Hlavní ekonom společnosti Cyrrus Vít Hradil FOTO: Vít Hradil / se svolením autora
FOTO: Vít Hradil / se svolením autora
Reálně hrozí riziko, že si vytvoříme druhou položku, které už se nepůjde nikdy zbavit. Dali jsme politikům do ruky nástroj na určování ceny energií, vysvětluje v rozhovoru pro deník FORUM 24 hlavní ekonom společnosti Cyrrus Vít Hradil důvod, proč považuje zastropování cen energií za nebezpečné. Podle něj se nabízelo vícero řešení.
Je podle vás zastropování cen správným krokem vlády?
Má to dvě roviny. Jedna je politicko-společenská. Bylo evidentní, že je obrovská poptávka po jednoduchém rychlém řešení a to bylo tlačeno z politické opozice. Už jsme tu měli demonstrace, kde to zaznívalo. Poptávka byla tak enormní, že by se třeba dalo i tolerovat, pokud řešení nakonec není ekonomicky úplně šťastné, ale zabraňuje dalšímu sociálnímu pnutí. Takže z toho pohledu nějakým způsobem chápu, že vláda nakonec v podstatě kapitulovala a přišla s tím, co si lid žádal. Na druhou stranu, když se na to podíváme ekonomicky, tak to řešení prostě není dobré, dokonce bych řekl, že je potenciálně hodně nebezpečné.
Řešení se nabízelo vícero. Vždy to byla volba mezi tím, jestli řešení bude jednoduché a administrativně snadné, ale zároveň ekonomický špatné, což je to, co nakonec vláda zvolila, nebo byly méně populární alternativy, které byly obtížnější na administrativu, ale ekonomicky by dávaly mnohem větší smysl. Takže ve výsledku si myslím, že tam převážil ten politický faktor a dostali jsme, co jsme dostali.
O jaké alternativy řešení se jedná?
Pokud se chceme bavit o stropování cen, nabízí se něco na způsob rakouského modelu. To znamená, že zastropujete ceny, aby lidé měli na to je uplatit, ale zároveň k tomu přidáte jasnou podmínku, že je potřeba dosahovat úspor energií. Realita je taková, že energií v Evropě je a v blízké době bude málo. Někdo z těch, kdo je používali loni, je letos nebude moc používat. Tvářit se, že je všichni máme pořád k dispozici za ceny, které jsou pro všechny schůdné, je schovávání se před realitou. Samozřejmě se může stát, že se najde domácnost, která není schopná dosáhnout úspor z objektivních důvodů a strašně by trpěla. Tam se potom dá cíleně pomoc.
Druhý způsob, o kterém si pořád bohužel myslím, i když je to teď mezi lidmi strašně nepopulární, že je mnohem šťastnější, je nechat ceny na trhu. Tím, že trh tlačí na cenu, tak postupně vzdávají spotřebu ti, kteří energii tak strašně nepotřebují a zůstanou tací, kdo se bez ní nemůžou obejít. Takže trh sám rozhodne, kdo energii potřebuje nejvíc.
Tím samozřejmě vyvstanou sociální problémy, protože domácnosti, školy nebo nemocnice prostě musí platit, i kdyby byla cena astronomická. Tam je role vlády mnohem jednodušší. Měla by takové lidi nebo instituce vytipovat a naprosto cíleně jim posílat klidně i obrovskou finanční podporu, aby se nedostali do existenčních problémů, ale prostě by neměla sahat na trh jako alokační organismus, který určuje, kam energie má a nemá jít.
To souvisí i s tím, že se zastropování týká všech, tudíž i bohatějších domácností.
Samozřejmě, to je jeden z menších problémů, které s tím mám. V diskuzích si vždy člověk jako první představí samoživitelku nebo důchodkyni, která chudák nemá na topení. Samozřejmě takoví lidé existují a potřebují pomoc. Ale tohle řešení necílí jen na ně, takže část peněz půjde do naprostých nesmyslů, to znamená takové ty pověstné vyhřívání bazénů, miliardáři.. i tam peníze jednoznačně půjdou. Ale říkám, klidně bych tohle v rámci nějakého zjednodušení vládě i odpustil. To, že tam bude nějaké plýtvání, je samozřejmě nešťastné, protože ve výsledku, a to si lidé z nějakého důvodu nejsou většinou schopni uvědomit, ty peníze nakonec zaplatí daňový poplatník. Zaplatí to oni, ti, kteří se dovolávali pomoci, nebo jejich děti včetně toho, že budou platit miliardářům vyhřívání bazénu.
Ale co si myslím, že je politicky úplně největší riziko a upřímně se děsím toho, jestli se naplní, je, že jsme politikům dali do ruky nástroj na určování ceny energií. Dotkne se v podstatě každého v jakékoliv fázi jeho života i za 10 let, 15 let. Je to tak explozivní politický nástroj, že se politické zneužití nabízí. Zastropujete na šesti korunách, první opoziční strana řekne, že to měly být tři koruny, druhá, že dvě a tak dál. Neexistuje proti tomu obrana. Politicky můžete vždy říct, „proč nechcete pomáhat našim lidem, lidé chtějí nižší ceny za energie“. Vždy to bude mít nějakou odezvu a podporu. Děsím se toho, kam až to může zajít. Ve chvíli, kdy mechanismus existuje a byl použit, tak jste otevřela Pandořinu skřínku a doufáte, že se ji někomu někdy povede zavřít.
Upřímně řečeno, proti politikovi v Čechách za dva roky, který bude muset tuto podporu ukončit, protože je koncipovaná jako dočasná, bude enormní tlak úplně od všech. Kdo se v Čechách zachová churchillovsky a řekne, že to bylo dočasné krizové opatření a že krize pominula? Kdo to dokáže říct a udržet se proti tomu tlaku? Při vší úctě k naším dnešním politikům si nedovedu představit, kdo by to mohl být.
Takže je to podle vás řešení aktuálního problému, které ovšem z dlouhodobého hlediska přináší řadu rizik.
Aktuálně, jak jsem říkal, je to z těch horších řešení, dalo se to dělat lépe. Pokud by to nakonec opravdu dopadlo tak, jak je prezentováno, to znamená, že to bude trvat dva roky, stropy zůstanou tak, jak jsou a nikdo už to nebude měnit, tak i ekonom přimhouří oči a řekne dobrá. V rámci sociálního smíru jsme udělali sice nevhodné řešení, ale alespoň nějaké.
Pálí se tam ale několik desítek miliard nesmyslně. Reálně hrozí blackouty. Pokud se v Evropě budeme tvářit, že energie jsou relativně levnější, než si myslí trh, tak ignorujeme jeho signál. Energie reálně nejsou a může se stát, že v krajní moment dojdou. Protože všichni je chtějí spotřebovávat za tu levnější cenu a energií tady reálně tolik není, takže mohou nastat blackouty. Ale krátkodobá rizika jsou jen nepříjemnosti, ta dlouhodobá rizika mě děsí.
Podobnou položkou jsou důchody. Je to podobný princip. Jde o zranitelnou skupinu lidí a je to plně ponecháno na politicích. Důchody jsou gigantické politicum. Před každými volbami se předháníme, kdo přidá víc. Reálně hrozí riziko, že si vytvoříme druhou položku, které už se nepůjde nikdy zbavit.
Zastropování by se mělo projevit již v listopadu. Jak se to dotkne lidí, kteří mají zafixováno?
Já to chápu tak, že těch, co mají zafixováno pod zastropovanou cenou, se to nedotkne nijak a budou mít dál svou lepší cenu. Všem, kdo mají zafixováno nad zastropovanou cenou, dodavatel sníží cenu na strop. Dodavatel bude ale nadále trvat na penězích, které dostával předtím, takže zbytek bude dorovnávat stát. To je mimochodem další kuriozní moment celého programu. Pokud by někdo v extrémních případech, ať už domácnost nebo firma, naprosto vědomě spekuloval cenu na trhu a rozhodl se nezafixovat v žádný moment, zahrál by si ruletu a doufal, že cena klesne, tak by samozřejmě prohrál, protože cena vystřelila nahoru. A teď mu jeho gambeling zaplatí jeho spoluobčané. To jsou krajní případy, ale 100% tací lidé a firmy jsou, častěji firmy než lidé, a těm jsme zachránili gambel, který nevyšel.
Má stát na to, aby zastropované ceny dva roky vydržel?
Má. Jsou tam samozřejmě rizika a pokud se vývoj na trhu stočí k horšímu, tak náklady porostou. To je jedna věc. Zadruhé myslím, že to nakonec bude o něco dražší, než avizovala vláda. Zároveň je zajímavé, že nikdo není schopen odhadnout, jak se zachovají dodavatelé energií. Nastala absolutně bizarní situace. Dodavatelé za normálních okolností soutěží mezi sebou o zákazníky a snaží se zajistit lepší cenu. Pokud je cena zastropovaná, pozbývá to smyslu a dodavatel nemá žádný důvod pokoušet se o lepší cenu. Ví, že dostane dorovnaný rozdíl, takže je motivace k účetním trikům, aby vládu přesvědčil, že ho to stojí víc, protože ona mu dodává ten rozdíl. Bude potřeba to nějakým způsobem kontrolovat a kontrola nebude nikdy dokonalá.
Za další, konkurence mezi dodavateli absolutně pozbývá smyslu a nedává důvod. Proč by se dodavatel na trhu snažil vychytávat nejlepší cenu, když mu to stát dorovná. Pokud vláda nepočítá s tím, že se tohle pravděpodobně bude dít, tak program prodražuje, protože bude dodávat víc.
Myslím, že i v úplně nejhorším případě budou ty dva roky stát mezi 100 a 200 miliardami, což je gigantické číslo, ale nesloží to stát, ani ho to dlouhodobě neohrozí. Myslím tím přímo náklady z rozpočtu i potom, co se odečtou plánované vyšší příjmy. Je tam mimořádná daň, dividenda z ČEZu a další.
Dlouhodobě stát ohrozí, pokud se z toho stane politicum a civilní nástroj, o který se budeme každý rok hádat. A mimochodem tyto případy existují. Je tu přiklad Libanonu, který se podobnou cestou dostal do státního bankrotu. Stejný scénář. Zastropování, dorovnávání cen, pak nebyla vůle ho zrušit a končí to tím, že stát nedělá skoro nic jiného, než že se snaží si napůjčovat na ty slibované stropy energií. Takže nebyli bychom první, kdo na to dojel.
