HISTORIE / „Mimo požár Národního divadla nezažila Praha událost, která by obyvatelstvo tolik ohromila jako zkáza Karlova mostu,“ píší dobové noviny o jedné z největších povodní, která se prohnala českými městy. Nebyla to rozhodně ani první velká voda, ani poslední. Jenže zatímco třeba záplavy v letech 1845 či 1872 pražský Karlův most ustál, tentokrát už takové štěstí neměl. Jak ukazuje i jeden z dobových snímků, hlubiny rozvodněné Vltavy pozřely hned tři z jeho mostních oblouků.

Povodně nebývaly pro Pražany ani obyvatele dalších měst v blízkosti vodních toků ničím výjimečným. Vznikaly buď z mas tajícího sněhu na Šumavě, přičemž na mosty dorážely i obrovské ledové kry z rozmrzajících řek, jako tomu bylo na jaře roku 1784 nebo 1845, či za přeplněná koryta řek mohl vydatný déšť. A tak tomu bylo i v září před 134 lety.

Propršelo tehdy téměř celé jaro i léto. „Hospodáři léta tak mokrého nepamatují,“ vypráví profesor František Augustin v knize Povodeň v Čechách roku 1890. „Nebesa chrlila napořád spousty vod, silnice a železnice tu a tam stávaly se nesjízdnými, mnohé hráze železniční protrhány a jízda zastavena.“ 

Hubila i lidské životy

Český spisovatel a autor historických prací Jan J. Benešovský-Veselý ve své knize Velká povodeň v Čechách ve dnech 2. až 5. září 1890 hořekoval: „Veliké neštěstí zastihlo matičku českou zem! Širé kraje českého jihu zpustošeny hrozně proudy vod, rozvodněnými stálými dešti v poslední polovici srpna, způsobeny ohromné škody na majetku a bohužel zahubeny i lidské životy.“

Po silných a nekonečných deštích byla půda nasycená a promáčená natolik, že další přívaly vody už nemohla pojmout. Prvního zářijového dne se však znovu silně rozpršelo, a to na územích, které odvodňovala Vltava a její přítoky Berounka, Otava, v menší míře i Sázava. Na Plzeňsku se rozvodnila Úhlava, Radbuza a Úslava, v jižních Čechách se protrhly hráze rybníka Svět a několika dalších. Přívaly deště bičovaly krajinu po čtyři dny, řeky se bouřlivě vylévaly z koryt, povodňová vlna se spolu s kládami hnala na Prahu.

Vlny stále rostou

Noviny varovaly Pražany před nebezpečím už dalšího dne, kdy hladina Vltavy v Českých Budějovicích proudila 230 centimetrů nad normální hladinou a zatopila některé níže položené ulice ve městě. „Vzedmutí hladiny se týkalo i Otavy v Sušici nebo Volyňky ve Strakonicích. Týž den večer už také kulminovaly přítoky Berounky v jihozápadních Čechách,“ vyjmenovává Stanislav J. Václavovic z Odboru kultury a sportu na ÚMČ Praha 7.

O druhé hodině ranní 3. září pražskými ulicemi duněly varovné rány z děl na vyšehradských hradbách a na Letenské pláni. Řeka v tu dobu už byla více než dva metry výše než obvykle. Rychle stoupala, brala první lidské životy.

V Karlíně vojáci rozebírali cvičný pontonový most, který byl nedávno vybudován přes Vltavu poblíž karlínské Invalidovny. Od Palackého mostu se k nim blížily utržené dřevěné vory ze silných klád. Prudce vrazily do zbytku mostu i člunu s vojáky. „Všichni, kdož byli na pontonu, strženi byli do vody. Zástupce důstojníka a několik mužů šťastně ještě se zachytili za lano výpomocného mostu, ostatní však byli strženi proudem a zmizeli ve vlnách,“ líčí Jan J. Benešovský-Veselý.

Za úplné tmy, silného lijáku a větru ostatní muži marně hledali tonoucí vojáky. Jen jednomu šťastlivci se podařilo zachytit se u Libně za křoví a vylézt na břeh. Ostatních dvacet mladíků našlo tu noc v hluboké černé vodě svou smrt. „Katastrofa tato vyvolala v Praze ohromné zděšení, tím spíše, že počet obětí prvního dne nebyl znám a udáván počet utonulých mnohem větší,“ dodává Benešovský-Veselý.

Nechtěli pryč z domovů

Divoký proud se dral městem, trhal vory, ničil dřevěné plovárny a přístavy, zaplavoval domy i ulice – nejhůře postiženy byly ulice v Podolí, v Podskalí, v Josefově, na Starém Městě nebo v Libni, ještě kritičtější situace pak zavládla na obydlených ostrovech, Kampě či Štvanici. Tehdejší záchranáři se potýkali s akutním nedostatkem loděk, neochotou některých obyvatel opustit své domovy i nadměrnou zvědavostí přihlížejících, kteří tak překáželi záchranným pracím.

Okolo třetí hodiny odpolední Vltava překonala výšku tři a půl metru nad normální stav, během noci v Podolí pak vyšplhala na pět metrů. Pohroma stále nebrala konce. Dalšího dne, 4. září v ranních hodinách, narážely naplavené trosky spolu se silným proudem do Karlova mostu tak prudce, až jej pobořily. Do hlubin stáhly i zvědavé přihlížející, kteří na něm zrovna stáli.

Málokdo totiž tehdy věřil, že by povodeň měla takovou sílu, aby dokázala ohrozit ten gotický skvost objímající Vltavu už celá staletí. Od ničivé velké vody z roku 1784, která staroslavnou stavbu poškodila, uteklo již příliš času, aby to někdo mohl chovat v živé paměti.

„Měsíc září 1890 zůstane v osudech českého národa a zvláště v dějinách královského hlavního města Prahy na věky zaznamenán barvou nejžalostnější,“ dočetli se čtenáři časopisu Zlatá Praha. „Srdce všech Čechův zachvělo se nevyslovitelnou bolestí nad zkázou věkoslavného, uměleckého díla Karlova. Oči všech Pražanů zalily se slzami!“

Nejprve se do hlubin sesunula klenba mezi šestým a sedmým obloukem od staroměstského břehu, o několik hodin později se zřítil i sousední oblouk k Malé Straně. „Se zdivem mostním zmizely ve vlnách také dvě sochy mostecké, a sice socha sv. Františka Xaverského a sv. Ignáce,“ stálo na stránkách Zlaté Prahy. Obě sochy byly zhotoveny v dílně Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa roku 1711. Jak ukazuje i dobová fotografie neznámého autora, mezi oběma „mezerami“ zůstal stát pilíř s osamělou sochou svatého Jana Nepomuckého.

Lidé truchlili

„Pohled na trosky byl příšerný,“ líčí Jan J. Benešovský-Veselý. „Začátky zbořeného klenutí čněly nad propastí, z jednoho pilíře zbyla pouhá beztvará hrouda kamení, druhý byl nárazem rozkaceného proudu stočen tak, že se uchýlil od své osy a mimo to naklonil se poněkud kupředu. (…) Přetržené koleje tramvaje visely z mostu do strže.“

„‚Na tom pražské mostě‘ stála většina Čechů, kteří naň všichni zajisté vzpomínají, neboť přes něj vedla je cesta z nejprvnějšího města v Čechách na velebný hrad královský,“ psaly Národní listy. „Proto zajisté stejně truchlivě působiti bude zpráva o velikém jeho poškození, jak po českých dědinkách, tak i po pyšných českých městech.“

Deník Národní politika k tomu napsal: „Pocit, jaký se zmocnil každého, kdo zkázu spatřil, nelze vypsati. Viděli jsme lidi plakati, a není zajisté Pražana a nikoho, kdo jednou Prahu navštívil a zná velkolepé panorama hradčanské, kdo ví, s jakou láskou lid náš pohlížel k mostu tomu, v němž spatřoval vždy jakýsi zbytek dob někdejší slávy země české, aby nebyl událostí touto vážně, v nejhlubším nitru vzrušen.“

Voda způsobila škody i na jiných místech. Po obou březích zaplavila skoro třetinu Prahy, zatopila na čtyři tisíce domů, připravila o život desítky lidí. Nejvíce postihla Staré Město, dosahovala až k Betlémskému náměstí, pohltila Josefov ke svatému Haštalu, Petrskou čtvrť na Novém Městě, pobřežní část Karlína, Holešovic a další oblasti města.

Tak závažné poškození Karlova mostu výrazně ovlivnilo život Pražanů, protože byl jednou z nejdůležitějších dopravních spojnic. Jeho obnova pod vedením architekta Josefa Hlávky společně s vídeňským profesorem Franzem von Ržihou byla dokončena v listopadu roku 1892. Zřícené sochy na dně Vltavy si na svou záchranu musely počkat až do roku 1901 a poté byly uloženy do Lapidária Národního muzea.

Nejhorší povodeň přijde za 112 let

Mohutný živel o takové síle už Prahu dalších více než sto let nezasáhl. Povodeň ze září roku 1890 se zapsala do dějin i myslí lidí jako jedna z vůbec nejhorších přírodních katastrof, které se kdy v českých zemích odehrály. Překonala ji až velká voda v srpnu roku 2002, taktéž způsobená vydatnými dešti. Zatímco v roce 1890 hladina Vltavy kulminovala na průtoku 3 970 m³ za vteřinu, o 112 let později dosáhl maximální průtok hodnoty 5 160 m³. 

„Je ovšem zřejmé, že povodeň v roce 1890 byla obtížněji zvládnutelná,“ podotýká Stanislav J. Václavovic. „Zatímco v roce 2002 už alespoň historické centrum ochránily od nejhoršího protipovodňové zábrany, koncem 19. století o něčem takovém nemohlo být ani řeči. Nemluvě o celé řadě technických nebo komunikačních prostředků, o kterých si mohli naši předkové při boji proti velké vodě nechat pouze zdát…“