Spisovatelka Kristýna Trpková, držitelka Ceny Jiřího Marka za detektivku Stvůra, se poprvé dočkala filmového zpracování své tvorby. Režisér Jan Těšitel proměnil její příběh v temný snímek Stvůry, který minulý týden začala promítat česká kina. Trpková se na filmu podílela i jako spoluautorka scénáře a přiznává, že vidět své postavy ožít na plátně byl zvláštní, ale silný zážitek. „Beru to tak, že Stvůra je moje, ale Stvůry patří jemu,“ říká s nadhledem. V rozhovoru otevřeně mluví o pochybnostech, s nimiž ke zfilmování přistupovala, i o tom, proč přestala číst detektivky.

Vidět vlastní myšlenky přenesené na plátno bylo prý neobvyklé. „Nečekala jsem, že to dopadne tak dobře,“ přiznává autorka. Nejistotu v ní vzbuzovali především jiní spisovatelé, jejichž knihy byly zpracovány způsobem, s nímž oni sami spokojení nebyli. „Ani Nesbøvi se prý nelíbilo zpracování Sněhuláka,“ dodává. Režisér Jan Těšitel nebyl první, kdo za Kristýnou s nabídkou adaptace přišel. „Tehdy to ale bylo příliš zbrklé a možná jsem byla i trochu majetnická,“ uvažuje.

Janův pokorný přístup ke knižní předloze ji ale oslovil. Od začátku se podílela na scénáři a účastnila se i natáčení. „První tři čtvrtiny filmu jsou věrné předloze, jen konec je trochu pozměněný. Beru to tak, že Stvůra je moje, ale Stvůry patří jemu.“ Poupravený název navíc odkazuje na režisérovu myšlenku, že každá z postav v sobě něco skrývá.

Ani do hereckého obsazení nezasahovala, i když hlavní dvojice vyšetřovatelů je pro ni, jak sama říká, srdcovka. „Nemám vůči nim ochranitelský pud, ale když jsem jejich příběh viděla na plátně, říkala jsem si, co jsem jim to vlastně provedla,“ směje se a dodává, že v dalších knihách to postavy Adama a Laury, ve filmu ztvárněné Kristýnou Raška a Kryštofem Hádkem, mají ještě těžší. Na otázku, zda budou zfilmovány i další díly, autorka zatím odpověď nezná. „Honza by je rád zpracoval, ale na nějaké závěry je ještě brzy.“

Skandinávie na severu Čech

Film odehrávající se na severu Čech měl atmosféru severských detektivek. Byl to jeden ze záměrů režiséra, s nímž Kristýna souzněla. Sama skandinávské krimi miluje. „Od té doby, co píšu, paradoxně nečtu, ale dívám se spíše na filmy a seriály. Čtení totiž začalo ovlivňovat mé vlastní psaní,“ vysvětluje. Ke tvorbě vlastních příběhů se ale dostala právě skrze čtení bezpočtu detektivních případů. „Začala jsem jim rozumět a odhalovat vraha na začátku příběhu. Chtěla jsem si proto vyzkoušet napsat něco vlastního,“ vzpomíná. Po čtení se jí občas stýská. „Třeba teď na podzim bych se doma ráda schovala pod peřinu a začetla se.“

Spisovatelé podle ní nemohou být stoprocentně originální. „Vše už zaznělo. Musíte si prostě najít nějaké neobvyklé zvraty a skvěle zpracovat psychologii postav. To je nejdůležitější,“ tvrdí Kristýna. Napsat příběh sériového vraha je jedna věc, ale vysvětlit v něm jeho motiv tak, aby ve čtenáři vzbudil nějaké emoce, je mnohem těžší. Kvalitní detektivku neposuzuje podle zápletky, ale na základě toho, jak dobře jsou zpracované jednotlivé postavy včetně vyšetřovatelů.

Mladá žena na mateřské

Ve svých devětadvaceti letech má Kristýna za sebou úspěšné vydání devíti knih. Právě za Stvůru získala dokonce Cenu Jiřího Marka a stala se tak nejmladší držitelkou tohoto ocenění. Navzdory svým úspěchům se ale dlouho jako spisovatelka necítila. „Změnilo se to teprve nedávno, po skončení mateřské dovolené, kdy se psaní stalo mojí hlavní prací,“ tvrdí. Tomuto označení se prý vyhýbala i kvůli předsudkům, které s sebou práce autora nese. „Při návštěvě lékaře se mi párkrát stalo, že jsme místo vyšetření řešili zápletky z mých knih.“

Na začátku kariéry měla obavy z ageismu i z toho, že ji bude veřejnost soudit za to, jak rychle knihy píše. „Už jsem to viděla, jak si všichni řeknou – je mladá, na mateřský, ještě to napsala za tři měsíce, to bude strašná sračka. S věkem ale nic neudělám, děti taky neschovám.“ Jakmile její knihy nabraly na popularitě, přestala otázky věku nebo mateřství ve vztahu ke své práci řešit.

Do svých příběhů vkládá vlastní zkušenosti. Prožila si těžké dětství, jež doprovázelo násilí i závislosti. Psaní nevnímala jako formu terapie, ale postupem času zjistila, že se díky němu z některých traumat může takzvaně vypsat. Současně do textů vkládá frustraci z některých věcí, které v Česku nefungují tak, jak by měly, například na poli zdravotnictví. Ve stejném týdnu, kdy měly Stvůry premiéru, vyšla Kristýně nejnovější kniha, která je na rozdíl od těch předchozích životopisná.

Dále čtěte

Retrospektiva fotografky Dagmar Hochové zachycuje lidské příběhy i zásadní politické události

Fotografka Dagmar Hochová dokázala pomocí svých snímků zachytit tichou sílu lidskosti i napětí dějin. Výstava v Domě fotografie představuje její…

Moje malá bulimie vznikla na základě jejího vlastního příběhu. Knihu o poruše příjmu potravy napsala před sedmy lety, ale nevěděla, zda ji chce vydat. „Jenže každý máme nějaké chyby, a pokud by přečtení mého příběhu mělo někomu pomoct, tak je to dostatečně dobrý důvod k jejímu vydání. Nechtěla jsem ji publikovat kvůli svým dětem, a nakonec jsem ji vydala právě kvůli nim.“ V životopisné tvorbě pokračovat nechce. Příští kniha rozhovorů s primářem soudního lékařství vyjde na jaře příštího roku. „Jinak zůstanu věrná detektivce,“ uzavírá Kristýna.