Prezident Biden rozhodl, že do 11. září tohoto roku, symbolických 20 let po teroristických útocích na New York a Pentagon, se z Afghánistánu stáhnout poslední američtí vojáci. Spolu s nimi odejdou i jednotky států NATO, které tam působily po jejich boku poté, kdy členské země poprvé v dějinách organizace aktivovaly článek o kolektivní obraně. Odchod se čekal. V loňském roce uzavřela s Talibanem mírovou smlouvu tehdejší Trumpova administrativa. Stažení mělo být dokončeno do května tohoto roku. Válka v Afghánistánu byla krajně nepopulární, ale otázka je, zda teď tamní obyvatele čeká něco lepšího. 

Srovnání s potupným stahováním amerických jednotek z Indočíny se přímo nabízí. I v tomto případě došlo na podpis jakési mírové smlouvy, která měla Američanům pomoci zachovat si aspoň trochu tvář. De facto ale znamenala porážku a co víc, jak prezident Nixon tak jeho zahraničně politický poradce Henry Kissinger to věděli. V podstatě chtěli jen „rozumný odstup“ mezi odchodem amerických jednotek a pádem jihovietnamského režimu.

Takový scénář vypadá bohužel velice pravděpodobně i v současném Afghánistánu. Taliban se v podstatě zavázal jen k tomu, že do odchodu zahraničních vojsk nebude moc zlobit a bude s centrální vládou v Kábulu jednat. Americký ministr zahraničí Anthony Blinken vyzval na začátku března v dopise Afghánského prezidenta Gháního ke konferenci garantované OSN a vzniku koaliční vlády s Talibanem. Málokdo věří, že může něco takového fungovat.

Nevyhratelná válka

Mnozí označují válku v Afghánistánu za od začátku k neúspěchu odsouzenou akci. To ale záleží na tom, jaká máme kritéria úspěchu či neúspěchu. Taliban se zavázal, že na svém území nebude tolerovat přítomnost Al-Kajdy, a podle mnohých to vypadá, že své cíle skutečně redukoval na ovládnutí země a mezinárodní ambice nemá. Otázka je, zda bude mít dost vůle, ale i síly tento závazek dodržet v dlouhodobém horizontu.

Dalším cílem bylo vypátrání a zabití Usámy Bin-Ládina. Ten se nakonec z Afghánistánu skutečně musel stáhnout a nakonec byl zastřelen v sousedním Pákistánu, v němž bohužel hnutí Taliban našlo poměrně bezpečné útočiště. Pokud bychom to hodnotili optikou cílů protiteroristické operace, pak se dá říci, že byly splněny. Otázka ovšem je, za jakou cenu.

Nerozhodná podpora

Operace Trvalá svoboda, při které USA a NATO dokázal svrhnout teokratický režim Talibanu, skončila už v roce 2014. Od ledna 2015 ji nahradila operace s názvem Rozhodná podpora založená na dohodách s afghánskou vládou a posvěcená Bezpečnostní radou OSN. Jejím deklarovaným cílem byla rekonstrukce země a udržení alespoň částečné stability.

Počet amerických vojáků klesl na 16 tisíc v prosinci 2014 a pod 10 tisíc v březnu 2021. Byla to méně než desetina maximálního nasazeného počtu v roce 2011. Obama chtěl proces stahování dokončit do konce roku 2016. Pak ale změnil názor a s odkazem na křehkou bezpečnostní situaci v zemi zanechal 8400 amerických vojáků s tím, že o dalším postupu musí rozhodnout jeho nástupce.

Taliban sílí, ale USA jsou unavené

V květnu 2020 i díky postupnému oslabování mise NATO Taliban plně kontroloval asi pětinu území Afghánistánu, na němž žilo necelých 14 procent obyvatel. O další části země obývané asi dvěma pětinami Afghánců centrální vláda s Talibanem bojovala a zbytek, tedy necelá polovina obyvatel, žil pod správou centrální vlády. Od svržení v roce 2001 nebyl Taliban mocnější.

Donald Trump sice slibované stažení dokončit nestačil, ale počet vojáků v zemi klesl na pouhých 2500. Biden musí vědět, že taková síla je příliš malá na to, aby měla nějaký efekt. Eskalace je politicky neprůchodná a současný prezident by ji asi ani tak neprosazoval. Amerika je unavená. Její stažení je bezesporu vítězstvím Talibanu.

Operace Nový život

Pád centrální vlády možná není nevyhnutelný a ani tak nebude nejspíš tak rychlý, jako byl kolaps režimu v Saigonu po roce 1973. Zároveň je ale třeba říci, že bez pomoci, a to hlavně vojenské, se kábulská vláda neudrží. Jedním z významných faktorů, který hraje vojensky pro ni, je úderní síla letectva. To ale potřebuje na své fungování peníze, které vláda bez zahraniční pomoci mít nebude.

Po roce 1973 USA významně zredukovaly vojenskou pomoc Saigonu a i to přispělo k jeho rychlému pádu. Je krajně nepravděpodobné, že by s pomocí přežil, protože jeho politická podpora byla mizivá. Je tedy dobře možné, že žádná forma vojenské a materiální pomoci nepomůže ani Kábulu, ale je jasné, že bez ní nebude mít šanci žádnou.

Pak už nezbude, než se alespoň pomoci zachránit ty, které čeká odveta Talibanu za „kolaboraci“ se Západem. Mezi ní se počítá i třeba výstavba škol. Ty, do kterých chodí dívky, budou jistě zavřeny. Těch o něco více než 15 milionů lidí, kteří momentálně žijí na území pod kontrolou centrální vlády, lepší život nečeká. Stejně tak, jako nečekal na obyvatele Jižního Vietnamu.