Návštěva Tchaj-wanu: svítá na lepší časy?

Návštěva předsedy Senátu PČR Miloše Vystrčila na Tchaj-wanu byla hodně diskutována předem, průběžně i po návratu delegace do ČR. To, že tam letěl, bylo nepochybně úplně v pořádku (o „problému“ Tchaj-wan jsem psal v deníku FORUM 24 v únoru t. r.). Nad některými ohlasy ze zahraničí i z domova zůstává rozum stát.

Tak například ministr zahraničí ČLR Wang I se nechal slyšet, že český předseda senátu „porušil princip jedné Číny“ a zaplatí za to vysokou cenu. Vyjádření je to naprosto neslýchané. Z našich spojenců na Západě se k tomu vyslovili, pokud vím, německý ministr zahraničí, mluvčí francouzského ministra zahraničí a slovenská prezidentka. Čekal bych ovšem o dost výraznější reakci. O stanovisko předsedy Evropského parlamentu žadonily dvě české europoslankyně, jinak je v Bruselu, jak se zdá, zatím ticho.

Západ má bohužel z minula máslo na hlavě. Kdysi zcela správně uznal ČLR za jediného představitele Číny v OSN, zapomněl se však jakkoli postarat o Tchaj-wan. Z toho se postupem času stala jediná prosperující a demokratická země světa, která existuje v ilegalitě. Její političtí partneři se tam skoro bez výjimky vůbec bojí jezdit. Je těžké si představit, že tahle politika appeasementu může v dohledném budoucnu pro západní demokracie skončit dobře. Ostatně způsob vydání Hongkongu Číně byl právě teď korunován čínským úspěchem a jen zvětšil čínský apetit.

Další výrazný ohlas přišel z domova. Prezident Zeman označil Vystrčilovu návštěvu za „klukovskou provokaci“ a prohlásil, že jej nadále už nebude zvát na pravidelné čtvrtletní porady na Hrad, kde nejvyšší ústavní činitelé „sjednocují názory“ k zahraniční politice: všichni ostatní účastníci totiž jeho cestu odmítli, a Vystrčil to ignoroval. Mně jako klukovina připadá spíš gesto pana prezidenta. Navíc jde vlastně o neformální schůzky, které nemají žádnou oporu v ústavě: účastníci jsou jacísi hradní „pátečníci“. Taky by mi přišlo správné, kdyby na okázalý vyhazov kolegy z hradní Vikárky zareagoval český ministr zahraničí jinak než servilním vyjádřením, že on tam ovšem nadále bude docházet. Reakce vhodné v takových situacích se obyčejně učíme už jako malí kluci; toto je odpověď třídního šplhouna. A upřímně řečeno, pan Vystrčil si ta slova o „respektování“ Zemanova rozhodnutí mohl taky odpustit: když vás vyhodí z hospody, jsou řeči o tom, že to respektujete, celkem nadbytečné.

Nicméně, pokud jde o cestu na Tchaj-wan samu, pan Vystrčil udělal to, co měl. Je to věc, která by se měla vlastně rozumět sama od sebe – a přesto znamená něco v novější české politice dosti neobvyklého v nejlepším slova smyslu. Neupadejme však do předčasné euforie.

Situace na naší politické scéně je tristní. Předseda senátu se mezi nejvyššími ústavními činiteli (pan Petříček mezi ně vlastně patří jen tak napůl) nesetkal vůbec s žádnou podporou. Pokud jde o politické strany, prezidenta okamžitě podpořili Vojtěch Filip a Tomio Okamura. Nové pořádky jsou tedy na půdě exekutivy i v poslanecké sněmovně jako vždy pevné v kramflecích. První reakce představitelů opozice budí dojem, že se ještě nestačili příliš domluvit. Senátor Czernin navrhl prezidenta bojkotovat – to je krok velmi spontánní, ale v podstatě správným směrem.

V každém případě je česká politika „rozštípnutá“ čím dál tím víc. Andrej Babiš tvrdil zcela veřejně, že senát není žádná pojistka demokracie, ale opozice, „instituce, která vrací zákony“. Teď to opravdu tak trochu vypadá. Původně byl myšlen jako pojistka nové demokracie před zkostnatělou stranickou politikou. V současné době je poslední oporou skomírající polistopadové demokracie před Novými pořádky, a už jen kvůli zmíněné původní koncepci se k této náročné úloze příliš nehodí. Je těžké si představit, že by se tam zrodila demokratická politika schopná oslovit veřejnost. Zvlášť ve věci, která je sice nesmírně důležitá, ale proč, to lidem musí být nejdřív vysvětleno.

Zemanovo „potrestání“ Vystrčila je nebezpečné proto, že je to faktický pokus o rozšíření prezidentských kompetencí mimo rámec ústavy. Z prezidentské iniciativy tu vznikl útvar, kde se „sjednocují názory k zahraniční politice“. Prezident z něho může vyhodit, koho chce (a obávám se, že předtím do něho taky jmenoval tak trochu, koho chtěl). Proti této věci nikdo ani neškytne: nynější politická situace je taková, že v těch, co jsou zváni, má prezident spolehlivou oporu – až na jednoho, a toho právě teď vyrazil.

To je první věc. Druhá věc, která s touhle souvisí, je: nevytváří se kolem této faktické opozice, kterou představuje senát, nejednotné, vlastně apolitické a špatně zorganizované, podobná falešná naděje, jakou kdysi představoval coby prezidentský kandidát Jiří Drahoš? Jiří Drahoš, který v prezidentské kampani odmítal sobě i jiným přiznat, že je především protikandidátem Miloše Zemana, a že právě o to jde? A neplatí naopak, že Antibabiš a Antizeman jsou stejně legitimní a nutná základní témata politického programu jako obnova polistopadové demokracie?

Je potupné, když o tom, jak bude vypadat program protibabišovské opozice, rozhoduje vlastně PR tým Andreje Babiše: hlavně nesmíte být přímo proti nám. Buďte pozitivní!

Pan Vystrčil v této věci – ve věci návštěvy Tchaj-wanu – obstál. Rád bych to bral jako signál lepších časů. Ale když beru v úvahu např. to, co sám na Tchaj-wanu říkal a o čem následně tak nadšeně informoval v Aktuálně.cz Martin Fendrych, tak mi to nějak moc nejde.