Česká společnost za první dva měsíce války na Ukrajině prokázala až překvapující schopnost přizpůsobení a v dosavadní historii nikdy nevídanou míru solidarity s válečnými uprchlíky. Kdo by dnes vzpomínal na počáteční varování ministerstva vnitra a údajnou nemožnost přijmout více než sto padesát tisíc uprchlíků.

Dnes Česká republika poskytuje útočiště, ubytování, školy a zdravotní péči více než dvojnásobku tohoto počtu – a všechno funguje, jak má. Tohle nemůže popřít ani největší škarohlíd – a mělo by se to stát zdrojem hrdosti.

Zdánlivě se nic neděje

Obrovskou zásluhu na tom má nejenom státní správa a samospráva, ale i výjimečné nasazení a koordinace nevládních organizací. Těžko nevzpomenout snůšku pomluv a „zlých slovíček“, která v minulých letech na jejich adresu zaznívaly od populistů a extremistů všech azimutů.

Těm zatím, až na nebohé výjimky, jako za všech okolností proruští Václav Klaus či Jiří Paroubek, došla slova. Ale jejich čas, nebo spíše čas jejich politických pohrobků, ještě přijde. Heslo obhajování národních zájmů nikdy nezůstane nevyužité nadlouho.

O to zodpovědnější bude v příštích měsících role vlády a politických stran současné vládní koalice. Zatím ještě funguje fenomén „baby face“ premiéra Petra Fialy, za všech okolností zdánlivě konciliantního a nekonfliktního politika, promlouvajícího uklidňujícím hlasem a vyzařujícího kompetenci a klid.

Dokud všechno funguje, veřejnost, jak se zdá, nechce nic vědět o jeho lidech na špinavou práci či ještě špinavějších kšeftech party prezidenta Miloše Zemana, které Petr Fiala pro „udržení klidu na práci“ kryje.

Zatím se na domácí půdě jakoby nic neděje. Ještě se – a jenom zdánlivě – nic neděje. Už nyní však existuje řada možností a problémů, které mohou doposud překvapivě populární kabinet Petra Fialy dostat do defenzívy.

Myslet si, že v takovém případě Miloš Zeman zachová vládě loajalitu, může předpokládat jenom někdo se závažnou vadou úsudku. Každý zkušený politik by se takové eventualitě snažil předejít.

Schovat je v Lánech

Bylo už mnohokrát řečeno a prokázáno, že Zemanův tým je vážným bezpečnostním rizikem pro Českou republiku. Když už Petr Fiala nemá odvahu se mu otevřeně postavit, mohl by v zájmu bezpečnosti státu prezidentovi diskrétně nabídnout, aby sám v souladu s článkem 65 Ústavy prohlásil, že dočasně není schopen vykonávat funkci hlavy státu.

Formálně by tedy až do konce funkčního období setrval ve funkci, pobíral by v Lánech plný plat, ale nečinil by už žádná rozhodnutí. Výkon prezidentské funkce by se přesně podle Ústavy ČR rozdělil mezi další ústavní činitele. Hradní partička by se tiše přestěhovala do Lán a zmizela by z veřejného života.

Výměnou by vláda celému hradnímu spolku zajistila beztrestnost za všechny minulé zjevné i ještě neobjevené hříchy a zločiny. Zajištění bezpečnosti státu v největší bezpečnostní krizi novodobých dějin by za to stálo.

Krásná představa – v noci na osmého května by tiše zmizely ponižující a ostudné kontroly u vstupů na Pražský hrad… A ministr vnitra Vít Rakušan by už nemusel hledat stále trapnější výmluvy, proč nedokázal prosadit jejich slibované zrušení.

Dokončení těchto domácích úkolů by se náramně hodilo i s ohledem na dění v Rusku a vývoj války na Ukrajině.

Ruská okupace a násilná rusifikace obsazených území levobřežní Ukrajiny a oblasti Chersonu vstupují do třetího měsíce. Pro Západ se blíží chvíle zásadních rozhodnutí, protože možnosti na ukončení nebo alespoň „zamražení“ válečného konfliktu valem ubývají.

Slova o válce se Západem

Dnes – pro Rusko – nejoptimističtější scénář předpokládá, že ruská armáda dokáže v příštích dvou týdnech dobýt celý Donbas, za jakoukoliv cenu zlikvidovat zbývající odpor v Mariupolu a obsadit alespoň část území směrem k řece Dněpr.

To by umožnilo Vladimíru Putinovi prohlásit devátého května „speciální operaci vojenských sil Ruské federace na Ukrajině“ za ukončenou velkým vítězstvím. Následovat bude rozkaz k ukončení vojenských operací – a Západ by si mohl s ulehčením vydechnout.

„Osvobození Donbasu“ a „na věky odstraněnou hrozbu ruskému Krymu“ prodá Putin ruskému publiku v den státního svátku jako svůj historický odkaz velkého vůdce. Budou to grandiózní oslavy, a pokud nebudeme mít štěstí, určitě se najde někdo, kdo vůdce přemluví k napsání pamětí.

Obsazená a vydrancovaná území levobřežní Ukrajiny mimo Donbas se stanou předmětem vydírání a lze si představit i stažení ruských jednotek výměnou za dlouhodobý klid zbraní a „získání času na jednání o trvalém řešení“.

Konflikt se zamrazí a příklad ruské okupace Kurilských ostrovů z roku 1945 a téměř osmdesáti let neúspěšných „jednání“ o jejich navrácení Japonsku může posloužit jako ilustrace dalšího ruského postupu.

Všechny ostatní možné scénáře jsou pro Západ podstatně nepříjemnější, nákladnější a riskantnější. Ruský stát už několikrát ve svojí historii neuspěl ve snaze přiblížit se Západu – a bez výjimky každý ten neúspěch „řešil“ válkou.

Postkomunistický neúspěch, Putinovými slovy, „největší tragédie dvacátého století“, je dnes znásoben jeho vskutku paranoidní sebeizolací a neexistující kontrolou uvnitř jím vytvořeného mocenského systému.

Psychicky limitovaný paranoidní diktátor s více než příznaky onemocnění „syndromem supervelmoci“ bez vnější kontroly bude nevyhnutelně směřovat k dalším konfrontacím s vnějším světem.

Namlouvat si, že se v budoucnosti spokojí s obsazením Donbasu, by bylo naivní. Jeho ideologové a propagandisté už nyní v ruských médiích otevřeně mudrují o „válce se Západem“ a vyhrožují světu „zbraněmi, jaké nikdo ve světě nemá“.