NATO chce působit jednotně, daří se to jen zčásti

Summit představitelů členských států Severoatlantické aliance v Londýně byl vzhledem ke sporům mezi jednotlivými členy očekávanou událostí. Francouzský prezident prohlásil, že je NATO de facto mrtvé. Americký prezident zase dlouhodobě, a často oprávněně, kritizuje nízké výdaje na obranu některých spojeneckých zemí. Navíc před odjezdem do Británie mluvil velmi vstřícně o Rusku, což se nelíbí mnoha evropským členům a koneckonců ani lidem z jeho vlastní administrativy. Naopak Evropa jen neochotně uznává hrozbu ze strany Číny, kdežto Donald Trump by alianci rád využil právě jako nástroj proti této zemi, kterou považuje za hlavního amerického geopolitického rivala. K tomu je nutné připočíst fakt, že Francie a některé další členské evropské státy kritizují amerického prezidenta za to, že tureckému prezidentovi umožnil výpad do severní Sýrie namířený proti Kurdům. Na dramatické spory a situace tak bylo zaděláno. 

Vzhledem ke všemu výše uvedenému je možná zázrak, že závěrečné komuniké působí poměrně uceleným dojmem a mluví jednotným jazykem. Je to ale jen proto, že některé formulace jsou naprosto nicneříkající a téma Turecka a Sýrie se do něj nedostalo vůbec. Některé scény, které by jinak měly zůstat za zavřenými dveřmi, se pak odehrávaly před zraky novinářů, což dojmu svornosti příliš nepomohlo. Stalo se tak například v okamžiku, kdy Trump opakoval vymyšlenou statistiku o tom, že většina bojovníků Islámského státu zadržovaných v Sýrii je z Evropy. To ovšem rozporuje i zvláštní americký přidělenec ke koalici bojující proti IS James Jeffrey. Francouzský prezident Macron pak svého amerického protějška neváhal opravit.

Na světlo světa se dostalo video, které vzbuzovalo dojem, že si kanadský premiér Justin Trudeau dělá legraci z Trumpovy tiskové konference. Mnoho z jeho rozmluvy s Borisem Johnsonem, Emmanuelem Macronem a holandským premiérem Markem Ruttem slyšet nebylo, a tak mohlo zůstat jen u domněnky. Donald Trump pak ovšem o kanadském premiérovi řekl, že má dvě tváře, načež Trudeau – zřejmě i s jistým gustem – přiznal, že mluvil právě o něm. Může se zdát, že jde o drobnosti, ale na úctě a vzájemné ochotě ke spolupráci mezi lídry jednotlivých zemí záleží. To platí o to víc, že se nacházíme v okamžiku, kdy se představitel Spojených států, nejdůležitější země aliance, v některých zásadních věcech odchyluje od pozice, již jeho země zastávala kontinuálně po desítky let.

V tomto kontextu je vlastně dobře, že o našem prezidentovi slyšet ani nebylo – ani v dobrém, ani ve špatném. K jeho nesporné radosti, kterou vyjádřil mluvčí Ovčáček na sociálních sítích, se pak do závěrečného komuniké dostala jen bezzubá formulace o „příležitostech a výzvách“ vyplývajících z rostoucího významu Číny. I to je asi nutno považovat za úspěch, byť poměrně skromný, protože se jedná o první zmínku o této zemi vůbec. Je zjevné, že Evropa i přes rostoucí obavy z čínského vlivu říši středu na rozdíl od USA jako protivníka úplně nevnímá, ale o posun přece jen jde.

Z pohledu Středoevropana se pak za zásadní dá považovat, že se v závěrečné deklaraci objevuje formulace o trvající hrozbě ze strany Ruska. To i navzdory tomu, že americký prezident východního souseda EU za hrozbu zjevně nepovažuje, soudě dle jeho mnohých vyjádření. Dá se tedy říci, že vyhrál obezřetný postoj vůči oběma těmto nepřátelským zemím. Zároveň se podařilo najít shodu na posílení obrany Pobaltí a Polska, kterou doteď blokovalo Turecko.

Jenže ke spokojenosti mají zastánci silné transatlantické vazby velice daleko. Donald Trump ze summitu odjel ještě před závěrečnou tiskovou konferencí a závěrečná deklarace, která měla v minulosti desítky bodů a  po posledních třech summitech průměrně téměř 42 stran, se tentokrát vešla do pouhých devíti bodů a asi na tři a půl normostrany. Ani jedno nesvědčí o přílišné jednotě.