Rok 2020 nemilosrdně obnažil naše limity. Dlouho jsme žili v iluzi, že všechny vážné obtíže a hrozby se odehrávají tam někde daleko, v zemích třetího světa apod. Téměř nezaujatě jsme nechávali plynout alarmující zvěsti o ekologické zátěži naší planety, dokonce i výskyt kůrovce v našich lesích jako by se nás netýkal. A nejen to, náš veřejný prostor ovládli nejrůznější manipulátoři a mystifikátoři, kteří si navykli, že jim projde vše.

Nejčastější otázky mnohých rodin a přátelských komunit se ještě velmi nedávno týkaly počasí, víkendové grilovačky, lyžovačky v Rakousku či jiných kratochvílí. Naše životy většinově ovládl konzum, tolerovaná mravní relativizace a absence duchovního přesahu. Vše se zdálo býti v klídku na věky věků. A najednou bác, všechno je jinak.

Před aktuální covidovou atmosférou není kam utéct. Padají všechny předchozí jistoty. Společnost svírá strach z neznámého, který může změnit (a dokonce ohrozit) naše životy fatálním způsobem. Tam, kde schází společně sdílená identita, vzájemná důvěra a vzájemný respekt, se čelí epidemii viru opravdu zle. Roste spotřeba antidepresiv při pocitech úzkosti, při depresích a obavách, které mnohé lidi budí uprostřed jejich křehkého spánku. A při tom stále slyšíme, jak to vše zvládáme a jak už brzo bude líp. S kým a jak? Pochybnosti přetrvávají, a stále rostou. A to těch různých nebezpečí je před námi mnohem více. Na některé jsme si svou lhostejností zadělávali již dlouho.

Za jedno z největších považuji ztrátu soukromí. Už se blíží její velké finále, kterým může být naše očipování. (Ale ne to od Billa Gatese.) Zvykli jsme si v minulosti skoro na vše, zvykneme si i na trvalý nouzový stav. Naše životy se stávají veřejným dokumentem, do kterého může na internetu nahlédnout doslova každý, kdekoli a kdykoli. Vše na internetu je veřejnou zónou. Dokonce lze již podle otisku prstu poznat nejen konkrétního člověka, ale i jeho DNA. Počítačové sítě monitorují každý nákup a prodej, jízdy vozidel, kamerové systémy nepřetržitě sledují pohyby osob ve veřejném prostoru… Banky zaznamenávají veškeré detaily přesunů peněz.

Soukromí je již pouhou fantazií minulé éry. A dnes je ve jménu ohrožení našeho zdraví a životů možné doslova vše. Už to není jen fikce z katastrofických filmů. Není žádným tajemstvím, že v této disciplíně důkladného monitorování obyvatelstva došla nejdále Čína, která to používá jako účinný prostředek k vynucování si loajality a poslušnosti.

Ten největší problém dnešního Česka však spočívá v nedostatečně sdílených a společně respektovaných pravidlech a normách. Není nejdůležitější, kdo konkrétní nám vládne, důležité je jak, zda je i nad ním vláda práva. Naše pravidla jsou málo srozumitelná, komplikovaná, a co víc: ona bývají nebezpečně ohebná a selektivní. Příkladů bychom našli bezpočet, a to i u těch nejvyšších ústavních činitelů. V naší stále ještě postkomunistické a převážně ateistické zemi to zůstává téměř bez odezvy. Stačí si koupit ze společného měšce něčí přízeň a ring volný běží plnou parou vesele dál. O to více různých nástrah na nás číhá v této podivné koronavirové době.

Pokud některá konkrétní moc ovládne i způsob kontroly výkonu své moci, pak to nemá s plnohodnotnou demokracii a svobodnou společností příliš společného. Svoboda nepotřebuje žádná doplňující adjektiva a kondicionály, ta buď je, anebo není.