jejichž úkolem byla sabotážní a zpravodajská činnost. Josef Balabán byl na konci dubna 1941 zrazen konfidentem gestapa a po krátké přestřelce byl zatčen. Vydržel tvrdé výslechy a získal čas pro své spolupracovníky, kteří mezitím mohli přemístit vysílačku a pokračovat ve své práci. Nacisté Josefa Balabána popravili 3. října 1941 v ruzyňských kasárnách, během prvního stanného práva.

Augustin Pechlát

(* 26. 8. 1877 –⁠ + 30. 9. 1941)

Augustin Pechlát se narodil 26. srpna 1877 v Praze. Už jako student Malostranského gymnázia chodil do Sokola v Karlíně. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval psychologii. Později působil jako pedagog a publicista, který v meziválečné době řídil vydávání Tyršových listů. Byl znalcem a vykladačem díla zakladatele Sokola Miroslava Tyrše. Sám se zabýval vztahem mezi psychologií a cvičením – jednotou těla i ducha. Od července 1939 byl náčelníkem České obce sokolské. Sokolové se aktivně podíleli na odbojové činnosti již od prvních dnů nacistické okupace. Působili prakticky ve všech organizacích, vytvořili ale i vlastní skupinu Obec sokolská v odboji, v jejímž čele stál právě Augustin Pechlát. Zasloužil se o navázání úzké spolupráce s Obranou národa. V létě 1941 byl zatčen a 30. září 1941, během prvního stanného práva, byl popraven v ruzyňských kasárnách. Nacisté si byli dobře vědomi hrozícího rizika ze strany sokolské organizace. Jejich perzekuce vygradovala v říjnu 1941 v rámci „Akce Sokol“. Zhruba 1500 sokolských činovníků bylo mučeno, vězněno a deportováno do koncentračních táborů. Ještě během vlny zatýkání nechal Reinhard Heydrich 8. října 1941 Českou obec sokolskou rozpustit.

Vladimír Groh

(* 26. 1. 1895 –⁠ + 30. 9. 1941)

Vladimír Groh se narodil 26. ledna 1895 v Holešově. Po absolvování brněnského gymnázia se s matkou přestěhoval do Prahy. Zde studoval klasickou filologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, následně stejný obor studoval i v Římě. Profesorský diplom obdržel v Praze v roce 1921. Do Brna se vrátil až o deset let později a začal působit jako profesor starověkých dějin na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a také na univerzitě v Bratislavě. O starověkých dějinách napsal několik knih. V roce 1936 se stal děkanem Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Vladimír Groh byl významnou brněnskou osobností a byl aktivní i ve spolkové činnosti. Byl mimo jiné také členem České obce sokolské. Ve svých článcích, které psal do časopisu Brněnský Sokol, neskrýval svůj odpor k totalitarismu, který považoval za smrt kultury. Groh stál v centru odboje na Moravě, byl členem Obrany národa a navázal důležité kontakty napříč různými odbojovými skupinami. Gestapo ho zatklo již v únoru 1941. Popraven byl ve stejný den jako náčelník Sokola Augustin Pechlát. Život Vladimíra Groha vyhasl po tvrdých výsleších a věznění na popravišti v Kounicových kolejích v Brně. Stanným soudem byl odsouzen k trestu smrti zastřelením za rušení veřejného pořádku a bezpečnosti a za přípravu velezrady. Osmadvacet lidí bylo popraveno 30. září 1941 v Brně, Vladimír Groh šel na řadu jako první. Dnes je po něm pojmenována ulice v centru Brna.

Otakar Runa

(* 26. 7. 1915 –⁠ + 28. 11. 1941)

Otakar Runa se narodil 26. července 1915 v České Třebové, v rodině železničního zaměstnance. Otec mu zemřel v roce 1922 ve věku 49 let. Otakar žil jen se svou matkou Miloslavou, která přežila svého manžela o 55 let a zemřela v úctyhodném věku 91 let.

Na Otakara vzpomínali spolužáci z České Třebové jako na velmi nadaného žáka, který vždy studoval s vyznamenáním a byl nejlepší ze třídy. Mezi jeho největší koníčky patřil sport a hudba. Byl členem místního Sokola, hrál také volejbal či závodně lyžoval. Po reálce odešel v roce 1933 do Prahy a začal studovat Vysokou školu strojní a elektrotechnické inženýrství. Po úspěšném absolvování studia zde zůstal jako asistent, nejprve v Ústavu teoretické a experimentální elektroniky a od října 1939 v Ústavu technické mechaniky a termomechaniky a pracoval například s Viktorem Felberem.

Po uzavření vysokých škol krátce učil na průmyslové škole strojnické a poté byl zaměstnán ve Škodových závodech. I nadále pravidelně navštěvoval Českou Třebovou a Kozlov. Přátelé vzpomínali na večery, které spolu trávili, kdy hrál na klavír Ježkovy písně nebo také Beethovenovu Měsíční sonátu. Mimo jiné byl milovníkem umění a ovládal tři světové jazyky. Vzpomínky na Otakara Runu jsou často ideologicky zabarvené a odpovídají době, ve které vznikly.

Patřil mezi nejvýraznější osobnosti pražských levicových studentů druhé poloviny třicátých let. Tato skutečnost zřejmě zapříčinila, že jedním z omylů, které se o Otakaru Runovi uvádějí, je ten, že byl v době popravy studentem. Mezi studenty měl ale spoustu přátel a také se podílel na organizování pohřbu studenta Jana Opletala.

Udržoval spojení s odbojovou skupinou Václava Dědka s krycím názvem Voloďa. Zároveň byl zapojen v Praze do odbojové činnosti ve skupině Oldřicha Štancla a Jiřího Strickera. Ti zprvu vytvořili zpravodajskou skupinu a později se rozhodli také pro sabotážní akce. Také podporoval členy odboje, kteří byli nuceni žít v ilegalitě. Sháněl pro ně potravinové lístky, peníze nebo se jim snažil najít úkryt, k čemuž využíval byty svých přátel. Celá skupina byla seznámena se „všeobecnými zásadami konspirace – jak se chovat u výslechu“, které sepsal Štancl.

Pomyslná smyčka se kolem této skupiny začala stahovat v říjnu 1941. Runův přítel z České Třebové vzpomínal, že se na návštěvy Otakara vždy těšil. Už od března 1939 byl jejich psychickou podporou a snažil se je povzbuzovat. Postupem času bylo vidět, že při návratech z Prahy je čím dál unavenější. A při své úplně poslední návštěvě byl velmi vážný. Přátelé, kteří tušili, co se děje, se ho snažili přemluvit, aby do Prahy už neodjížděl. Chtěli mu poskytnout ubytování a následně mu pomoci s cestou přes hranice. Otakar Runa tyto možnosti odmítl a do Prahy se vrátil.

Následně byl zatčen z důvodů tajné výroby zápalných náloží a pro sabotážní a destrukční akce. Svědkem zatýkání byl jeho spolupracovník Vilém Roztočil ze Škodových závodů v Praze. Dne 15. října 1941 vešli do jejich společné kanceláře tři příslušníci gestapa. Vzpomínal, že se jich Otakar zeptal, co si přejí, ale podle jeho ironického výrazu poznal, že to ví moc dobře. Poté mu prohledali pokoj, ve kterém bydlel na Vyšehradské ulici.

Do Petschkova paláce byl 16. října přiveden také kamarád ze školních let František Homola, který s Runou bydlel v Hlávkově koleji. Po studiích se znovu setkali až v roce 1940, kdy Homola dodával potřebné věci na výrobu třaskavin a také pomáhal s kopírováním ilegálních tiskovin. Homola byl prakticky ihned po příchodu konfrontován se Štanclem i Runou. O výsleších podal v roce 1945 svědectví. Popisoval, že Štancl byl ve strašném stavu, celý oteklý. I přesto tvrdé výslechy nepřinášely výsledky. Z toho důvodu byl Štancl v noci vyvlečen ze sklepní cely a zhruba za půl hodiny přinesen v bezvědomí. Poté ho několikrát polili vodou a uložili ho na pryčnu. Celou noc naříkal. Do rána se ho vyšetřovatelé ještě dvakrát přišli na něco zeptat, ale nebyl schopen mluvit.

Druhý den ráno se pokusil o sebevraždu Otakar Runa, který byl bit a v přestávkách mezi bitím musel dělat dřepy. Když už byl vším vysílen, popadl těžký kancelářský sešívací strojek, kterým se vší silou udeřil do hlavy. O několik dnů později, při převozu z Pankráce k výslechu, řekl Runa Homolovi, aby vše svedl na Štancla, že se rozhodl vše vzít na sebe. Homola také vzpomínal, že v této věci spolu s ním bylo vyslýcháno dalších 18 lidí, on sám byl do konce druhé světové války v koncentračním táboře Mauthausen.

Otakar Runa vydržel zostřené výslechy pražského gestapa, o čemž svědčí fakt, že nikdo z jeho přátel, kteří pocházeli z Kozlova nebo České Třebové, nebyl zatčen, i když to očekávali. Místní komunistická odbojová skupina byla zatčena až na jaře roku 1943.

Popraven byl v ruzyňských kasárnách během prvního stanného práva, 28. listopadu 1941. Stal se první obětí z České Třebové. Na jeho rodném domě byla v roce 1993 odhalena pamětní deska, při této příležitosti přednesl projev jeden z jeho přátel z Hlávkovy koleje František Kord, který byl sám vězněn v Mauthausenu za odbojovou činnost a na začátku května 1945 se dočkal osvobození.

Autorka je historička a spolupracovnice redakce. Pracuje v Městském muzeu a galerii ve Svitavách.